www.dobesovi.cz

Archív Květen, 2021

2021 – music

Autor , dne 12. 5. 2021, v kategorii Aktualitky

The Cure

Tuhle britskou partičku kolem Roberta Smithe (*1959) mám s přibývajícím věkem čímdál radši. Není to hudba pro každého a je potřeba na to být v té správné psychonáladě. Kjúři jsou jedineční, nic se jim nepodobá už cca 45 let. Jejich písničky si jsou vlastně podobné, hodně drnkání a typický zpěv, a přitom má v sobě každá něco jinýho a něco navíc. Mám moc ráda Boys Don´t Cry, strach nahánějící Lullaby nebo klaustrofobickou Close To Me. Jedničkou ale zůstavá Just Like Heaven – je tak nějak divně poskládaná, ale dohromady to hrozně funguje, dlouho jen drnkání, pak trochu zpěvu, pak zase kytara, pak něco jako refrén a najednou zničeho nic konec. Na Colours of Ostrava jsem je nestihla, tak snad ještě budu mít možnost, než to s nima sekne, nebo se mnou. V roce 2019 byli uvedeni do Rock and Roll Hall od Fame a při děkovné řeči Roberta Smithe šlo i přes tradiční silný make-up lehce poznat, že už je to dědek. To není fér. Idoly by neměly stárnout.

 

Green Day

Když mně Martin přinesl v roce 1996 kazetu Dookie, aby se mně líp učilo na maturitu a na příjmačky, netušila jsem, že z toho bude láska na celý život. Uměla jsem ju nazpamět a tenhle bezva band z Kalifornie poslouchám i nadále. Pravda, Tré Coolovi od té doby přibylo pár kilo, Miku Dirntovi pár hlubokých mimických vrásek a Billie Joe Armstrong si už vlasy nejspíš barvit opravdu musí. Ale co, vypadají a hrajou pořád dobře, hodně punkrock, občas poprock, sem tam balada, za American Idiot (2004)  a 21st Century Breakdown (2009) získali ceny Grammy. Na to, že jsou na ten všechen hluk jenom tři, celkem slušnej výkon. Ale nejlepší je stejně Dookie, jako všechno, co je devadesátkový. Tehdy prostě bylo všechno lepší. This is the dawning of the rest of our lives (to není z Dookie) – a tam, kde klip k Holiday končí, klip Boulevard of Broken Dreams začíná, to jen tak na okraj.

 

Portishead

Beth Gibbons a Geoff Barrow se potkali v roce 1991 během coffee breaku na politickém mítinku Margaret Thatcherové a založili spolu hubední skupinu, kterou pojmenovali po městečku nedaleko Bristolu. Rok nato vyšla deska Dummy, za tři roky Portishead a v roce 2008 Third. Hudebníci jsou celkem tři, někdy čtyři, neradi mluví s médii, jsou plni pochyb. Jejich hudba je zvláštní, pomalá, jímavá, teskná, temná, dojemná, plná emocí, citu a pocitů, člověka vezme za srdce a donutí popřemýšlet. Zpěvaččin hlas je neodbytný a naléhavý, tohle nejde poslouchat jako kulisu, je to prostě něco special. Strašně nakažlivý, snadno se dostanuvší pod kůži. Ofiko se jejich hudební styl jmenuje trip hop. Jejich písně s oblibou předělávají jiní umělci a bývají používány ve filmech, seriálech a reklamách, hlavně Roads, Glory box a Sour times. V CZ vystoupili v roce 2013 v Praze, v následné recenzi napsala Mirka Spáčilová: Portishead jsou dnes naživo především skvělé retro do temných britských houpavých rytmů devadesátých let…no a ?

 

Tata Bojs

Když se na základce domlouvali Milan Cajs a Mardoša o přestávce mezi matikou a dějákem, že založí skupinu, asi by je ani ve snu nenapadlo, jaká z toho vznikne úžasnost. Kluci vyrostli, z Milana se stal výtvarník, bubeník a zpěvák skupiny Tata Bojs a z Mardoši vtipný autor jedinečných slovních hříček tamtéž. Přibrali k sobě další kluky a zrajou jako víno. Pro mě aktuálně česká jednička. Poslední album Jedna nula vydali v roce 2020. Jejich zatím nejúspěšním je Nanoalbum z roku 2004, jímž se táhne příběh, písně na sebe navazují, dostali za něj 4 Anděly a Mardoša k tomu napsal knížku. Na podzim 2016 koncertovali se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, bylo to strašně dobrý a vznikl z toho nezapomenutelný záznam. Myslím, že uhlazení páni symfonici v bílých košilích na Mardošovy roznožky jen tak nezapomenou. Lidi v sále ze začátku způsobně seděli a podupávali si nohou, na konci už pařili vepředu. Loni v ZR na Festivalu pod Zelenou horou málem zbořili pódium. Prostě kapela lokálního významu, jak má být.

 

Jamiroquai

Devadesátková skupina, blízká mému srdci. Britští Jamiroquai jsou skvěle namíchaný, silně návykový koktejl dobré muziky – trochu funky, trochu groove, přidej kapku soulu, hrst jazzu a špetku diska, zalijeme elektronikou a máme to. Nezaměnitelný styl a nezaměnitelný frontman Jay Kay – pružný, mrštný, pohyblivý tanečník (teda zamlada natürlich), milovník netradičních pokrývek hlavy a rychlých sportovních vozů. Není druhý takový a vlastně už není ani tenhle styl jako takový, tahle hudba už prakticky neexistuje. Tři jejich alba se dostala na 1. místo britské Top10, mají na kontě nějaký ty nominace na Brit Award, cenu Grammy a jsou zapsáni v Guinessově knize rekordů za nejprodávanější funky album všech dob. V roce 2017 přijeli do Ostravy na Colours. You know this boogie is for real !

 

Incubus

Incubus prostě miluju a vypěstovala jsem si na nich celkem slušnou závislost. Nejspíš jim to spolu tak výborně funguje proto, že se tři zakládající členové znají už od střední. Naprosto výjimečný je Brandon Boyd, pohublý, potetovaný, umělecky založený zpěvák s hlasem, který by se dal poslouchat celý den. Mám pro něj slabost, někde o něm psali, že vyhrál genetickou loterii. Dokonce i lead guitarist Mike Einziger se na něj občas zamilovaně podívá. Třetím do party je bubeník mexického původu José Pasillas. A když se k nim přidal Chris Kilmore alias DJ Kil a občas jim do toho za mixážním pultem zaškrká nebo zahvízdá a vytvoří tak nějaký nový zvuk, máme tu lehce nu-metalovej alternativní rok jako vymalovanej. Vydali celkem deset studiových alb, všichni hudebníci se ale realizují i v jiných projektech. Nejrači mám Dig, Pardon Me a Are You In ?. Nějaká fanynka na webu napsala : Always be in love with Brandon Boyd. Nejspíš jsem to byla já. Hihi.

 

Mňága a Žďorp

Myslím, že Mňága je úplně první skupina, kterou jsem začala tak nějak systematicky poslouchat. Vydrželo mně to po celý devadesátky, jejich alba z této dekády jsem znala nazpaměť. A vlastně pořád znám. Pravidelně jsem docházela na koncerty, které se v Brně konaly několikrát do roka, neboť se zde nachází silná fanouškovská základna. Už jsem to všechno slyšela tolikrát a pořád žasnu, jak je to dobrý. Je moc dobře, že se Petru Fialovi s kamarády podařilo ze zahradního domku ve ValMezu, kde zkoušeli, prorazit do světa. Složení této vskutku specifické skupiny se čas od času obměňuje, ale Petr Fiala drží, bez něj by to už nebyla Mňága. Byl jednu dobu v blázinci v Kroměříži, dvakrát se rozvedl, má celkem 5 dětí, s Mňágou vydal dohromady 14 alb a napsal knihu. Opravdu si neumím představit, jak bych celý ty nelehký a divoký devadesátky zvládla bez M&Ž. Děkuji.

 

Foo Fighters

Foo Fighters jsou americké rockové hvězdy první velikosti. Dave Grohl dostal skvělý základ v Nirvaně (never forget), a když přibral do party Pata Smeara, nápadně připomínajícího Martininýho Arnošta a skvělýho bubeníka Taylora Hawkinse, který dostal jméno po bubeníkovi z Queenů, bylo jasný, že to bude velký. A taky je, už spoustu let. Vydali deset alb, za tři z nich dostali Grammy. Za zmínku stojí i jejich promakaný klipy. Oblíbenou píseň snad ani nelze vybrat. Jde z nich strašně dobrá energie, je vidět, že si rozumí i mimo podium. Jsou to profíci, kteří moc dobře ví, jak vyrobit hit. Na záznamech z posledních koncertů se mně trošku zdá, že Dave začíná být tak nějak u konce z dechem, snad je to jen tím, že se za poslední roky poněkud „spravil“. Když jsem se dozvěděla, že je Taylor Hawkins po smrti, byla to rána. Všechny koncerty jsou zrušený, všichni jsou v šoku. Co bude dál ?

 

Blur

Letos na jaře uplynulo 25 let od vydání alba Blur – mého nejoblíbenějšího alba mojí oblíbené stejnojmenné skupiny. Je to vůbec možné ? 25 let ? Ste se posrali, ne ? Ach jo, už to tak bude. Tihle kluci z Londýna už nejsou takový hubený mlaďoši jako kdysi a Damon už nemá tak vysoký hlas a ani na koncertech nevyskakuje tak vysoko. Za mě tihle borci vychází z legendárního devadesátkového britpop souboje jako jasné jedničky (druhé místo Suede). Je na nich vidět, jak moc je to baví a Damon má takový charisma a takový srdce, že tomu všemu dává ještě další rozměr. V Glastonbury 2009 se při To the end (it looks like we´ve made it to the end) dojal k slzám a když dávají na koncertech jako poslední píseň The Universal (it really could happen when the days they seem to fall through you well just let them go), bývá naměkko pravidelně. Ta písnička je dokonalá, stejně jako Blur. We don´t deserve Damon Albarn.

 

Napsat komentář dále...

Hledáte něco?

Použijte tento formulář:

Nenašli jste co jste hledali? Zanechte zprávu v komentářích a napravíme to!

Něco ke čtení?

Navštivte i tyto stránky...