www.dobesovi.cz

Autor archívu

2021 – family

Autor , dne 26. 8. 2021, v kategorii Aktualitky

Leden

Letošní rok jsme zahájili úklidem po propařeném silvestru, který jsme strávili u nás v obýváku spolu s Gallovýma a Školákama. K obědu byla na Nový rok tradičně čočka. Hned 3. přijely na  novoroční návštěvu děvčata z Vojnic. Druhý lednový víkend jsme pobyli v Beskydech a užili si hodně sněhu, kopců a turistiky. Zdence začaly edukativky, logopedie (neumí ř) a další pololetí angličtiny se Simonou. Skoro všechny materiály má stejné jako před osmi lety Mira, ale co pořád vymýšlet, že ? Jelikož kupodivu napadlo dost sněhu, bylo možné několik dní bobovat. Mira zničil boby (moje), ale nové nebylo možné koupit, protože letos bobovali za barákem všichni. V půli ledna se Axa přejmenovala na Uniqu a Joe Bidena inaugurovali americkým prezidentem. Taťka zahájil stavbu sauny a v práci s námi daňově zúčtovali. Na výzo měl Mira trojku z fyziky.

Únor

V únoru jsem pokračovala v očkování na alergologii a taťka pokračoval ve stavbě sauny, vše si sám nastudoval, nakreslil, posháněl a sestrojil. Mira zahájil pololetí tradičně několika špatnými známkami. V polovině února začalo mrznout, Zdenka se pilně učila bruslit na rybníku, kde bylo narváno. Ve školce proběhl tradiční maškarní karneval, a jelikož se ho zúčastnilo i jedno pozitivní dítě, musela celá školka do karantény a Zdenka tak absolvovala v DN Brno pod roušku tmy svůj první PCR test, který jsme nechali udělat hlavně kvůli plánovaným návštěvám u doktorů, které se však nakonec stejně nekonaly. Kontrola na neurologii proběhla online a vyšetření na dětské psychologii bylo přesunuto na jiný termín. V posledním únorovém týdnu byly jaráky, které jsme využili k výletům do Židlochovic a do Mariánského údolí.

Březen

Na svůj svátek 6.3. spadl Mira z kola a škaredě si odřel koleno a dlaň. Rána hnisala a vyžádala si odborné ošetření v Pozořicích. Udeřila další vlna korony a přišel lockdown. Na online výuku najeli nejen na gymplu ve Šlapkách, ale i ve školce. Dostávali jsme mailem úkoly, které jsme pak posílali vyřešené, jednou týdně probíhala online angličtina a online setkání předškoláků a učitelkama, což byl děsnej blázinec, protože mluvili všichni najednou a zlobila technika. Ale aspoň se viděli. My jsme pracovali pouze z domu, do práce jsme nesměli. Byli jsme celé dny doma a večer jsme chodili ven, někdy i rebelsky mimo katastr obce. Na konci měsíce zase napadl sníh, ale už to nikoho moc nebavilo. Ačkoli to na jaro zatím opravdu nevypadalo, 31.3. jsme odvážně zaseli.

Duben

Na začátku dubna byly Velikonoce. Podnikla jsem ilegální cestu ze Zdenkou do Bobrové, PČR číhala u Přibyslavic. Prohlídli jsme si dřevěné zajíce v Sivicích, a to opakovaně. Jednomu z nich Zdenka žertovně uvázala kolem krku pentli. V polovině dubna mohli začít chodit předškoláci zase do školky, byli 2x týdně testováni. Nejvíc nemocných teď mají v Americe a v Indii. S holkama jsme podnikaly pravidelné covidové párty u černého kříže. Jeli jsme do Hrabětic na hrob, bábina měla druhé výročí úmrtí. 15.4. zase napadl sníh, jaro stále v nedohlednu. Zemřel podolskej strýc Jaroslav – 82 let. Věře osobně jsme odevzdali přihlášku do ZŠ. Mira dostal druhou dávku očkování proti HPV infekci. Posledního dubna slavila Zdenka ve školce čarodky a večer jsme byli pozváni k Palečkům.

Květen

V květnu už se konečně trochu oteplilo a mohli jsme vyrazit na zahradu. Taťka průběžně nakupoval svahovky a umisťoval je do terénu, postupně jsme je osazovali bylinkami, půdopokryvkami, zeleninou a letos poprvé i květinama. Koupili jsme petunie, fuchsii, převislý tymián, pomerančovou mátu a dva druhy brslenu. Oleandr kupodivu přežil zimu a venku se dlouze vzpamatovával. Zprovoznili jsme trampolínu. Kompost byl přeložen pod lísku a spodní záhon je postupně likvidován. Máta byla přesunuta nahoru, levandule a buksus zatím setrvávají na místě. 10.5. začala prezenční výuka konečně i Mirovi, byli rovněž 2x týdně testováni. Zdenka jela se školkou do papouščí ZOO do Bošovic a na Špilberk. Nečekaně přijel na inspekci původní majitel čp. 285 Masařík. Zahrnul nás dotazy, radami a posléze i nevyžádanými fotografiemi. Na konci května proběhlo ve škole setkání budoucích prvňáčků s paní učitelkou Pavlínou.

Červen

Den dětí 1.červen Zdenda oslavila školním výletem do Brna. Hned další den se fotili. V prvním červnovém týdnu jsme v Pohořelicích koupili VW Golf šedé barvy, dovezen z Itálie, původní majitel nějakej Abdul. 6.6. jsme zpětně oslavili padesátiny bratra Jiřího, a to na zahradě jeho domu v NMNM. MS v hokeji vyhrála Kanada. Zdenda absolvovala vyšetření na psychologii. Se školou jela do Hodonína do ZOO. Zemřela Libuše Šafránková. 12.6. si vzal Arnošt Božku, svatební obřad i hostina se konaly na Myslivně v Hrušovanech. Na zahradě školky se konalo tradiční pasování předškoláků včetně zábavných soutěží pro děti i rodiče. Třetí červnový víkend byl tropický – 32 stupňů ve stínu. Mira jel se školou na kolech do Jedovnic a pobyli tam celý poslední červnový týden. Poslední víkend v červnu stavěli skauti tábor u Bukovinky. 27.6. se konala v Bobrové pouť. Stálo nás to dost peněz, jako dycky. Urodila se spousta malin, jahody nám sežrali slimáci. Tercii Mira ukončil s vyznamenáním, dvojka z matiky, chemie a biologie.

Červenec

Hned 1.7. musel Mira ke Sv. Anně na rovnátka. Dalšího dne jsme ve Stromíku v Pozořicích oslavili Ottíkovy narozeniny. Následoval třídenní výlet do stověžaté matičky, kde jsme se úspěšně vyhýbali variantě covidu delta tím, že jsme byli pořád venku. Celkem se nám dařilo i dodržovat rozestupy, pokles turistů zde byl rozhodně znát. Bydleli jsme v Bubenči v bytě nějakýho Němčoura z Hamburku. Fotbalové EURO vyhrála Itálie a Wimbledon Srb Djokovič. Byl to jeho 20. grandslamový titul v kariéře a dohnal tak Federera a Nadala. S taťkou jsme absolvovali druhou dávku očkování na covid na Výstavišti. Reprodukční číslo bylo 1,25, plně očkovaných bylo 42% populace. Zdendě jsme koupili aktovku do školy a kocourovi dávkovač žrádla. Oběma dětem bylo nutno vyřídit pasy. Mira odjel na skautský tábor a zase přijel. V Tokiu proběhla odložená letní olympiáda, čeští sportovci zde získali celkem 11 medailí, z toho Krpálek, Lipták, Prskavec a Siniaková s Krejčíkovou ty nejcennější. 23.7. jsem si poslechla Alkehol v lomu v NMNM a 31.7. se Martina v kostele sv. Kunhuty tamtéž podruhé vdala.

Srpen

Dovolená na Lipně s Eiblama v prvním srpnovém týdnu se stejně jako dovolená v Polsku s Gallama v druhém srpnovém týdnu opravdu povedla. Spousta fotek a spousta zážitků. Více v záložce Trips. Po návratu jsme museli vyplnit příjezdový formulář. Kocour nám naši neomluvitenou absenci jen tak nezapomněl. Otto to nazval regulérním nasráním. Promiň, mací. Nadále jsme pracovali převážně z domu a užívali si letních dní na zahradě nebo na výletech, ať už pěších nebo cyklistických. V amfiteátru na Kraví hoře jsem navštívila divadelní představení Šašek a syn – celkem zapomenutelná one- man show Bolka Polívky. Na konci srpna jsme uspořádali rodinný oběd v NMNM v Kozlovně, jakože dědovy a taťkovy narozeniny. Téhož dne se Zdenka zúčastnila sportovního odpoledne na hřišti u příležitosti výročí založení TJ Sokol Bobrová. 28.8. se v Tvarožné konaly opožděné hody a taťka odjel na třídní sraz. Srpen byl celkem chladný a deštivý, zelenině se moc nedařilo, rajčata nedozrávala a černala.

Září

Ve středu 1. září v 8:00 se z naší malý Zdeničky stala školačka. Slavnostní zahájení proběhlo na školním dvoře, zúčastnilo se všech téměř 80 žáků první až páté třídy včetně ředitelky, učitelek, družinářek, asistentek, školnice a starosty. Téhož dne nastoupil Mira do kvarty šlapanického gymnázia. Sedí s Foukalem ze Šumic. V září se už chodilo víc do práce, děcka začali chodit do skautu a Zdenka i do školních kroužků – pěveckého, deskovek a tanečků. Ze školy chodí Zdenka po o, družinu navštěvuje jen, když čeká na kroužky, tj. ve čtvrtek a v pátek. 18.9. jsme se zúčastnili tradiční a oblíbené skautské Šprýmiády, letošním tématem byly biblické příběhy, účast tradičně hojná. Celou trasu jsme absolvovali s Danem Štursou a jeho mamkou. Na stanovišti U křížku nad Velaticemi jsme našli i Miru s klukama, jejich tématem byla Ježíšova chůze po vodě. Konec měsíce byl teplý, v Pisárkách na Střeláku zahráli Tata Bojs, teta Veronika nás vytáhla do Znojma a Mira se vypravil se školou do Prahy. Všechny ořechy zčernaly už na stromě. Ani z lískáčů nebylo nic. Často a rádi jsme grilovali. Nadále jsme neúspěšně odolávali nájezdům slimáků.

Říjen

První říjnový víkend jsme Miru vyslali na Hájovnu Orlovy na skautskou výpravu. Jde o památnou budovu českého skautingu, ležící kousek od Lipnice nad Sázavou. Narozeniny oslavila Zdenka nadvakrát, nejdřív v pátek s kamarády (Anička O., dvojky a kluci Eiblovi) a v neděli s našima. Dostala kdeco, jakoby těch krámů bylo doma málo. Volby do PS vyhrála o prsa (šest desetin procenta) koalice Spolu, ANO druhý, Piráti se STAN třetí. Socani a komunisti se nedostali vůbec, takže to vlastně dopadlo všechno dobře. 17.10. jsme s Eiblama zašli do velatické obecní kavárny Lont na kafe a zákusek. Na konci měsíce jsme ještě stihli oslavit narozeniny dvojčat, obejít vylovenej Olšovec v Jedovnicích a zamávat Zdendě, když jela se skautem do hvězdárny. Mira ve škole absolvoval srovnávací testování znalostí z češtiny a z matiky, kde dopadl průměrně. Byl u nás kominík. Ještě je docela teplo, Mira jezdí s Ottíkem na kole, večer paří, někdy ani nevíme, do kolika. Zdenda většinu dne trápí koucoura, hraje si s domečkem nebo tlapkovou centrálou nebo kouká na Déčko nebo na videa na mobilu.

Listopad

Konečně jsme se dostali k Tomancovi na přezutí. 5.11. jsme s taťkou vyjeli do Therme Laa, kde jsme odvážně požádali o narozeninovou slevu na vstupném. Večer jsme pak šly s holkama do Kouhouta na víně na degustační menu. Tradiční dušičková návštěva ve Vojnicích proběhla až v neděli 7.11. Obočí už měla teta zahojený, spadla z kola. V pondělí 8.11. Zdenda absolvovala svoje první vystoupení na OÚ u příležitosti vítání občánků. Jako matrikářka se představila paní Štouračová. Byla jsem naměkko, z obou. Akce covid pokračuje, tentokrát nabývá na intenzitě pro změnu varianta omikron, čísla rostou a děti jsou nuceny se ve škole 2x týdně testovat antigenním testem. Před cestou k našim jsme se raději nechali PCR otestovat, máme nárok na 5 testů měsíčně. 26.11. napadl první sníh a 28.11. začal advent. Zazimovali jsme zahradu. Koupili jsme v Bauhausu svítící hvězdu před dům a plstěnýho trpaslíka, co nevidí.

Prosinec

V prosinci jsme stejně jako loni chodili večer po dědině a hledali rozsvícená skautská adventní okna. Letos dostali šanci ti, na které se nedostalo loni, prarodiče skautů a důležité tvaroženské budovy jako OÚ(1), škola (8), školka (14) a fara (24). Proto mi moc nedává smysl, proč jsme zase dostali číslo i my (15). Mira se zúčastnil soutěže v uzlování. Rekonstrukce bitvy letos neproběhla. Čerti děti neodnesli. 8.12. se konala vánoční slavnost ve škole. Nejdříve děti pod vedením paní řídící, která byla vtipně a trefně ověšena světýlky, zazpívaly před budovou školy několik koled a poté následoval tradiční jarmark ve školním dvoře. Byla zima jako v psírni, dali jsme si svařák, nakoupili nějaké Zdenčiny výrobky a šli dom. Hned dalšího dne napadla hromada sněhu, děcka okamžitě vyrazili sáňkovat a bobovat a před naším domem vyrostl historicky první sněhulák. Padl na něj všechen sníh z příjezdové cesty, včetně kýblu na hlavě byl vysoký až po střechu. Děti absolvovali besídky ve školách i ve skautu. 17.12. byl Zdendě vyvrtán kaz a zaplombován zub, paní zubařku i nás rodiče to stálo hodně sil. O den později nás vzala Kristýna do Janáčkova divadla na Louskáčka, bylo to krásné, ale myslím, že z toho děti nemají absolutně rozum. Ještě ne. Pod okny divadla se v tutéž dobu konala demonstrace antivaxerů. Ještě před Vánoci si Mira stihl vyřídit občanku. 22.12. jsme se nechali otestovat a 24.12. ráno jel Mirek pro naše, abychom společně strávili Štědrý den. Odpoledne jsme je vzali na prohlídku unikátního slámového betléma na Jezerech. Silvestra jsme strávili u nás s Martinou a Arnoštem a Eiblama. Mira si pozval kluky – Letca, Maxe a Goofyho a myslím, že byli hoši celkem spokojení. My taky. Ať žije rok 2022 !

 

Napsat komentář dále...

2021 – trips

Autor , dne 8. 6. 2021, v kategorii Naše cesty

Rudice

Jeden z prvních květnových teplých dní jsme využili k výletu do turisticky atraktivní obce Rudice a okolí. Začali jsme v bývalém lomu Seč, o kterém jsme donedávna neměli ani tušení a kde se v minulosti těžily keramické písky. Krásně barevný kopečky jako pískoviště pro děti a jezírko uprostřed. Dále jsme pokračovali po místní naučné stezce ke Klostermannově studánce a pak zpět do centra obce k rudickému větrnému mlýnu holanského typu z roku 1875. Samozřejmě byl uzavřen, tak jsme se aspoň občerstvili na lavičce v přilehlém geoparku, který obsahuje horniny z Moravského krasu a Drahanské vrchoviny. Pod celou dědinou se táhne propast Tumperek, náhodně objevená v roce 2010. Propadání a Kolíbky jsme viděli minule, tak jsme je tentokrát vynechali. K autu jsme dospěli kolem kaple sv. Barbory z roku 2002, kde měl Ondřín svatbu. Všude bylo spousta lidí.

 

Vildenberk

Letos jsme se na Vildenberk vypravili hned 2x. Poprvé jsme nechali auto na točně pod Šumicema a vydali se nahoru po naučné stezce Rékoví podél Kovalovického potoka přes Vildenberskou louku. Vildenberk je zaniklý hrad ze 14.století ležící v nadmořské výšce 407 m, z nějž nezbylo prakticky nic, ale podle nákresu byl nejspíš jeden z největších na Moravě. Na hradišti je udělané ohniště, je zarostlé a vidět jsou maximálně tak příkopy. Druhý pokus proběhl z Pozořic, když jsme nechali auto na rozcestí Úlehle a pokračovali po modré turistické značce kolem Srnčí a Žalmanové studánky.

 

Bebek

Letos jsme však zakusili snad poprvé i zimní vysokohorskou turistiku. Abychom tak mohli učinit, museli jsme nejdřív nakoupit výbavu do hor. Za všechno může Tomáš, který nás do CHKO Beskydy pozval. V pátek jsme ho s děckama a se psem vyzvedli v Pražmu a zamířili k Bebkovi, legendární hospodě, kde jsme i nocovali. Bebek je součástí obce Morávka a končí zde silnice. Prvního dne jsme se vydali po zelené na Bílý kříž, kde jsme se vyfotili u kapličky a krátce překročili státní hranici se Slovenskem, o čemž Mirek okamžitě informoval Kristinu. Večer byla volná zábava, jídlo, alkohol, stolní hry, obluzování servírky (Tomáš). Druhého dne nás čekala cesta pro změnu po modré a následně po červené na kopec s úžasnou vyhlídkou na Lysou horu. Slunko svítilo jak zjednaný a dolů to šlo samo, Mira s sebou celou cestu táhl boby. Po návratu si děcka ještě lehce zabobovaly. Moc povedenej výlet. Díky Tomášovi.

 

Akátová věž

Na jaráky jsme se kvůli covidu nikam nedostali, tak jsme vzali zavděk aspoň Židlochovicema. Nahoru jsme se vypravili od hospody Pavir po naučné stezce Krajinou Výhonu kolem židlochovického popraviště. Rozhledna Akátová věž stojí na kopci s názvem Výhon, má válcovitý tvar a je vysoká 14,5 metru. Prý je z ní vidět do Brna, rakouského příhraničí, na Pálavu a dokonce i na Žďárské vrchy, čemuž se opravdu věří jen těžko. Pro sestup zpět do Židlí jsme zvolili modrou turistickou značku, která nás zavedla ke Sternově kříži a studánce Ve Velkém hájku, ve které údajně bývá ve výjimečných situacích (obleva) i voda. My to štěstí neměli a pokračovali dál. Následoval prudký sešup ke hřbitovu. Na ulici Komenského jsme potkali Hanku a ta nás pak doprovodila ke Kňourkům, které jsme poctili svou návštěvou, i když to vlastně bylo vzhledem k epidemiologické situaci zapovězeno. 25.2.2021 – slunečno, 15 stupňů.

 

Praha

Oba červencové svátky plus další dva dny jsme využili k návštěvě stověžaté matky měst. Ubytováni jsme byli v Bubenči v bytě postaršího Němce z Hamburku. Kam jsme potřebovali, jsme si došli pěšky, žádné dopravní prostředky ani vnitřní prostory – delta prostě neměla šanci. Bylo to kousek do Billy i na šalinu, jak v komentářích prozradila kolegyně ubytovaná. Taky z Brna. Hned v pondělí jsme prošli Letnou a Stromovku, v úterý jsme zamířili na Hrad, na Petřín, Malou Stranu a do Starého Města a ve středu jsme strávili celý den v ZOO v Troje. Zdenka si tam vyrobila papír ze sloního trusu. Nachodili jsme spoustu kilometrů, ale děti nebrblaly a počasí nám přálo. Ve čtvrtek cestou domů jsme se ještě zastavili na hradě Český Šternberk. Když jsme dorazili na Hlinky, už na nás čekal kocour, kterej byl dle Ottových slov „regulerně nasranej“. Mazlíček náš.

 

Hády

Tohle byl náš první prázdninový výlet. Auto jsme nechali na Klajdě a vyšlápli si na vyhlídku do lomu, odkud jsme měli celý Brnisko jako na dlani. Udělali jsme vpravo vbok a odkráčeli kolem vysílače NPR Hádeckou planinkou po naučné stezce až k pomníku S.K.Neumanna (velký básník pracujícího lidu), umístěného na vrchu Šumbera. Pak jsme se chvíli proplítali houštím a prodírali lesem neznačenými stezkami, abysme se konečně objevili na asfaltce, lemované lesními jahůdkami a cyklisty. To už jsme ale zase mířili zpátky k lomu, kde jsme dle hesla „jména hloupých po všech sloupích“ sestavili z kamenů jméno ZDENKA. Učinili jsme tak přeskládáním jména Zdenda, které tam zanechal někdo před náma. Až to zjistí, bude nasranej. Brigádníci zde prořezávali stromoví, lidé korzovali a užívali si výhledy, dole v lomu Růženín se někdo koupal.

 

Lipno

Letos jeli na Lipno skoro všichni, včetně nás a Eiblů. Učinili jsme tak první týden v srpnu, bydleli jsme v Kovářově a z penzionu si užívali výhled na přehradu. Bohužel nás zradilo počasí, takže sme se v něm moc neporáchali, akorát děcka jednou. Kristýna Mirovi zapůjčila paddleboard, ale stihl to vrátit dřív, než ho větrem rozbouřená voda odnesla neznámo kam. I přes nepřízeň počasí jsme stihli: cyklovýlet z Kovářova přes Frymburk na Lipno, kolem vody a pak přívozem do Hrdoňova a domů, nádhernou procházku po naučné stezce kolem rybníka Olšina, výstup na Vítkův Hrádek a okruh po opatských stezkách ve Vyšším Brodě včetně vodopádů sv. Wolfganga, poutního místa Maria Rast s křížovou cestou, sběru borůvek a focení na Čertově stěně, odkud odjel taťka pro auto do Vyšáku stopem. Na baráku jsme hráli deskovky a pili víno, což nemálo přispělo k celkovému dobrému dojmu z dovolené.

 

Balt

Po pravidelných dovolených v Chorvatsku jsme letos zkusili Polsko. Cestou jsme navštvíli Čenstochovou a v ní se nacházející poutní místo Jasná Hora. Dalšího dne jsme dorazili až úplně na sever, do Mechelinek, malé obce, kde probíhala čilá výstavba dalších apartmánových domů. Nebylo moc teplo, hodně foukalo, ale když vylezlo slunko, tak se v moři dalo vydržet. Typicky koupací moře to ale rozhodně není. Pláž v Mechelinkách nic moc, zato na Helu to byla paráda. Zajeli jsme i na jeho úplný konec, na „začátek Polska“. Projeli jsme se se na kole, navštívili lázeňské město Sopoty a Gdaňsk, nádherné historické město na řece Visle s 460 tisíci obyvateli. Nezapomněli jsme ani na poloostrov Westerplatte, významnou lokalitu, kde začala WW2. A ještě se na skok a na oběd na lodi do Toruně – města perníku. Cestou zpátky jsme nocovali v Lódži u arménských imigrantů, kde jsme na hřišti potkali paní, která má rodinu v Kroměříži.

 

Kobylí

Náš zářijový výlet do Kobylí a okolí jsme zahájili v ulici, kde se nacházely otevřené vinné sklepy. Zde jsme se napojili na místní naučnou stezku a po ní vystoupali až na nesmírně zajímavou turistickou atrakci. Stezka nad vinohrady je rozhledna na kopci Homole ve výšce 334 m n.m., která tu stojí od roku 2018. Byla tu spousta lidí na kole i pěšky. Pokračovali jsme po polňačce do malebné vinařské vesničky Vrbice, kde byly další otevřené sklepy a další davy lidí. Posvačili jsme a po modré jsme se cestičkami mezi vinohrady vrátili zpátky do Kobylí. Cestou jsme ožírali slaďoučký modrý kuličky hroznů, pravděpodobně odrůda André. U kostela svatého Jiří jsme si odpočinuli pod vzrostlými stromy a vypravili se domů. Moc pěkný výlet, krásný počasí a sklenka burčáku jako zasloužená odměna.

 

Znojmo

Na svatýho Václava přijela teta Veronika a vyrazili jsme do Znojma. Tajně jsme doufaly v návštěvu Rotundy sv. Kateřiny z 11. století, ale nebylo nám přáno, ačkoli se mi nezdálo, že by byly nějak zvlášť špatné klimatické podmínky. Zašly jsme teda aspoň do muzea, které se nachází v hradním komplexu a kam má Veronika jako student vstup zdarma. Když jsme se dostatečně pokochali výhledy od hradu do údolí řeky Dyje, zavítali jsme do Gránického údolí, které nám v horkém dni poskytlo žádané ochlazení. Po křížové cestě jsme se dostali do místní části Hradiště, kde jsme si prohlídli kostel sv. Antonína Paduánského a sv. Hippolyta a taky Muzeum Velké Moravy, aspoň z venku. Po návratu do Znojma jsme ještě nemohli vynechat kostel sv.Mikuláře s unikátní barokní kazatelnou ve tveru zeměkoule a neméně unikátní dvoupatrovou kapli sv. Václava. Krásný město.

 

Benátky

Do Itošky jsem se vypravila na konci října, opět s Markétou a opět s nejlepším průvodcem Ing. Krylem. Už jen samotná cesta busem, kdy jsme seděly v první řadě hned za řidičem Mirečkem, byla nezapomenutelná. Mireček pak byl nucen předvést svůj řidičský um (získaný četnými cestami do Pízy) při průjezdu a následném parkování v obci Lido di Jesolo, kde jsme byli ubytováni. Večer jsme si odskočily přivítat se s mořem. Do Benátek jsme dalšího dne dorazili vlakem v dopoledních hodinách a strávili zde celý den, čátečně s výkladem, který se týkal zásadních pamětihodností zde, částečně samostatně. kdy jsme se svezly v gondole, pocouraly městem a utratily nekřesťanské peníze za kafe a prossecco na náměstí sv. Marka pod zvonicí. Nelituju ani koruny. Dalšího dne byly na programu ostrovy – sklářské Murano, barevné Burano a maličké Torcello. Třešinkou na dortu bylo cestování nacvakanýma vaporettama. Never forget. Benátky po sezoně a v nich dvě ženy – rovněž po sezoně.

 

Bystřice nad Pernštejnem

Pár dní vánočného volna jsme strávili u našich. Asi tak v úterý nás babi vyslala do Bystřice na miniatury. Hned za Edenem, pohádkovou alejí a za zubrem od Olšiaka doleva. Jedná se zde o zmenšeniny hradů, hrádků a klášterů z blízkého okolí, jak vypadaly v době jejich největšího rozkvětu. Jsou zasazeny do volné přírody, vytvořeny z betonu, v měřítku 1:50 a ve finále jich tu bude asi 30. U každého je/bude cedulka s popisem a fotkou současného stavu. Mezi hrady vedou cestičky a středem protéká potůček, jakože řeka Svratka. Je to zatím vše under construction a bude to moc pěkný. Kromě Pernštejna, který je samozrejmě top a jehož mimiatura měří 7 metrů, jsme tu našli taky Zubštejn, Aueršperk, Pyšolec, Dalečín nebo klášter Posta Coeli. Strávili jsme tam docela dost času a kdyby nebyla taková svinská zima, byli bysme tam nejspíš ještě dýl.

Napsat komentář dále...

2021 – music

Autor , dne 12. 5. 2021, v kategorii Aktualitky

The Cure

Tuhle britskou partičku kolem Roberta Smithe (*1959) mám s přibývajícím věkem čímdál radši. Není to hudba pro každého a je potřeba na to být v té správné psychonáladě. Kjúři jsou jedineční, nic se jim nepodobá už cca 45 let. Jejich písničky si jsou vlastně podobné, hodně drnkání a typický zpěv, a přitom má v sobě každá něco jinýho a něco navíc. Mám moc ráda Boys Don´t Cry, strach nahánějící Lullaby nebo klaustrofobickou Close To Me. Jedničkou ale zůstavá Just Like Heaven – je tak nějak divně poskládaná, ale dohromady to hrozně funguje, dlouho jen drnkání, pak trochu zpěvu, pak zase kytara, pak něco jako refrén a najednou zničeho nic konec. Na Colours of Ostrava jsem je nestihla, tak snad ještě budu mít možnost, než to s nima sekne, nebo se mnou. V roce 2019 byli uvedeni do Rock and Roll Hall od Fame a při děkovné řeči Roberta Smithe šlo i přes tradiční silný make-up lehce poznat, že už je to dědek. To není fér. Idoly by neměly stárnout.

 

Green Day

Když mně Martin přinesl v roce 1996 kazetu Dookie, aby se mně líp učilo na maturitu a na příjmačky, netušila jsem, že z toho bude láska na celý život. Uměla jsem ju nazpamět a tenhle bezva band z Kalifornie poslouchám i nadále. Pravda, Tré Coolovi od té doby přibylo pár kilo, Miku Dirntovi pár hlubokých mimických vrásek a Billie Joe Armstrong si už vlasy nejspíš barvit opravdu musí. Ale co, vypadají a hrajou pořád dobře, hodně punkrock, občas poprock, sem tam balada, za American Idiot (2004)  a 21st Century Breakdown (2009) získali ceny Grammy. Na to, že jsou na ten všechen hluk jenom tři, celkem slušnej výkon. Ale nejlepší je stejně Dookie, jako všechno, co je devadesátkový. Tehdy prostě bylo všechno lepší. This is the dawning of the rest of our lives (to není z Dookie) – a tam, kde klip k Holiday končí, klip Boulevard of Broken Dreams začíná, to jen tak na okraj.

 

Portishead

Beth Gibbons a Geoff Barrow se potkali v roce 1991 během coffee breaku na politickém mítinku Margaret Thatcherové a založili spolu hubední skupinu, kterou pojmenovali po městečku nedaleko Bristolu. Rok nato vyšla deska Dummy, za tři roky Portishead a v roce 2008 Third. Hudebníci jsou celkem tři, někdy čtyři, neradi mluví s médii, jsou plni pochyb. Jejich hudba je zvláštní, pomalá, jímavá, teskná, temná, dojemná, plná emocí, citu a pocitů, člověka vezme za srdce a donutí popřemýšlet. Zpěvaččin hlas je neodbytný a naléhavý, tohle nejde poslouchat jako kulisu, je to prostě něco special. Strašně nakažlivý, snadno se dostanuvší pod kůži. Ofiko se jejich hudební styl jmenuje trip hop. Jejich písně s oblibou předělávají jiní umělci a bývají používány ve filmech, seriálech a reklamách, hlavně Roads, Glory box a Sour times. V CZ vystoupili v roce 2013 v Praze, v následné recenzi napsala Mirka Spáčilová: Portishead jsou dnes naživo především skvělé retro do temných britských houpavých rytmů devadesátých let…no a ?

 

Tata Bojs

Když se na základce domlouvali Milan Cajs a Mardoša o přestávce mezi matikou a dějákem, že založí skupinu, asi by je ani ve snu nenapadlo, jaká z toho vznikne úžasnost. Kluci vyrostli, z Milana se stal výtvarník, bubeník a zpěvák skupiny Tata Bojs a z Mardoši vtipný autor jedinečných slovních hříček tamtéž. Přibrali k sobě další kluky a zrajou jako víno. Pro mě aktuálně česká jednička. Poslední album Jedna nula vydali v roce 2020. Jejich zatím nejúspěšním je Nanoalbum z roku 2004, jímž se táhne příběh, písně na sebe navazují, dostali za něj 4 Anděly a Mardoša k tomu napsal knížku. Na podzim 2016 koncertovali se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, bylo to strašně dobrý a vznikl z toho nezapomenutelný záznam. Myslím, že uhlazení páni symfonici v bílých košilích na Mardošovy roznožky jen tak nezapomenou. Lidi v sále ze začátku způsobně seděli a podupávali si nohou, na konci už pařili vepředu. Loni v ZR na Festivalu pod Zelenou horou málem zbořili pódium. Prostě kapela lokálního významu, jak má být.

 

Jamiroquai

Devadesátková skupina, blízká mému srdci. Britští Jamiroquai jsou skvěle namíchaný, silně návykový koktejl dobré muziky – trochu funky, trochu groove, přidej kapku soulu, hrst jazzu a špetku diska, zalijeme elektronikou a máme to. Nezaměnitelný styl a nezaměnitelný frontman Jay Kay – pružný, mrštný, pohyblivý tanečník (teda zamlada natürlich), milovník netradičních pokrývek hlavy a rychlých sportovních vozů. Není druhý takový a vlastně už není ani tenhle styl jako takový, tahle hudba už prakticky neexistuje. Tři jejich alba se dostala na 1. místo britské Top10, mají na kontě nějaký ty nominace na Brit Award, cenu Grammy a jsou zapsáni v Guinessově knize rekordů za nejprodávanější funky album všech dob. V roce 2017 přijeli do Ostravy na Colours. You know this boogie is for real !

 

Incubus

Incubus prostě miluju a vypěstovala jsem si na nich celkem slušnou závislost. Nejspíš jim to spolu tak výborně funguje proto, že se tři zakládající členové znají už od střední. Naprosto výjimečný je Brandon Boyd, pohublý, potetovaný, umělecky založený zpěvák s hlasem, který by se dal poslouchat celý den. Mám pro něj slabost, někde o něm psali, že vyhrál genetickou loterii. Dokonce i lead guitarist Mike Einziger se na něj občas zamilovaně podívá. Třetím do party je bubeník mexického původu José Pasillas. A když se k nim přidal Chris Kilmore alias DJ Kil a občas jim do toho za mixážním pultem zaškrká nebo zahvízdá a vytvoří tak nějaký nový zvuk, máme tu lehce nu-metalovej alternativní rok jako vymalovanej. Vydali celkem deset studiových alb, všichni hudebníci se ale realizují i v jiných projektech. Nejrači mám Dig, Pardon Me a Are You In ?. Nějaká fanynka na webu napsala : Always be in love with Brandon Boyd. Nejspíš jsem to byla já. Hihi.

 

Mňága a Žďorp

Myslím, že Mňága je úplně první skupina, kterou jsem začala tak nějak systematicky poslouchat. Vydrželo mně to po celý devadesátky, jejich alba z této dekády jsem znala nazpaměť. A vlastně pořád znám. Pravidelně jsem docházela na koncerty, které se v Brně konaly několikrát do roka, neboť se zde nachází silná fanouškovská základna. Už jsem to všechno slyšela tolikrát a pořád žasnu, jak je to dobrý. Je moc dobře, že se Petru Fialovi s kamarády podařilo ze zahradního domku ve ValMezu, kde zkoušeli, prorazit do světa. Složení této vskutku specifické skupiny se čas od času obměňuje, ale Petr Fiala drží, bez něj by to už nebyla Mňága. Byl jednu dobu v blázinci v Kroměříži, dvakrát se rozvedl, má celkem 5 dětí, s Mňágou vydal dohromady 14 alb a napsal knihu. Opravdu si neumím představit, jak bych celý ty nelehký a divoký devadesátky zvládla bez M&Ž. Děkuji.

 

Foo Fighters

Foo Fighters jsou americké rockové hvězdy první velikosti. Dave Grohl dostal skvělý základ v Nirvaně (never forget), a když přibral do party Pata Smeara, nápadně připomínajícího Martininýho Arnošta a skvělýho bubeníka Taylora Hawkinse, který dostal jméno po bubeníkovi z Queenů, bylo jasný, že to bude velký. A taky je, už spoustu let. Vydali deset alb, za tři z nich dostali Grammy. Za zmínku stojí i jejich promakaný klipy. Oblíbenou píseň snad ani nelze vybrat. Jde z nich strašně dobrá energie, je vidět, že si rozumí i mimo podium. Jsou to profíci, kteří moc dobře ví, jak vyrobit hit. Na záznamech z posledních koncertů se mně trošku zdá, že Dave začíná být tak nějak u konce z dechem, snad je to jen tím, že se za poslední roky poněkud „spravil“. Když jsem se dozvěděla, že je Taylor Hawkins po smrti, byla to rána. Všechny koncerty jsou zrušený, všichni jsou v šoku. Co bude dál ?

 

Blur

Letos na jaře uplynulo 25 let od vydání alba Blur – mého nejoblíbenějšího alba mojí oblíbené stejnojmenné skupiny. Je to vůbec možné ? 25 let ? Ste se posrali, ne ? Ach jo, už to tak bude. Tihle kluci z Londýna už nejsou takový hubený mlaďoši jako kdysi a Damon už nemá tak vysoký hlas a ani na koncertech nevyskakuje tak vysoko. Za mě tihle borci vychází z legendárního devadesátkového britpop souboje jako jasné jedničky (druhé místo Suede). Je na nich vidět, jak moc je to baví a Damon má takový charisma a takový srdce, že tomu všemu dává ještě další rozměr. V Glastonbury 2009 se při To the end (it looks like we´ve made it to the end) dojal k slzám a když dávají na koncertech jako poslední píseň The Universal (it really could happen when the days they seem to fall through you well just let them go), bývá naměkko pravidelně. Ta písnička je dokonalá, stejně jako Blur. We don´t deserve Damon Albarn.

 

Napsat komentář dále...

2021 – series

Autor , dne 12. 4. 2021, v kategorii Seriály

Ví o tobě

Behind Her Eyes, VB 2021, 6 dílů

Na tenhle seriál jsem se opravdu těšila. Louise, mladá matka malýho kluka, se v práci zamiluje do nově přistěhovanýho šéfa Davida, kterej má doma pod zámkem manželku na práškách. Mají za sebou podivnou minulost a Louise se kromě vztahu s Davidem začne scházet i s Adele a zamotává se do toho čímdál víc. Časem tak pořád nevíme, co se vlastně stalo Robovi, kamarádovi z blázince, kde byla Adele zavřená, proč se vlastně museli přestěhovat a kdo z těch tří je víc na hlavu. Seriál je pomalý, odvíjí se postupně, David se chová divně, Adele se chová divně a jen se povaluje v betli, Louise ničemu nerozumí a takhle pořád dál a dál a pomalu to všechno tajemně směřuje ke zvláštnímu konci, který byl opravdu nečekaný a kdo tvrdí, že ne, tak kecá. Kdyby jeden bodyswitch, ale hned double bodyswitch – to na mě bylo celkem dost. Nakonec mně bylo nejvíc líto toho malýho kluka a vlastně i Davida, ti budou panečku překvapení, až se ukáže, s kým to vlastně jedou v autě vstříc lepším zítřkům. Vlastně doteď nevím, jestli se mně to líbilo nebo ne, ale z nějakýho důvodu mně to zůstalo v hlavě. Možná kvůli dceři Bona Voxe Evě Hewson (*1991), která hrála šiblou Adele opravdu dobře.

 

Kukačky

seriál na ČT1, 2021

Když Kadlecovi (M.Danzingerová a M. Adamczyk) a Holcovi (S.Remundová a D.Novotný) zjistí, že jim před šesti lety v porodnici vyměnili děti, jsou pochopitelně v šoku. Kdo by taky nebyl, takovou situaci si snad žádný rodič nedokáže ani nechce představit. Když se trochu vzpamatují, přemýšlí, co dělat. Nechtějí ublížit dětem, ale zároveň chtějí poznat svoje biologické dítě, neboť jak známo krev není voda. Začnou se potkávat a poznávat, vznikají hádky a nedorozumění, protože celá vzniklá situace je prostě na palicu. Novotnýmu lítá tlak nahoru a dolů, už jednou v minulosti přišli o syna, což ho málem zabilo, navíc je dcera Marcela těhotná s ženatým sousedem, doktorem z nemocnice, kde došlo k záměně. Policie začíná celou věc vyšetřovat, oběma párům do všeho mluví jejich rodiny, který mají mezi sebou dost napjaté vztahy. Ale oba kluci si rozumí, i když to není vždy jednoduché hlavně kvůli autismu jednoho z nich. Nakonec se i dozvíme, kdo a proč děti vyměnil, i když ve finále už je to vlastně jedno. Jasno vnese MgA. Michal Isteník, herec MdB, držitel Thálie za rok 2014.

 

Fleabag

seriál VB, 2016-2019, 2 řady

Britská herečka a komička Phoebe Waller-Bridge (*1985) v roli no name hrdinky, majitelky kavárničky, v českém překladu potvory. Mně teda moc jako potvora nepřišla, spíš tak trochu smolařka, co se dostává někdy vlastní někdy ne vlastní vinou do svízelných situací. Umřela jí máma a nejlepší kamarádka, se sestrou má takový podivný vztah, žádnej oheň to není ani s otcem, který si po matčině smrti našel novou babu, která jí dělá jenom zle. Je osamělá, hodně kouří, občas s někým spí a vypadá to, že sama dost dobře neví, co se sebou. Ve druhé sérii potká Andrew Scotta v roli hot priesta, který má oddat jejího otce s tou jeho novou. Je to love story – ona ho miluje, on ji miluje, ale v závěrečné scéně na zastávce se ukáže, že si nakonec kněz zřejmě po pečlivém zvážení vybral Boha. A tak je zase sama, ale v jejím pohledu je jasně vidět, je to bude dobrý. Možná ne hned, ale bude to dobrý. A ta písnička nakonec, liška hledající kněze a soška, co čmajzla maceše, pěkný finále. Seriál získal dva Zlatý glóby a šest cen Emmy.

 

Hniezdo

Hniezdo, slovenský seriál, 2020, r. Braňo Mišík (*1972)

Peter a Mišo sú kamaráti a majú spolu stavebnú firmu. Během Mišova (Alexander Bárta) pobytu v cizině jeho manželka Kika (Soňa Norisová) otěhotní a anonymně porodí. Na mimino se už těší mladej pár, kterej nemůže mít vlastní děti. Samozřejmě se všechno časem provalí, Kika navykládá Mišovi historku, že ju znásilnil motorkár, ale nám bystřejším sa to samozrejme akosi nepozdáva. Mišo jí velkodušně odpustí, lebo ju veĺmi ĺúbí,  a souhlasí s tím, že budou dítě vychovávat spolu, z čehož jsou jejich dvě dospívající děti a taky ten mladej pár opravdu nadšení. Mezitím se Peter (Marian Mitaš) dostává čímdál víc do sraček, gamblí, chlastá, prodává věci, dluží, kam se podívá, lepí dluh dluhem. Probendil firemní prachy a taky prachy manželky, který zdědila. Když Petera někdo sejme na stavbě autem, je hlavní podezřelej Mišo, ale až závěr nám osvětlí, kdo to do něj napálil, kdo má jenom jedny nervy a kdo prostě neskousl, že otcem mimina od Kiky je právě on. Povedenej seriál, povedená znělka, velká pochvala na Východ. Rešpekt.

 

Orange Is the New Black

USA, 2013-19, 7 řad

Seriál z pera Jenji Kohan o tom, co se stane, když se slušná a vzdělaná bílá dívka dostane do vězení, aby si odpykala prohřešek z mládí. Chvíli jí trvá, než se otrká, ale časem životu v oranžovém přivykne a jednu dobu platí dokonce za kápa a vybuduje si oprávněný respekt ostatních. Život tady je jiný než venku, každý je ve své skupině a každý se stará hlavně sám o sebe. Kromě aktuálního života ve věznici sledujeme i flashbacky jednotlivých odsouzenkyň a seznáme tak, proč se octly v kriminále. Za těch 7 řad jsme toho stihli hodně – sebevraždy, vraždy, předávkování, útěky, výměny dozorců i vedení, úsporná opatření ve věznici, tresty zasloužené i nezasloužené, těhotenství s dozorcem, spoustu lesbických vztahů, pašování do a z věznice a dokonce i jednu parádní vzpouru. Seriál byl velice úspěšný a myslím, že protagonistkám je líto, že už to skončilo, z žádných jiných projektů neznám ani jednu z nich.

 

Temné lesy

W głębi lasu, Polsko, 2020

Oryginalny polski seroš na Netflixu. Můj první. Na letním táboře v 90.tých letech (hodně povedené retro záběry) se v temném lese ztratí 4 mlaďoši, dva se najdou mrtví a dva se nenajdou vůbec. Když po 25 letech pozná Grzegorz Damięcki (toho času hlavní prokurátor) v mrtvém těle, nalezeném kdesi pod mostem, jednoho z těch dvou nejspíš přeživších, svitne v něm naděje, že mohla přežít i jeho sestra Kamila. Zahájí pátrání a my se postupně dozvídáme, co se vlastně tehdy stalo, jak přišli ti dva o život a proč se zbylí dva rozhodli, že se „ztratí“. S pátráním mu pomáhá Laura, jeho tehdejší láska, kterou nejspíš nikdy nepřestal milovat (manželka mu umřela), ale asi z toho nakonec nebude nic. Ve finále to nebylo vůbec špatný, ale chyběl tomu nějakej líp vypointovanej konec. Na ČSFD to má jenom 71%, já bych asi dala víc.

 

Čtvrtá hvězda

Česko, 2014, 80%, 12 nezapomenutelných epizod

Úplně si nejsu jistá, jestli bych v takovým hotelu chtěla bydlet či pracovat 🙂 Lidi v něm jsou opravdu divní, a když sem nastoupí mladý nezkušený Štěpí z vesnice jako noční recepční, nevychází z údivu – naivní Pavlínka, údržbář Daví, sexuálně zneužívaný manažerkou Terezou, kuchař bez chuti Tichý, pankáč Smutný, prostitutka Libuška a nejspíš jsem na někoho zapomněla. Hotel je tříhvězdičkový a usiluje o hvězdu čtvrtou, ale s tímhle personálem se to nejspíš nikdy nepovede. Nejvíc mě bavil denní recepční František – ten byl dokonalej, takovej malej hajzlík, zlodějíček a vychcánek, kterej se nakonec ukáže jako nepostradatelnej 🙂 Myslím, že si herci z Dejvického divadla tohle natáčení opravdu užili. Hlavně Lenka Krobotová a Ivan Trojan to natáčení porna, to bylo něco. Povedlo se to moc: trio Kolečko – Prušinovský – Krobot v životní formě.

 

Nový papež

The New Pope, It.,Šp,Fr., USA – 2020

Když mladý papež Jude Law upadne do komatu, je to pro celý církevní svět velká tragédie. Všichni ho milovali a teď všichni truchlí. A jelikož bez papeže být nemůžeme, přichází na jeho místo papež nový – snobský nevýrazný závislý britský sir Brennox – John Malkovich (ač sám Američan). Moc se mu do toho nechce, ale nakonec ustoupí tlaku. Je toho opravdu hodně, co musí řešit, aféru se zneužíváním dětí, homosexualitu kněží, hrozbu snížení dotací na chod cíkrve nebo spory uvnitř papežského úřadu. Jak jen by to zvládl bez státního sekretáře Voiella a bez PR manažerky Sophie! Velmi těžko. A také si jen velmi těžko zvyká na tlak a na všudepřítomná média. Nakonec se ale Jude probere a John se může vrátit zpátky na své sídlo. Opět nádherná hudba, skvělé kostýmy, tolik barev, tolik vjemů, to nebyl seriál, to bylo umělecké dílo. Sorentino nezklamal.

 

Hra na oliheň

Ojingeo geim, korejský seriál, 2021, 9 dílů

Tahle brutální krvavá záležitost z Jižní Koreje se stala nejúspěšnějším seriálem na Netflixu. 456 lidí ze dna společnosti se pustí do hraní dětských her s vidinou pohádkové výhry. Vítěz je je jeden, ostatní jsou ze hry vyloučeni = jsou zabiti. S tím do toho šli, většina z nich neměla co ztratit. A to vše pro pobavení hrstky boháčů, kteří si sem občas zajedou takhle „užívat“. Mladý policista se na odlehlé místo, kde se hra odehrává, infiltruje a pokusí se vše objasnit. Ovšem neúspěšně. Projekt pokračuje vesele dál, zájemci se vždycky najdou. A jsou ochotni udělat cokoli, aby přežili. Původně to měl být film, autor začal psát scénář už v roce 2008, po odvysílání seriálu vzrostl prodej bílých tenisek Vans o 7 800 %, chystá se druhá série, která prý bude ještě temnější. No potěš!

 

Normální lidi

Normal People, VB 2020, 81%, podle knihy irské spisovatelky Sally Rooney (*1991)

Když se na konci střední školy dá dohromady populární Connell a podivínská Marianne, moc tomu ze začátku nerozumí nejspáš ani oni sami. Ale nějakým zvláštním způsobem to funfuje, rozumí si, jsou si blízcí a dokážou spolu otevřeně mluvit. Vztah ale nevydrží a po nějakém čase je potkáváme na vysoké v Dublinu, Marianne je ve středu dění, oblíbená a obklopená přáteli a najednou je tím, kdo jaksi nezapadá, Connell. Najdou k sobě zase cestu, oba si velmi chyběli, ale ani tentokrát to nedopadne. Nejspíš se budou pořád takhle scházet a rozcházet, ale bude je to k sobě pořád táhnout.Seriál byl vlastně takovým pohledem do života dnešních mladých, normálních lidí, – jsou nějak moc brzo dospělí a zatížení závažnými problémy – nefunkční rodina (Marianne) a deprese (Connell). Myslím, že jsem ještě nikdy nic podobného neviděla, bylo to hodně povedené, k tomu nádherná hudba. Super.

 

Why Women Kill

USA, 2 řady, 2019 a 2021

Když řeknu, že jde o seriál od tvůrce Zoufalých manželek, mnohé to napoví. Strašně mě to bavilo a moc jsem se u toho nasmála, bylo to vtipný, místy přitažený za vlasy a místy dost ujetý, ale mělo to spád od začátku do konce a člověk se ani chvilku nenudil. Sledujeme zde tři manželství ve třech časových liniích – v šedesátkách manželka řeší nevěru a zásadní lež manžela, v osumdesátkách skvělá Lucy Liu zjistí, že je manžel gay a v době aktuální si mladí manželé nastěhují do domu jejich společnou milenku. Všechny rodiny žily ve stejném domě a vždy se tam stala vražda. My tak celých 10 epizod pořádně nevíme, kdo tam vlastně koho zabil a proč. Seriál má super konec, kdy se v nádherném grande finale všechny tři dějové linky protnou a my konečně zjistíme why woman kill. Občas to prostě jinak nejde.

 

Napsat komentář dále...

2021 – movies

Autor , dne 8. 4. 2021, v kategorii Filmy

Na nože

Knives Out, USA, 2019, režie Rian Johnson, 82% na ČSFD

Když je slavný spisovatel Harlan Thrombey (Christopher Plummer, (1929-2021)) po oslavě svých narozenin nalezen mrtev, podezřívá zpočátku najatý detektiv Daniel Craig všechny. Hamižnou dceru Jamie Lee Curtis se záletným manželem Donem Johnsonem, zchudlou vdovu po prostředním synovi Toni Collette i nejmladšího syna Michaela Shannona, který vede dědovo vydavatelství – tyhle všechny toho večera děda odstřihl od svých peněz a teď je po něm. Diváci se poměrně záhy dozví, jak k úmrtí došlo, takže jenom s napětím čekáme, jak to dopadne. Obviněnou se nakonec stává mladá ošetřovatelka Marta, ale když se na scéně objeví vnuk Chris Evans, ukáže se, že k úmrtí došlo vlastně náhodou. Parádní detektivka jako z minulých časů –  staré venkovské sídlo,  zajímavá zápletka, skvělé herecké obsazení a 150ti letá prababička kohosi, která to nakonec rozčísne. Ani na chvilku jsme se nenudili a na netu jsem zjistila, že se chystá pokračování. Tak to si nenechám ujít.

 

Cizí oběd

Dabba, Indie, 2013, 76%

Mám ráda filmy odjinud a tenhle není výjimkou. V Indii posílají manželky manželům každý den do práce obědy po poslíčcích, ví bůh jak to funguje, ale údajně to funguje. Je to blázinec, všude spousty lidí a aut a tak se jednou stane, že jeden oběd doputuje, kam nemá. Nesprávným adresátem je úředník před důchodem, kterýho hraje Irrfan Khan (1967-2020), jehož znám ze seriálu In treatment. Odesílatelkou je osamělá manželka Ily, které si její manžel moc nevšímá. Začnou si posílat vzkazy a divák by si nejspíš přál, aby se dali dohromady. To se ale nedozvíme, konec je otevřený. Když přestanou chodit dopisy, Ily jde hledat Irrfana do práce, ten už je ale odejítej na penzi, takže se nepotkají. Ily sebere odvahu a dítě a od manžela odejde. jestli se ale někdy někde v tom indickým blbákově setkají, to teda nevím. Moc milý, nenápadný, ale nezapomenutelný film.

 

Manželská historie

Marriage Story, USA/VB 2019, r. Noah Baumbach, 80%

Scarlett Johansson a Adam Driver  se chtějí rozvést, teda spíš ona. Původně to chtějí pořešit bez právníků, ale když začalo jít i o výhradní péči o kluka, byli povoláni do služby. A nastalo peklo, křičelo se, nadávalo, obviňovalo, vytahovaly se špinavosti, ačkoli se do té doby zdálo, že oba žijí životy, jaké jim vyhovují. Bylo to smutný a nepříjemný a bolavý a chtěla sem to vypnout, protože takhle to přece nemusí a nemá být. Bylo mně to až fyzicky nepříjemný, herci podávali výborný výkony a Adama Drivera mně bylo opravdu líto, byl v pasti. Bylo to tak realistický a tak zblízka, jako bysme tam byli s nima a bytostně se nás to dotýkalo. Nevím, jestli to dopadlo dobře, ale asi jo, rozvod byl nevyhnutelný. Líbilo se mně, že i přes všechny ty zlý věci, co se staly a co si řekli, jim vlastně na sobě nepřestalo záležet a že tu společnou minulost nejde jen tak jednoduše zrušit. V tomhle zápase nevyhrál nikdo, oba prohráli.

 

K zemi hleď!

Don´t look up, USA 2021. r. Adam McKay (*1968), 75%

Jennifer Lawrence a posléze i Leonardo DiCaprio zjistí, že se naše matička Země zanedlouho srazí s kometou, která ji zcela zničí. Tahle strašná věc však nikoho příliš nezajímá, tak nějak se to nikomu zrovna teď moc nehodí a úplně nejmíň prezidentce USA Meryl Streep, která kandiduje na další volební období. Takže termín srážky se blíží a nic moc se neděje, akorát jeden superboháč se pokusí kometu zničit ve vesmíru ještě před jejím dopadem. Jedná se o pokus neúspěšný a on pak musí s hrstkou vyvolených nebohou planetu opustit a ponechat osudu. Pokud chcete vidět nahé pozadí Meryl Streep, je nutné počkat až do konce závěrečných titulků. Zábavné, trefné a přitom trochu strašidelné, protože přesně takhle se to klidně může stát. Možná se to zrovna děje 🙂

 

Napsat komentář dále...

2021 – books

Autor , dne 31. 3. 2021, v kategorii Knihy

Zsuzsa Bánk – Světlé dny

Zsuzsa Bánk (*1965) je německá spisovatelka maďarského původu, knihu napsala v roce 2013

Évi je maďarská emigrantka, bývalá cirkusačka, která žije s dcerkou Ajou v malém domku na kraji městečka. Každý rok na podzim za nimi jezdí Zigi, Ajin otec, který zůstal cirkusákem a po zbytek roku je na štaci. Évin životní styl je svérázný, dělá si věci po svém, stejně úžasný je i její dům a zahrada, kde kromě Aji tráví dětství i holčička Seri, jejíž matka je příliš zaneprázdněná truchlením po zemřelém manželovi a chlapec Karl, jehož rodina se úplně rozpadla po náhlém zmizení Karlova mladšího bratra. Všechny tři děti jsou tu velmi šťastné a prožívají tu světlé dny. I ony však jednou dospějí a odcházejí do světa, konkrétně do Říma, kde Aja studuje medicínu, Seri překládá a Karl se věnuje fotografování. Z jejich matek se stanou přítelkyně a jezdí je navštěvovat. Osudovou ránou se pro všechny stává zjištění, že Aja není Évina dcera, najednou není nic jako dřív, všechny jistoty jsou pryč, není čemu věřit. Aja nechává školy a odjíždí za biologickou matkou, Évi zavrhuje, Seri se vrací domů. I když to s jejich přátelstvím vypadá všelijak, nakonec to vypadá, že by se věci mohly zase obrátit k dobrému, čemuž napomůže Évina postupující nemoc.
V knížce není použita jediná přímá řeč, což jí dodává na výjimečnosti. Souvětí jsou dlouhá a propracovaná, někdy není lehké se tím vším prokousat, ale odměnou je krásný a neobyčejný příběh, který určitě stál za přečtení. – „Světlé dny si ponechám, temné vracím osudu.“

 

Haruki Murakami – Komturova smrt

Murakami (*1949) je můj oblíbený japonský spisovatel a překladatel, běžec maratonu, jeho knihy byly přeloženy do 20ti jazyků, i kdyby napsal jenom Norské dřevo, tak by to stačilo, kniha vydána v roce 2017, 752 stran

Hlavním hrdinou je talentovaný portrétista, který dokáže vystihnout tvář člověka tak, že se líbí sám sobě. Po rozchodu s manželkou se uchyluje do hor do domu otce svého kamaráda. Když objeví na půdě zvláštní obraz Komturova smrt, začnou se dít věci. Objeví se tajemná rolnička, podivná díra na zahradě přikrytá poklopem, zhmotnělá iluze komtura a zvláštní soused pan Menšiki, který je přesvědčen, že děvče Marie, která žije na druhé straně kopce s otcem a tetou a která se jednoho dne nečekaně ztratí, je jeho dcera. Malíř musí podniknout náročnou cestu a komtur musí být probodnut, aby se Marie zase mohla vrátit domů. Moc hezké čtení, odměna po celodenní „dřině“. Přesně kvůli tomuhle mám Murakamiho tak ráda, jeho styl je nezaměnitelný, tohle nikdo nevymyslí, ta jeho fantazie a nápaditost, prvky nadpřirozena i hororu, úžasné popisy všeho – přírody, obrazů nebo třeba jen toho, co jí nebo poslouchá za hudbu, stránky ubíhají a těžko odhadnout, co bude na těch dalších, jediné jasné je to, že nechci, aby byl konec 🙂

 

Khaled Hosseini – Lovec draků

Hosseini (*1965) je afghánský spisovatel, žijící v USA, kniha je z roku 2007

Amír se narodil do bohaté rodiny v Kábulu, žije jenom s otcem, kterého miluje a chce mu být dobrým synem, jak to má být, ale moc se mu to nedaří, je v mnoha ohledech jiný a otcovy požadavky prostě není schopen splnit. Kamarádem mu je Hasan, syn otcova sluhy, který je sice z nižší kasty, ale s kterým si rozumí a tráví s ním všechen volný čas. V kritické chvíli, kdy je Hasan šikanován, se ho však Amír nezastane a nepomůže mu. Tohle vlastní selhání si pak vyčítá vlastně celý život. Vztahy mezi chlapci díky Amírovu chování značně ochladnou, přichází sovětská invaze a Amír s otcem utečou do Ameriky, kde začnou nový život. Amír vystuduje a ožení se. Na Hasana často myslí a když se od rodinného přítele dozví, že je Hasan po smrti a že jeho jediný syn žije v hrozných podmínkách v Kábulu v sirotčinci, rozhodne se jednat. Podnikne nebezpečnou cestu do Talibánem ovládaného Afghánistánu a chlapce odtamtud odveze. Když člověk čte tyhle knížky odjinud a vidí, jak drsný může život být, je mu z toho akorát smutno. Knížka ale moc hezká, ještě si od něj něco přečtu.

 

Alena Mornštajnová – Hana

Alena Mornštajnová je česká spisovatelka a překladatelka, narozená v roce 1963 ve ValMezu, celkem vydala 6 knih, zatím poslední je Listopád z roku 2021, Hana je z roku 2017

Vím, že Hanu už všichni četli, možná proto se mně do toho až tak moc nechtělo. Ale musím uznat, že je to moc pěkná kniha. I když téma holokaustu není veselé, rozhodně by se mělo připomínat. Hlavní hrdinkou je dospívající Mira, která je po tragické smrti rodičů a sourozenců nucena žít s podivínskou tetou Hanou, která prakticky nevychází z domu, nemluví a v zástěře žmoulá kousky chleba. Mira to neví, ale my se záhy dozvíme, že Hana byla normální holka, která měla celý život před sebou. Ovšem přišla válka, Hana se zamilovala a udělala špatné rozhodnutí, na základě kterého její židovská rodina neodjela do ciziny, ale zahynula v koncentráku a Hana se z něj po vší té hrůze, co tam prožila, vrátila v tomto stavu. A ke všemu se nakonec vyjeví, že i za nešťastnou smrt Miřiných rodičů může nepřímo Hana. Na jeden život je toho až moc a Mira to jednou určitě všechno pochopí.

 

JoJo Moyes – Jako hvězdy v temné noci

Jde o veleúspěšnou anglickou autorku více než desítky románů, kterých se prodalo přes 50 milionů kusů a byly přeloženy do 46ti jazyků, narodila se v roce 1969, kniha je z roku 2020, dle hodnocení čtenářů 93%

Alice se zamiluje a provdá za Benetta a těší se, že v Americe bude mít lepší život než v konvencemi sešněrované Anglii. Realita je však jiná. Benett si jí moc nevšímá, v domě vládne jeho despotický otec a Alice tak najde štěstí v koňské knihovně, což skutečně ve 30.tých letech minulého století v Americe existovalo. Čtyři mladé ženy vyrážejí každý den na koních do okolí a zájemcům, žijícím v hůře dostupných místech, půjčují knihy. Stanou se z nich přítelkyně, ochotné si vždy pomoci, každá má svoje trápení, ale práce a přátelství ostatních činí vše snesitelnějším. Když je však svérázná a originální Majory zatčena za zabití a knihovně hrozí zánik, Alice se rozhodne opustit Benetta a vrátit se zpět do Anglie. Benettův otec dělá vše proto, aby knihovnu zlikvidoval, nevypadá to vůbec dobře. Nakonec se však dočkáme happyendu, a to tuplovanýho. A proč ne ? Nemusí se vždycky v noci konat vražda.

 

Karin Lednická – Šikmý kostel

Kde se vzala, tu se vzala, Karin Lednická (*1969) z Karviné (Havířova, Ostravy) sedla a napsala úžasnou knihu, zatím dvoudílnou, na třetím díle se pracuje.

V podtitulku se píše, že se jedná o románovou kroniku ztraceného města do roku 1921, druhý díl pak do konce války 1945. Sledujeme osudy jedné rodiny a lidí jí blízkých, jejichž život je spjat s Karwinou, posléze s Karvinnou a těžkým životem zde. V místních dolech nacházeli chlapi nejen zaměstnání a tím lepší život pro svou rodinu, ale leckdy i smrt. Hlavními protagonisty jsou Barka, Julka a Ludwik, každý povahově jiný, s jiným přístupem k životu, který se nerozlučně spjat s tímhle krajem. Jejich životy jsou nerozlučně propleteny. Kromě rodinných a vztahových peripetií se dozvíme i o politických a národnostních problémech, které se v tomto kraji objevují vlastně dodnes. V příběhu jsou zaznamenány skutečné události, které se přehnaly krajem, zanechaly spoušť a každý si musel poradit, jak uměl. Karin Lednické se podařilo napsat strhující román, dozajista objevila Těšínsko pro spoustu lidí a na Karvinsku zvýšila cestovní ruch, covid necovid. Ten šikmej kostel přece musí každý vidět.

 

Camilla Läckberg – Mořská panna

Jde o v pořadí šestou detektivku ze série, kde tým vyšetřovatelů tvoří Erika Falcková a Patrik Hedström, Camilla Läckberg (*1974, Švédsko) – královna severské krimi – ji napsala v roce 2012

Už dlouho jsem nečetla tak napínavou a dobře napsanou detektivku. Nešlo se odtrhnout, děj byl strhující až do finiše, vůbec jsem nedokázala odhadnout, jak to celý vlastně bylo. Závěr byl překvapivý, není vrah jako vrah 🙂 Do vyšetřování mordu nenápadného týpka z městečka Fjällbacka (mimochodem rodiště autorky), nalezeného zmrzlého v ledu, se kromě hlavního vyšetřovatele Patrika zapojí i jeho už dost těhotná manželka Erika, autorka detektivek. K vraždě přibyde další tentokrát pokus o vraždu a ještě jedna sebevražda úspěšného spisovatele a k tomu série anonymních výhružných dopisů. Všichni aktéři se znali od školy a nikdo nic nechce říct, evidentně je spojuje nějaké hrozivé tajemmství z mládí, no a richtig, nakonec to šikovný Patrik a šikovná Erika dají dohromady. Kniha končí tak podivně – Patrik zkolabuje a Erika se vybourá v autě ? Co to má být ? Asi si budu muset sehnat další díly …

 

Virginia Woolfová – Paní Dallowayová

Po knížce jsem sáhla, když jsem v telce zahlédla film Hodiny s úžasným triem Meryl Streep – Julianne Moore – Nicole Kidman, kde životy všech tří hrdinek tahle nenápadná knížka významně ovlivnila. Málem bych zapomněla, jak moc povedenej tenhle film je. Paní Dallowayová byla napsána v roce 1925 a zabývá se jedním dnem v životě bohaté, lehce znuděné a nespokojené ženy, která by chtěla žít jinak a jinde, ale nemá dost síly a odvahy na změnu. Knížka nahlíží paní Dallowayové do hlavy a nenachází tam vždy jen příjemné věci. Do děje vstupují i další postavy a dohromady tak přispívají k celkové atmosféře knihy. A právě ta atmosféra mě na knížce bavila nejvíc, úplně jsem tam byla v tom horkém dni v Anglii ve dvacátých letech s paní Dallowayovou a s jejími myšlenkami a pocity taky. Knížka není pro každého, ale pro mě teda jo.

Napsat komentář dále...

Kropenatá slepičko

Autor , dne 21. 3. 2021, v kategorii Z domova

Úkol do MŠ – jarní básnička:
kliknutím na fotku se spustí video

Kropenatá slepičko,
snes nám zlaté vajíčko.
Zlaté vejce?
Ach co s ním?
O zlato já nestojím.
Jak by se mi ze zlata
líhla potom kuřata?

Napsat komentář dále...

Děťouni 2020

Autor , dne 23. 2. 2021, v kategorii Z domova

Letos životy našich dětí ve velké míře ovlivnil koronavirus. Nemohly chodit do školky a školy, na kroužky, potkávat se s kamarády a chodit na akce. Přišly o spoustu věcí, který jim nikdo nevrátí. Mira měl skoro celý rok distanční výuku, pouze v září a částečně v říjnu mohli do školy. Některé hodiny byli online, v některých dostávali jenom úkoly. Hodně paří, hlavně GTA a nově taky Eurotruck, kde jezdí s kamionem po Evropě a vozí zboží. Za tímto účelem mu byl zakoupen volant, pedály a řadicí páka. Opravdovým zážitkem je poslouchat ty kecy, co u toho má, hey kámo. Naštěstí mu nevadí bejt venku, jezdí na kole nebo na kolobce, chodí se s náma nebo s klukama projít. V lednu ještě stihl se školou lyžák v Jeseníkách a v únoru VIDA! park v Brně. Byl se mnou bruslit u Olympie. Na zubním mu doktorka vytrhla poslední 3 mléčné zuby, dál chodíme na rovnátka a na alergologii. V červenci absolvoval skautský tábor v Polné, který jim prakticky celý propršel a na který jistě nikdy nezapomenou. Ani my nezapomeneme na bahnem obalené děti a zavazadla, která se nám po 14ti dnech vrátila domů. V září ještě stihl Šprýmiádu a výlet se skautem do Technického muzea v Brně, v prosinci rozdával Betlémské světlo před OÚ. Měří 154 cm a váží 40 kilo.

Zdenda si školky užila víc, byla zavřena jenom na jaře a v listopadu, jinak děcka mohly chodit normálně. Stihli jedno divadlo, nějaká představení ve školce, jablíčkový den, byli v Lamacentru a ve VIDě a 2x na plavání. Měli vánoční besídku a v rámci školky proběhla i keramika a angličtina. Doma si Zdenda ráda hraje na zvířátka, nadále mňouká a drží packy před tělem. Taky skládá puzzle a hraje s náma deskovky, hraje nám divadlo, venku vaří v kuchyňce, prodává v obchodě, venčí floppy psa, jezdí na kole, zalívá záhonky, hraje si s tlapkovou věží. Kouká na Tlapkovou patrolu, Spongeboba v kalhotách, Sonika, Mimoně, někdy Shrecka nebo Ledové království. Pouští si písničky a videa se zvířátkama. Zvířátka hádáme i v autě. Děláme společně předškolácký úkoly. Ráda kreslí, vymalovává a maluje vodou. Hodně jí vyrostly vlásky a bojujeme s jejich rozčesáváním. Když se koupe, potápí se ve vaně s brýlemi. Dál se léčíme na neurologii. Váží 22,5 kg a měří 118 cm.

Napsat komentář dále...

Zlodějka knih

Autor , dne 23. 1. 2021, v kategorii Knihy

kniha australského spisovatele Markuse Zusaka (*1975), vydaná v roce 2005

Zlodějka knih

Tahle knížka ležela strašně dlouho v polici, ale vyplatilo se počkat. Nemám moc ráda válečný věci, ale tohle bylo fakt dobrý, už jen proto, že vypravěčkou celýho příběhu je sama SMRT. Má nadhled, jenom vypráví, necítí se za nic zodpovědná, jenom má prostě občas spoustu práce. Třeba za války. Onou zlodějkou knih je Liesel, která na počátku války přichází k Hubermannovým už s jednou ukradenou knížkou v kapse. Jde o Rukověť pohřebníka a čmajzla ju na pohřbu svýho malýho bráchy. Přečte si ji ale až o mnoho měsíců později, kdy ji trpělivě učí číst ve sklepě domu táta Hubermann. Další úlovky získává porůznu, většinou je někde sebere nebo ukradne ze starostovy knihovny za tichého souhlasu jeho manželky. Knihy miluje, dodávají jí vlastní svobodu, čte pořád a čte i zraněnému židovskému uprchlíkovi Maxovi, kterého Hubermannovi ukrývají ve sklepě a který ji v její touze podporuje. Kolem zuří válka a je hůř a hůř. Max se uzdraví a odchází, aby rodinu dál neohrožoval. Liesel dál čte, je to pro ni únik ze strašlivé reality kolem, a to jí zachrání život, když jejich ulici při jednom nočním náletu zasáhne bomba a všichni její blízcí přijdou o život. Podle knihy vznikl v roce 2013 stejnojmenný film se skvělými Geoffrey Rushem a Emily Watson v rolích Hubermannových, ale sílu knihy podle mě nepřekonal.

Napsat komentář dále...

My 4 2020

Autor , dne 3. 1. 2021, v kategorii Z domova

Rok 2020 nebyl vůbec jednoduchý rok. Nebyl to ani moc dobrý rok. Byl to rok na houby. Skoro celý jsme ho díky vládním opatřením kvůli koronaviru museli strávit doma a nemohli dělat to, co máme rádi. Zase na druhou stranu musím říct, že jsme aspoň měli možnost být víc spolu, než bychom normálně byli, a užít si dosyta rodinného života. V lednu jsme si stihli dát svíčkovou na mysliveckém plese v Bobrové, odeslat Míru doKarlova na lyžák, navštívit kolegyni Věrku na sněhem zavaleném Cikháji a zajít si k zubaři. Jarní prázdniny jsme strávili v Německu – nejdřív v nádherných saských Drážďanech, městě na Labi, které je napěchované barokními památkami, a potom v bavorském Norimberku, opevněném středověkém městě s mohutným hradem a hrázděnými domy. Obě města mají kolem půl milionu obyvatel, obě byla za války vybombardována a znovu vystavěna. A pak přišla korona a zavřela nás doma. S jarním oteplením jsme začali vyrážet na výlety pěšky nebo na kole. V létě došlo k rozvolnění vládních opatření a my z toho vytěžili, co šlo. V červnu jsme se vypravili s Brigitou a její rodinou na kola do Suchdola nad Lužnicí, odkud jsme podnikali výlety do okolí. Cestou jsme navštívili Český Krumlov a Telč. V červenci jsme vyrazili s Šiljegovýma pro změnu opět do jižních Čech. Základna byla v Rožmberku čp. 4 – historickém měšťanském domě hned pod hradem vedle kostela. Počasí bylo proměnlivé jako celé léto, ale i tak jsme toho spoustu viděli a zažili – samotný hrad Rožmberk, cestu parníkem po Lipně, Stezku v korunách stromů tamtéž, plavení se po Vltavě na raftu z Vyššího Brodu do kempu Pískárna, výstup na zříceninu Vítkův hrádek a po cestě domů i nádherný vodní zámek Červená Lhota – letos bohužel bez vody. Pak jel Mira na nezapomenutelný skautský bahenní tábor a zbytek rodiny navštívil Martinu a Arnošta na hájence v Jedovnicích. V srpnu nás čekala příjemná a pohodová dovolená s Gallovými v Omiši. Tou dobou však již opět začalo přituhovat a na hranicích nám jako jedněm z prvních byla měřena teplota. Přišla druhá vlna a další více či méně smysluplná vládní opatření. Pokud nám to počasí dovolilo, byli jsme hodně venku a na výletech. Našimi hlavními covid parťáky se stali Eiblovi – rodina z Hlinek s dvěma kluky, která taky nerada sedí doma na zadku. V září jsme byli na svatbě novomanželům Šebkovým, nakoupili jsme nová kola a zúčastnili se skautské Šprýmiády, kde byl Mira za Bobka z klobouku a my s Kristýnou jsme byly za vodníka Česílka a jeho rusalku. Zdeniččiny říjnové narozeniny proběhly v rodinném kruhu s dortem Spongeboba. V listopadu k nám přišla kočka a už u nás zůstala. V prosinci jsme až do 24. hledali po Tvarožné každý den rozsvícené adventní okno, Míra tradičně rozdával před OÚ Betlémské světlo a na Štědrý den k nám přijeli naši.

 

Napsat komentář dále...

Nejnovější komentáře

Nejnovější příspěvky