www.dobesovi.cz

kniha australského spisovatele Markuse Zusaka (*1975), vydaná v roce 2005

Tahle knížka ležela strašně dlouho v polici, ale vyplatilo se počkat. Nemám moc ráda válečný věci, ale tohle bylo fakt dobrý, už jen proto, že vypravěčkou celýho příběhu je sama SMRT. Má nadhled, jenom vypráví, necítí se za nic zodpovědná, jenom má prostě občas spoustu práce. Třeba za války. Onou zlodějkou knih je Liesel, která na počátku války přichází k Hubermannovým už s jednou ukradenou knížkou v kapse. Jde o Rukověť pohřebníka a čmajzla ju na pohřbu svýho malýho bráchy. Přečte si ji ale až o mnoho měsíců později, kdy ji trpělivě učí číst ve sklepě domu táta Hubermann. Další úlovky získává porůznu, většinou je někde sebere nebo ukradne ze starostovy knihovny za tichého souhlasu jeho manželky. Knihy miluje, dodávají jí vlastní svobodu, čte pořád a čte i zraněnému židovskému uprchlíkovi Maxovi, kterého Hubermannovi ukrývají ve sklepě a který ji v její touze podporuje. Kolem zuří válka a je hůř a hůř. Max se uzdraví a odchází, aby rodinu dál neohrožoval. Liesel dál čte, je to pro ni únik ze strašlivé reality kolem, a to jí zachrání život, když jejich ulici při jednom nočním náletu zasáhne bomba a všichni její blízcí přijdou o život. Podle knihy vznikl v roce 2013 stejnojmenný film se skvělými Geoffrey Rushem a Emily Watson v rolích Hubermannových, ale sílu knihy podle mě nepřekonal.

Rok 2020 nebyl vůbec jednoduchý rok. Nebyl to ani moc dobrý rok. Byl to rok na houby. Skoro celý jsme ho díky vládním opatřením kvůli koronaviru museli strávit doma a nemohli dělat to, co máme rádi. Zase na druhou stranu musím říct, že jsme aspoň měli možnost být víc spolu, než bychom normálně byli, a užít si dosyta rodinného života. V lednu jsme si stihli dát svíčkovou na mysliveckém plese v Bobrové, odeslat Míru doKarlova na lyžák, navštívit kolegyni Věrku na sněhem zavaleném Cikháji a zajít si k zubaři. Jarní prázdniny jsme strávili v Německu – nejdřív v nádherných saských Drážďanech, městě na Labi, které je napěchované barokními památkami, a potom v bavorském Norimberku, opevněném středověkém městě s mohutným hradem a hrázděnými domy. Obě města mají kolem půl milionu obyvatel, obě byla za války vybombardována a znovu vystavěna. A pak přišla korona a zavřela nás doma. S jarním oteplením jsme začali vyrážet na výlety pěšky nebo na kole. V létě došlo k rozvolnění vládních opatření a my z toho vytěžili, co šlo. V červnu jsme se vypravili s Brigitou a její rodinou na kola do Suchdola nad Lužnicí, odkud jsme podnikali výlety do okolí. Cestou jsme navštívili Český Krumlov a Telč. V červenci jsme vyrazili s Šiljegovýma pro změnu opět do jižních Čech. Základna byla v Rožmberku čp. 4 – historickém měšťanském domě hned pod hradem vedle kostela. Počasí bylo proměnlivé jako celé léto, ale i tak jsme toho spoustu viděli a zažili – samotný hrad Rožmberk, cestu parníkem po Lipně, Stezku v korunách stromů tamtéž, plavení se po Vltavě na raftu z Vyššího Brodu do kempu Pískárna, výstup na zříceninu Vítkův hrádek a po cestě domů i nádherný vodní zámek Červená Lhota – letos bohužel bez vody. Pak jel Mira na nezapomenutelný skautský bahenní tábor a zbytek rodiny navštívil Martinu a Arnošta na hájence v Jedovnicích. V srpnu nás čekala příjemná a pohodová dovolená s Gallovými v Omiši. Tou dobou však již opět začalo přituhovat a na hranicích nám jako jedněm z prvních byla měřena teplota. Přišla druhá vlna a další více či méně smysluplná vládní opatření. Pokud nám to počasí dovolilo, byli jsme hodně venku a na výletech. Našimi hlavními covid parťáky se stali Eiblovi – rodina z Hlinek s dvěma kluky, která taky nerada sedí doma na zadku. V září jsme byli na svatbě novomanželům Šebkovým, nakoupili jsme nová kola a zúčastnili se skautské Šprýmiády, kde byl Mira za Bobka z klobouku a my s Kristýnou jsme byly za vodníka Česílka a jeho rusalku. Zdeniččiny říjnové narozeniny proběhly v rodinném kruhu s dortem Spongeboba. V listopadu k nám přišla kočka a už u nás zůstala. V prosinci jsme až do 24. hledali po Tvarožné každý den rozsvícené adventní okno, Míra tradičně rozdával před OÚ Betlémské světlo a na Štědrý den k nám přijeli naši.

Když na jaře 2019 slezl sníh a konečně vyschl anhydrit, mohli jsme zahájit dokončovací práce na domě. Šikovný taťka obložil koupelnu a záchod, vylíčil všechny pokoje dle požadavků obyvatel domu. Velkou a detailně promyšlenou akcí byla pokládka vinylové podlahy v celém domě v jedné rovině. Bylo to fyzicky a časově náročné, ale výsledek stojí za to. Nábytek do obýváku a kuchyň jsme pořídili v Ikei a další dny ji pak dlouze montovali, protože každý jednotlivý díl byla zabalen zvlášť. Následovaly postele, skříně do chodby a do ložnice a vybavení dětských pokojíků. Instalace sanity proběhla bez problémů, stejně tak nákup stolu z bukového masivu a židlí s vysokým opěradlem ve dvou barevných provedeních. Dveře ze Sika namontoval tatínek odvážně svépomocí. Některé kusy nábytku jsme si přivezli z Krhona a dne 1.5.2019 jsme se slavnostně nastěhovali. Člověk by nevěřil, kolik krámů jsme do toho malýho domečku na Krhoně dokázali za ty roky nasyslit. Něco z toho jsme si nechali, ale většinu vybavení jsme pořídili nové. Na konci června přibyl k Meganovi zánovní Passat z roku 2016. V létě jsme pořídili zahradní nábytek a dvě křesla ven za 2 Kč, odkud jsme sledovali, jak se daří zahradě. Taťka dokončil dlažbu na dvorku a před domem. Rovněž zahájil zateplování domu a půdy polystyrenem. Na nový dům a získaný prostor a komfort jsme si rychle zvykli. Od prosince 2019 pronajímáme starou nemovitost na Krhoně. V roce 2020 jsme pokračovali ve zvelebování našeho nového obydlí a prováděli vlastně už jen drobné úpravy – skříňka pod tiskárnu, polička do ložnice, konečně dveře do garáže, závěs zakrývající podlahové topení, přilepení podlahových lišt apod. Zato na zahradě se taťka činil – z betonových dílů udělal taras oddělující část záhonovou a část travní/stromovou. Záhony ohraničil šedými svahovkami, do kterých jsem ihned zasadila bylinky a půdopokryvky. Ke stromoví letos přibyly 3 nové kusy – jabloň odrůdy Topaz, Klappova červená hrušeň a velkopavlovická meruňka. Kdoule bohužel uschla. Byl zakoupen zahradní gril. Letos byla velká úroda malin, cuket, lískáčů, ale bohužel i slimáků. Hodně pršelo, zelenina rychle rostla, ale málo zrála, téměř všechny vlašské ořechy zčernaly už na stromě. Mirek vyráběl mátový a meduňkový sirup, taky marmeládu z bílého rybízu, já se zase po dvou letech pustila do ořechovky. Rovněž jsme letos sklízeli pepina od Hely.

Kniha Michaela Cunninghama (*1952) z roku 2014

Tyler a Barret – dva umělecky založení bratři, školní premianti, žijící ve společné domácnosti v New Yorku – anonymním, stejném a vlastně každý den jiném velkoměstě, Tyler – pokoušející se napsat superpíseň pro svoji umírající přítelkyni Beth a Barret – prodavač v Bethině obchodě, oba trochu zklamaní, ne úplně spokojení, Tyler na drogách, se kterými nedokáže přestat, Barret soustavně opouštěn svými partnery. Oba jaksi stojí na místě a bojí se jít do něčeho nového, že dostanou další ránu, bojí se zestárnout. Od obou se tak nějak čekalo víc, oba chtěli něco dokázat, ale zázrak se nekonal a nakonec tím nejlepším, co je v životě potkalo, jsou oni sami. Mám Cunnighama ráda, je mistrem popisu lidí, pocitů, vztahů i míst. Kniha vlastně dohromady není o ničem zásadním, ale to snad ani knihy být nemusí, ne ? Nejspíš to není jeho nejlepší dílo, ale mně se prostě letos parádně trefila do podzimní melancholické nálady.

Zlodcera píšu proto, aby to Mirovi nebylo líto:-) Jasněže umí být protivná a neposlušná a nepořádná a otravná, ale je naša a je to světlo našich životů. Je hodná, bystrá a šikovná, má ráda nás a zvířátka, pořád vydává nějaký zvířecí zvuky a mazlí se a tulí se a my si to moc užíváme. Nadále ji nejvíc baví Tlapková patrola, ale taky Shrek, Ledové království, SpongeBob v kalhotách, Jak vycvičit draka, Prasátko Peppa, Máša a medvěd a když je nejhůř, tak i Bob a Bobek nebo Maxipes Fík. Jezdí na kolobce, skáče na trampolíně, ale nejlepší je to na bazénu. Má plavecký brýle v barvě Skye a je pořád pod vodou. Jezdí s náma na kole, pomáhá na zahradě a vůbec potřebuje být u všeho, co se děje a nebojí se přiložit ruku k dílu, což je po zkušenostech s Mírou celkem příjemná změna 🙂 Ve školce stále kamarádí hlavně s Ottíkem a Deniskem, chodí tam celkem ráda, Ve školce mívají různý představení, jezdí na výlety, do divadla, do ZOO, do knihovny, do obory, do Vidy, mají dílničky, karneval, Den Země v zeleným oblečení, čarodky, Mikulášskou nadílku a na Vánoce tradiční vystoupení na Svoboďáku ve stylu Ladovských Vánoc. Chodí na jógu, do keramiky, šikovných ručiček a na angličtinu. Nadále jezdíme na kontroly na neurologii. V říjnu měla na oslavě dvojky Štouračovy a Ottíka, dort byl letos s Kittinkou. Na konci roku měla Zdenulka všechny mléčný zuby, vážila 17 kilo a měřila 107 cm. Děti se sice nemají srovnávat, ale Míra měl at her age 20 kilo a 115 cm.

V tomto roce náš prvorozený syn úspěšně zakončil primu ve Šlapkách a postoupil do sekundy tamtéž. Studuje se střídavými úspěchy, ale studuje, a to je hlavní. Sedí s Juřičkou z Líšně. Někdy toho má moc, někdy nic moc. Na školním výletě byli v Ostružné, v říjnu jeli do Rakouska (pozůstatek římské kolonie Carnuntum) a v prosinci opět do Rakouska (adventní Vídeň). Dál chodí na badec do Podolí a do skauta taky. Obojí ho zatím ještě baví. Tréninky má 2x týdně, na turnaje už nejezdí. Se skautem se účastní víkendových výprav, někdy píše zápis ze schůzky, někdy uklízí klubovnu. V březnu byli na závodech v Kovalovicích, kde dokonce vyhráli. A taky tu máme mši ke sv. Jiří, skautský tábor v Polné, kde se letos slavnostního závěrečného ohně účastnili poprvé i rodiče, a tradiční vánoční rozdávání Betlémského světla pod stromem. Občas se kluk projede na kole, občas na kolobce, oboje s Maxem. I nadále jezdíme s astmatem na alergologii a s už celkem srovnanejma zubama na rovnátka. Ve volném čase (skoro pořád) má v ruce mobil nebo sedí na complu a sjíždí závadná i méně závadná videa. Zatím ještě občas cítí potřebu něco z toho s námi sdílet. Když ho obejmu nebo chytnu za ruku, tak neucukne. Pomalu ale jistě na něj přichází puberta. Ty kecy někdy. Pánbů s náma.

seriál USA na stanici NBC, 2016-

Tohle jsme my, Pearsonovi. Máma Rebecca, táta Jack, dvojčata Kate a Kevin a Randall, adoptovaný černý chlapeček, kterého někdo našel opuštěného a přinesl ho do porodnice.  Seriál začíná v době, kdy je „velké trojce“ 36 let, Kate – příležitostná zpěvačka s nadváhou, co moc neví, co se sebou, Kevin – herec po odvykačce, který taky neví, co se sebou a Randall – svědomitý manžel a otec, ten jedinej má jasno. Kromě současnosti sledujeme rodinu i v dalších životních etapách, ještě před svatbou rodičů, když bylo dětem deset a pak taky, když bylo dětem 17 a stala se ta tragédie, že téměř dokonalý a všemi milovaný otec rodiny Jack umírá poté, co se při požáru jejich domu nadýchal zplodin a jeho srdce to nezvládlo. Celou rodinu to hrozně poznamená a ani po dvaceti letech s tím ani jeden z nich není úplně srovnaný. Celkově to je vlastně takové pěkné vyprávění o jedné rodině a lidech, co jim vstoupili do života, není tu nic svědobornýho ani nic, co bysme už neviděli jinde. Ale dohromady to hrozně dobře funguje, je to dojemný, je to lidský, je to super. Vůbec se nedivím, že to posbíralo už tolik cen a jistě ještě posbírá, protože kromě 4 natočených budou ještě minimálně 2 další série. A jako třešinka na dortu : můj oblíbenec Milo Ventimiglia jako Jack. Velkej fešák. I s tím pornoknírkem.

Ke konci září jsme strávili pár volných dní s Michalem, Brigitou a jejich rodinama v Jeseníkách. Sraz byl v Pradědově galerii v Jiříkově, kde bylo kromě vodopádu všechno ze dřeva. Bydleli jsme v chatkách v areálu Avalanche v Dolní Moravici. Přes den jsme trajdali po horách a večer hráli deskovky nebo opíkali nebo šli na pivo. První den jsme se vypravili na okružní cestu kolem řeky Oslavy, přes nádherné Rešovské vodopády a zpět kolem řeky Huntavy, celkem asi 15 km. Zdenda byla jako nejmladší člen čtrnáctihlavé výpravy strašně šikovná a skoro celou cestu vydržela šlapat po svých. Druhý den jsme se rozdělili, skupina A šla náročnější a delší trasu a my s Králíkama vyrazili na Praděd. Busem jsme s Dášou a holčičkama dojely na Ovčárnu, kluci se vypravili po žluté na vodopády Bílé Opavy. Potkali jsme se na chatě Barborka a poté společně vyšlapali na Praděd. Počasí bylo nádherný, slunko svítilo jako blázen, prostě paráda. Cestou zpět na Hvězdu jsme se jen taktak nacpali do totálně přeplněnýho busu a spoustu lidí zanechali na zastávce osudu. Po návratu pak ještě proběhla návštěva rozhledny v Nové Vsi. V den odjezdu jsme pak ještě stihli zajímavou návštěvu Dlouhých Strání. Autobus nás z Koutů nad Desnou zavezl do areálu přečerpávací vodní elektrárny, kde jsme absolvovali prohlídku a výklad a odkud nás pak bus vyvezl kolem Dolní nádrže na nádrž Horní, kterou jsme si celou povinně obešli a pořídili mraky fotek, potože bylo opět slunečno, i když poněkud větrno. Musím uznat, že se to všechno opravdu moc povedlo.

Krimi / Drama / Thriller USA, 2019, r. Todd Phillips (*1970)

Arthur Fleck je na hlavu, potuluje se po Gotham City v kostýmu jokera, bydlí ve špinavým bytě s matkou, která je taky šáhlá. Neví, kdo je jeho otec, v dětství byl týranej, občas dostane přes hubu a asi ani sám dobře nechápe, co je realita a co se odehrává jen v jeho choré hlavě. Touží být bavičem, ale svět je takovej jakej je, nepřátelskej a nechápavej k lidem jako je on sám, a jemu tak jednoho krásnýho dne rupne v bedně, vezme zbraň a spravedlnost do vlastních rukou a rozpoutá revoluci. Joaquin Phoenix je neuvěřitelnej, co provádí se svým vychrtlým tělem (Oscar) a skvělá je i hudba od jakýsi kočky z Islandu (taky Oscar). Na ČSFD 86% a zaslouženejch.

Předposlední prázdninovou sobotu sme se vydali na Milovy navštívit Meryho a Ondřína, kteří tam kempovali se svými syny. Od našich to není daleko, byla sem tam naposledy jako děcko. Když sme dorazili do kempu kluci se zrovna vraceli z výletu s houbama, který se nám pokoušeli vnutit, protože neměli žádné ingredience na smaženici. Na louce u rybníka sme rozvinuli deku a nahodili veget. Přestože nebylo podle mě úplně počasí na koupání, všichni kromě nás se vehementně koupali. My sme si půjčili loďku a vyrazili na projížďku po rybníku. Měla sem strachem stáhlý obě půlky, protože ta loďka rozhodně nepůsobila bezpečně a ani stabilně. Když sem z ní asi po půhodině s rozmáčenýma sandálkama vystupovala, dost se mně ulevilo. Pak jsme se ještě chvíli povalovali, hráli sme nějaký hry, udělali památeční fotku na hrázi, nezdravě se najedli u okýnka a narazili na dalšího spolužáka z ESF s miminkem. Začalo se stmívat, kluci se stáhli ke stanům a my vyrazili k domovu. Mám takový nejistý pocit, že jsme při průjezdu obcí Kuklík míjeli spolužáka Hanse s kamarády, kteří se motali po krajnici, míříc pravděpodobně na Odranec. Ale kdoví ? Možná sem jen měla úpal.