www.dobesovi.cz

Leden

Hned v prvním lednovém týdnu absolvoval Mira s kvintou lyžák, klasicky ve SKI Karlov pod Pradědem. V rámci tradiční novoroční návštěvy jsme letos s děvčaty z Vojnic navštívili Santiniho kostel v Křtinách. Podařilo se nám nenápadně infiltrovat do již probíhající prohlídky a měla jsem co dělat, aby Veronika nezačala nahlas opravovat pana průvodce. Stačilo potichu. Ve středu 18. mě Kristina vzala na Provázek na Chazarský slovník. Představení nebylo o nic divnější než kterékoli jiné představení tohoto souboru. V sobotu 21. jsme se s taťkou nastrojili a vyrazili si na tvaroženský hasičský věneček. Jedinou vadou na kráse této jinak povedené akce byly stejné šaty paní starostové. Na konci ledna jsme si zvolili novým prezidentem naší republiky Petra Pavla (58,32%), který v druhém kole porazil Andreje Babiše. Ufffff.

Únor

V půlce února pěkně mrzlo a děcka mohly chodit bruslit, Zdenka dokonce i v rámci školní výuky. Místní skauti uspořádali na Kosmáku deskohrátky. Jezdili jsme na bazén do Vyškova. Zdenka sbírala plyšový dinosaury z Penny. Četla stále dokola oblíbenou knihu Mína a kočky z edice o kočkách. Mira trávil většinu času na komplu, kde buď pařil nebo čuměl na kraviny. Stejně jako všichni jeho vrstevníci. Ve škole chodil na petang. Na konci února tata odjel s klukama z práce na lyže do Harrachova. Mira byl ve Vyškově na dalším setkání jamoddílu. Byla jsem se Zdendou sama u našich a zajely jsme si do ZR na zimák na brusle.

Březen

4. jsme měli s Mirou silný sportovní zážitek, kdy jsme v NMNM na chvějící se tribuně E2 sledovali závod světového poháru v biatlonu. Stíhačku toho dne vyhráli neporazitelný Nor J.T.Bö a Norka M. Röiseland. Všude mraky lidí, příšernej blázinec. Ale stálo to za to. Hosty Adély Elbl v její talk show S Adélou byli tentokrát Václav Neužil a Jana Plodková. V sobotu 11. jsme přespali u Rozvadova, abysme pak v neděli v klidu dojeli do Mnichova, kde jsme si naplánovali pobyt přes jaráky. Bydleli jsme ve Wunderlocke a na programu bylo hlavní náměstí se zvonkohrou Glockspiel, Frauenkirche a zákaznické a výstavní středisko BMW Welt. Téměř 300 m vysokou olympijskou věž, kam jsme vyjeli výtahem, jsme si nechali na noc. Nesmím zapomenout ani na zámek Nymphenberg, BMW muzeum a Starou pinakotéku, kde by člověk mohl strávit hodiny. Ne však náš Mira 🙂

Duben

V dubnu jsme dostali v práci zadara Multisportku, což dost ovlivnilo náš volnočasový program. Badec, bazén, zase badec, bowling, zase bazén, zase badec, zase bowling plus dvakrát minigolf v Líšni. K tomu jsme ještě museli stihnout koncert Buty v Mahence (přeložený z loňského prosince), Velikonoce (na Zdendu přišli skoro všichni spolužáci, měla pro ně nachystaný balíčky) a skautskou mši s následným programem u borovice. Zdenka byla se školou na výstavě Šmoulové – magický svět a na zkoušce kroje v Holubicích. Mamka si nenechala ujít Hejlíkovu akci 10 let Gastromapy a operu Carmen v Janáčkově divadle. V OC Letmo byl Mira v rámci předkorejských opatření naočkován na žloutenku. Poslední duben byl nabitý – odpoledne se Mira projel na motokárách v Modřicích a večer jsme ještě stíhali čarodky v Jedovnicích na hájence.

Květen

Po chladném dubnu se oteplilo a my konečně slavnostně na prvního máje zaseli. Dalšího dne přišel skleník a spustil tak proměnu naší zahrady. Byl usazen nahoru vlevo na místo pokácené mirabelky a stal se taťkovým druhým domovem. Kromě něj se v něm letos nacházely rajčata, papriky, kedlubny, bylinky, sléz, šanta, vybrané pokojovky a mnohé další legální i nelegální rostliny. Ty se letos staly hlavním taťkovým projektem – nákup, pěstování, sklizeň, zpracování, konzumace. Taky se pustil do zkulturnění části u plotu se sousedem Macháčkem, odstranil svahovky, postavil zídku a ze záhonů normálních se tak staly záhony vyvýšené. Na předzahrádku jsme vysadili: gauru neboli svíčkovec 3x, orlíček 2x, jalovec, azalku a rododendron po jednom kusu. Na zahradu napravo nad maliny přišly rybízy a angrešt. Soused nám věnoval lavičku. První květnový prodloužený víkend jsme si po šesti letech odskočili do Třeboně na kola, celkem jsme najeli 105 km. A na kole jsme absolvovali i Jiřickou padesátku dne 27.5. V maturitním týdnu se Mira přihlásil do minitančních. Zdenka s dalšími členy pěveckého sboru přivítala nové občánky. Tata byl na školení ve Vlašimi a pak mu začalo hnisat oko. Následně začalo hnisat oko i kocourovi, což bylo opravdu zvláštní.

Červen

Letošní Uniqa Day se konal 2.6. v Šamoríně. Navštívil nás Pepča, byl od vojáků ve Vyškově. S prací jsem si ve Slavkově na golfovém hřišti vyzkoušela odpalování i patování. V neděli 11. byli hlavními hvězdami na Rock for People v Hradci Králové britští Muse. Jela jsem tam s Radkou a platila pokutu za propadlou technickou. Dalším červnovým hudebním zážitkem byli Rammsteini, za kterýma jsme s Mirkem museli jet do Trenčína na letisko. Byla to obrovská akce, na kterou jen tak nezapomeneme. Bratr Miry byl s Luckou na Krétě a nechali si u nás auto. Zdenka začala sbírat figurky Stickeez z Lidlu. Každý čtvrtek za ní chodí na návštěvu Anička O. a poslední dobou i Andrejka, což ale asi nebude mít dlouhého trvání. Na hodech tančila opět s Adámkem Š. a ve žluté sukni zářila jako sluníčko. Mira jel se školou na Vrancl. Už začal konečně růst, je velkej jako já, sem tam má nějakej pupínek, ve škole si vybírali volitelné předměty na příští rok a téma SOČky. Na konci června se naše úkáčka vrátili zpátky na Ukrajinu. Na zahradní slavnosti k ukončení školního roku získala Zdenka třetí místo v pěvecké souteži Tvaroženský slavík. Cenu diváků získal Víťa Š. s písní Patrik Schick.

Červenec

Prázdniny jsme zahájili pobytem v Telgártu v oblasti Horehronie, jednalo se o naši třetí letošní návštěvu našich slovenských bratrů. Společnost nám dělali Eibli, bydleli jsme v Penzionu u Hanky a zažili jsme toho spoustu: náročný průchod Zejmarskou roklinou, plavbu na šlapadlech po Palcmanské maše, návštěvu Dobšinské ľadové jeskyně, sestup Tiesňavou do Stratené, návštěvu Muráně (syslí louka, místní specialita plněné muráňské buchty, Muráňský hrad – 500 m do kopce), koupání v termálech Vrbov a prohlídku obce Tvarožná u Kežmaroku. Ještě přidám opakované cesty vlakem telgártskou slúčkou, mraky borůvek při výstupu ke kříži a výborný kafe v Depo café ve vagónu s nápisem Švermovo. Nádherná dovolená. V rámci přípravy na letošní skautský tábor si Mira obarvil vlasy na rezavo a já oprášila jehlice a upletla mu šálu jakože Ron z Harryho Pottera. Přijela firma z Polné a zateplili nám strop na čp. 104. Na Kraváku exhiboval Ondřej Sokol se svou one-man show Celebrity. V sobotu 15. jsme se nalokali pěnivého moku v Sivicích na pivních slavnostech. Letošek byl bohatý na silné hudební zážitky – viz koncert americké superskupiny Hollywood Vampires v neděli 16. v Rondu. To byla pecka – Alice Cooper, Johnny Depp a Joe Perry osobně pár metrů od nás 🙂 V dalším týdnu nás navštívil Tomáš v souvislosti s prodejem svého auta Martinovi Š. Obchodní transkaci jsme zpečetili v Daddy beeru v Sivicích. V Bobrový našim vyměnili okna a byli jsme povoláni na pomoc. Na výlet do Vyškova do zookoutku a do dinoparku nás doprovodila Radka s Nikolkou. V pondělí 31. ve večerních hodinách naši chlapci slavnostně odletěli z Prahy do Jižní Koreje, aby se tam zúčastnili 25. světového skautského jamboree čemuž předcházela váleční porada u nás na dvoře.

Srpen

V srpnu nám chodily každé ráno ve 4 zprávy, fotky a čtyřvteřinová videa od Miry z Dálného východu. Stesk po chybějícím členu rodiny jsme zahnali dovolenou na Korfu. Tento nádherny zelený ostrov sužovaly požáry, tak jsme museli počkat, až tam dohoří. Bydleli jsme na severu, v letovisku Sidari. Počasí krásný, jídlo vynikající, parádní hotelový bazén s programem, parádní bar u bazénu a protože jsme letos měli pobyt all inclusive, tak hádejte, kde jsme trávili nejvíc času. Zdenka byla tradičně víc pod vodou než nad vodou. Našla si dvě kamarádky, jednu z Itálie a druhou z Hlinska. S tou si rozuměla v obou smyslech slova a my s jejími rodiči taky. Voják a učitelka. Během celodenního výletu kolem ostrova jsme navštívili likérku, kde vyráběli z místního citrusového ovoce kumkvat snad úplně všechno, hlavní město Kerkyru včetně přechodu přes moře po úzké krabí lávce ke klášteru Vlacherna, kde nám nad hlavami přistávaly letadla. A dále Paleiokastritsa, kde jsme se projeli podél pobřeží na loďkách a pak vyjeli strašně nahoru a vyhlídku Bella Vista. Horko bylo i v CZ. Jezdili jsme na koupák, grilovali a večer chodili na pivo do Sivic. S holkama jsme posloužily Elišce jako modelky při tvorbě společenských účesů. Ve středu 16. se nám vrátil náš prvorozený ze světa, linkou Seoul – Praha ho přivezl Boeing 777, letěli cca 12 hodin ve výčce 11 km rychlostí 800 km/h. Jeho návrat stejně tak jako pobyt na tábořišti a pozdější nucený úprk před tajfunem do azylu v Soulu s námi sledovali všichni naši známí. Syn se vrátil šťastný a spokojený, plny zážitků na celý život. Za ty nervy to rozhodně stálo. Na konci měsíce jsem si ještě odskočila do Prahy, kde jsme na Letní scéně muzea Kampa shlédly představení Marta, které pojednává o životě Marty Kubišové a za které později získala Hana Holišová Thálii. Když už jsme tam byly, zašly jsme si na Letnou, do Stromovky, do Veletržního paláce, na Václavák a na výstavu street artového umělce Banksyho. Taky jsme pluly lodí po Vltavě. V neděli 27. jsme zajeli na kolech do Mariánského údolí a jezdili na bobovce. Toho dne v noci zasáhla ČR bouřka, oblohu ozářilo přes 84 tisíc blesků, což je nejvíc za posledních 10 let. Na ORL na Kolišti mě paní doktorka zbavila otravného šumu a zaléhání v uchu.

Září

Škola letos začala až 4., takže jsme mohli ještě první zářijový víkend někam vyrazit. Naším cílem se stal Nový Jičín. Ještě v pátek jsme stihli hrad Starý Jičín, v sobotu byl na programu Štramberk (Trúba a rozhledna Bílá hora) a v neděli Kopřivnice (muzeum osobáků Tatra, Bezručova vyhlídka, Raškův kámen, hrad Šostýn, expozice Zátopkovi, burgrárna, bazén, sauna). Věděli jste, že měl Emil Zátopek v první třídě dvojku z tělocviku ? Neuvěřitelný. A pak to přišlo. Další školní rok. Třetí třída a sexta. Hned 6. začaly Mirovi taneční ve Starletu na Kounicové. Sehnat oblek a boty nebyla žádná sranda, protože chlapec opravdu stále ještě nemá úplně konfekční míry. Ale podařilo se. Má i motýla, jen uletět. Chodí tam s ním i Kuba od Brigity a Max Horák z badecu. Gony narychlo vymyslel pro sextány cyklovýlet do Křtin, aby se jako utužil kolektiv a aby třeba někdo neměl pocit, že je z něj vyčleněn. V sobotu 9. proběhla tradiční tvaroženská burčáková. Zdenka letos odmítla chodit do skautu. V sobotu 16. jsme si s Radkou zazpívaly v Bobrový v kabinách při kytaře a zavzpomínaly na mládí. Zdenka začala chodit na plavání. Byla jsem v Rakvicích na teambuildingu. Přes den se sbíralo hrozno a večer ochutnávalo víno. Nešetřili nás. 25 vzorků. Dala jsem je všechny. Do Bobrový přijely Vojničačky na houby, které ovšem nerostly, takže jsme se po Šibinku, Hoře, opatských a radešínských lesích spíše procházely. Na konci září měla Zdenka ředitelské volno, tak jsme si zajeli stejně jako všichni do Aqualandu Moravia do Pasohlávek. Tvaroženští roveři byli v tomto termínu na výpravě na Devíti skalách.

Říjen

Datum 1.10. se zapíše zlatým písmem do kroniky naší rodiny. Začali jsme s taťkou chodit na Kosmák do tanečních. Letošní podzim lze tedy bezesporu nazvat jako taneční. Po Mirovi jsme do toho šlápli i my. Waltz, čača, tango, valčík, quickstep, jive – začátky byly těžké, fyzicky i psychicky, ale bojovali jsme statečně, postupně jsme přicházeli, jak na to a lekci od lekce jsme se zlepšovali. Es ist kein Meister vom Himmel gefallen. V sobotu 7. se slavnostně otvíralo Komunitní centrum na Kosmáku a při té příležitosti se konala Minišprýmiáda, kterou nám Kristina zpříjemnila marketingovou akcí vinaře Karla Novotného. Tata byl na teambuildingu v Kutné Hoře. Pátku 13. se Zdenička nezalekla a odvážně uspořádala toho dne oslavu svých devátých narozenin. Pozvala si na ni čtyři holčičky ze třídy a rozešly se až za tmy. Mamka se zúčastnila charitativní akce v Janáčkově divadle Tancem pro život. Během divadelního víkendu jsme byli odpoledne na pohádce a večer na hře Není co skrývat, což byl padesátá verze populárního tématu, kdy dá parta přátel mobily na stůl a ukáže se, jaký má kdo tajemství. V sobotu 14. měl Mira bílou prodlouženou, bylo to krásný. Byla jsem si v optice v Pozořicích pro svoje první brýle. Podzimní prázdniny jsme strávili v Maďarsku u Balatonu v oblasti Zala – termály Hévíz a Zalakaroš. Letos taťka vydlabal dýni a pravidelně jsme ji rozsvěceli před dveřmi. Letošní září i říjen byli nadprůměrně teplé – nejteplejší v historii měření.

Listopad

Sobotu 4. jsme strávili u Ivony v Jedovnicích a v nedělních tanečních jsme připili na zdraví jedné nejmenované oslavenkyni. V úterý 7. mně v lékárně Benu vzali krev, aby zjistili, že mám zvýšenej cukr a cholesterol. V pátek 10. zemřel Karel Schwarzenberg (85). Svatýho Martina jsme letos oslavili ve šlapanickém bistru – na programu byl kaldoun, husí čtvrtka, játra a pirohy. Ve čtvrtek 16. nám přijel Artěm a Volodymyr namontovat tepelné čerpadlo. V pátek to dotáhli do konce. Mira odjel na skautskou výpravu do Protivanova na faru. V sobotu 25. jsme si dopřáli silný gastrozážitek – degustaci vína ve Vinařství Karla Novotného v Miloticích, který nám k tomu i navařil a provedl po vinařství. Jeho „sušenka“ chutnala i těm, kteří nejsou vůbec na sladký. V neděli 26. zahrál v Sonu osmdesátiletý Laco Deczi. Toho dne rovněž napadl první sníh letošní zimy. V pondělí 27. stávkovali učitelé, a tak se toho dne obě naše školou povinné děti poflakovaly doma. Firemní vánoční večírek letos proběhl v Brně v Cabaretu des Péchés na Dominikánském náměstí. Poslední listopadovou středu jsem si vyrobila vlastnoručně adventní věnec.

Prosinec

Začátek prosince jsem bohužel strávila se Zdenkou v nemocnici. Na bitvě jsme letos nebyli, protože celý den hustě sněžilo a vůbec se nám do toho bordelu nechtělo. Navíc jsme to už viděli 🙂 Ve středu 6. oslavil Mira sweet seventeen. V sobotu 9. uspořádali účastníci jamboree prezentaci v místním komunitním centru. 16. jsme se vypravili do Brna na adventní trhy a večer téhož dne jsem ještě s Kristinou stihla shlédnout zajímavý estonský téměř dokufilm Sestry z kouřové sauny. Stardance letos vyhrála mladá herečka Darija Pavlovičová. V rámci školní exkurze si Mira letos mohl prohlédnout předvánoční Vídeň. Besídku měla Zdenka ve škole v pátek 22. V sobotu jsme pak tradičně zpívali pod stromem, letos na nás zhusta padal mokrý těžký sníh. Celkem toho naplácalo asi 15 cm a hned se to rozpustilo. Na Štědrý den Mirek opět přivezl rodiče z Bobrové. Ve čtvrtek 28. jsme navštívili olomoucký aquapark. Dalšího dne nás pak poctili návštěvou Kňourkovi. Silvestr tentokrát proběhl u Školáků. Mira využil nepřítomnosti rodičů a pozval si k nám spolužáky z gymplu.

Leden

Zatímco naše první letošní návštěva – Kňourkovi – se 8. ledna těšila z vlídného až teplého počasí, hned druhého dne se ochladilo a napadl sníh, takže holky z Vojnic při výstupu na Santon pěkně vykosly. Cestou jsme narazili na stromy, ohlodané od bobrů obecných. Prej chráněný zvíře. Naplánovaný lyžařský výcvik na Fajtově kopci ve Velkém Meziříčí pro Zdenku skončil předčasně. Miru bolelo v nose a zůstal pár dní doma ze školy. Na Opuštěné si vyzvedl svůj historicky první občanský průkaz. Oběma dětem byl zaplacen členský příspěvek do místní organizace skaut. Výlet do Ždánic už byl opět téměř jarní. Taťka nám upekl chleba. Na konci ledna onemocněl někdo v Mirově třídě koronavirem a on musel do karantény. To jsme ještě netušili, co nás čeká.

Únor

Hned na počátku měsíce měl taťka pozitivní test na koronavirus. Tak dlouho jsme se tomu hnusu úspěšně vyhýbali a už došlo i na nás. Týden po něm jsem byla C+ i já. Děti zůstaly ušetřeny. Průběh choroby jsme měli oba trochu odlišný, každého nás bolelo něco jinýho, každého různě dlouho a různě intenzivně. Náročný měsíc fyzicky i psychicky. Počty nemocných rostly a my se děsili, že bude zase lockdown. Jen to ne ! V Pekingu probíhala olympiáda, tak nám to trochu líp ubíhalo. Jde o první město, kde se konala zimní i letní olympiáda (2008), zúčastnily se jí téměř tři tisícovky sportovců z 91 zemí. Češi urvali pouze dvě medaile – Ester Ledecká zlato a Martina Sáblíková bronz. 24. 2. začala válka na Ukrajině.

Březen

V březnu jsme se už trochu oklepali a vrátili se mezi živé. Taťka začal opět hrát badmintonovou ligu. Jarní prázdniny letos vyšly na druhý březnový týden. Bylo celkem teplo. Ve Střílkách jsme obdivovali barokní hřbitov a vyhlášenou veganskou restauraci Tilak. Bílovice nad Svitavou nabídly sedmikilometrový okruh s krásnou rozhlednou U Lidušky z roku 2021, z Babic jsme došli přírodní rezervací Čihadlo až k jeskyni Výpustek. Okruh kolem Velkých Pavlovic byl sice kratší, ale oběd v Hotelu Lotrinský jsme si i tak zasloužili. 11.3. se zabil v autě Petr Mintál (24). Na jeho pohřbu se sešli všichni taťkovi sourozenci. Poslední den v měsíci jsem se zúčastnila benefičního koncertu brněnské filharmonie na podporu Ukrajiny.

Duben

Proběhla tradiční železná sobota a nájemníci Stráníkovi nám vrátili klíče od 104. Na gymplu ve Šlapkách proběhly hovorovky a s taťkou jsme si zajeli na wellness do Maximusu. Zdenka si vyšlápla se skautem na rozhlednu Klucanina. Už se pěkně oteplovalo a zahrada nás začala volat. Halo ? Je tam někdo ? Ano, je. Od půlky měsíce jsme začali dům na Krhoně pronajímat ukrajinské rodině z Mariupolu. Na Velký pátek jsme měli domluvenou večeři v horákovském bistru. Hned po Velikonocích měl Mira kvůli příjmačkám ředitelské volno. Na Den země Zdenka přespala s ostatními Světluškami v klubovně. Na ČT4 – sport byl odvysílán zápas pralesní ligy Bory – Bobrová, kde hosté zaslouženě prohráli a domů odjeli plačky. Mira se ve škole zúčastnil srovnávacího testování 15ti-letých.

Květen

První květnovou sobotu jsme na Kosmáku oslavili 30 let založení skautu ve Tvarožné. Byli jsme na zubním i na neurologii. Zdenka absolvovala ve škole jízdu zručnosti na koloběžce. Byla zaplacena první splátka na Jamboree, kterého se Mira zúčastní příští léto. Výrazně se oteplilo, zahájili jsme práce na zahradě a taky jsme započali kultivaci předzahrádky. Obrubníky, kamínky, dřišťály, trávy – a jak to prokouklo. Na MS v hokeji jsme byli třetí. Na konci května jsme s holkama z Vojnic navštívili majestátní hrad Pernštejn, který nikdy nikdo nedobyl. Prohlídli jsme si i okolí hradu, nově zpřístupněné zahrady v podhradí a také vilu Marie Loosové v Nedvědici.

Červen

Hlavní červnovou akcí byly bezesporu tradiční tvaroženské hody. Zdenka měla sukni z fialového brokátu a s oblíkáním mi musela pomoct Markéta. Není to totiž žádná legrace. Přijela i babi s dědou a besedu Zdenka tancovala jako loni s Adámkem Š. Hody se vydařily, bylo krásně a nikdo to nezvoral. Se školou Mira navštívil Itálii, konkrétně Florencii, Řím a Neapol. Poslední červnovou sobotu se stavěl skautský tábor v Bukovince, ruku k dílu přiložil kromě skautů i náš tatínek. V neděli jsme pak valili do Bobrový na pouť. V posledním týdnu se konala tradiční zahradní slavnost na školním dvoře, kde jsme se rozloučili s páťáky. Mira měl přespávačku se skautem. Zdenička zakončila první třídu se samýma jedničkama a Mira měl na konci kvarty vyznamenání. Velice šik děti.

Červenec

Hned na začátku prázdnin jsme tradičně oslavili Ottíkovy narozeniny na hájence v Pozořicích. V sobotu 9. jsme vyrazili směr Vizovické vrchy, kde nás čekala týdenní dovolená s Králíkama na chatě ve Všemině. Jezdili jsme na kole, chodili pěšky, hrad Lukov, Slušovice, rozhledna Vartovna, Vizovice – zámek, Rudolf Jelínek, Masters of Rock. Krásná příroda, super počasí, ubytko paráda. 15. odjel Mira na skautský tábor, během něhož udeřily vedra, jeden den teplota vystoupila až na 38 stupňů. Zdenka dostala horečku a dva dny zvracela, kocour na ni dohlížel. Posledního dne v měsíci se taťka zúčastnil koncertu Stinga na zámku ve Slavkově. Měla jsem jít i já, ale kvůli akutním střevním problémům to za mě musela vzít Kristina. No to mě poser.

Srpen

Hned prvního se konala Tvaroženská olympiáda, které se letos zúčastnily snad úplně všechny děti. Zdenka už příští rok určitě jít nechce 🙂 V rámci Shakespearovských slavností jsem letos na Špilasu zhlédla komedii Bouře. 5. jsem oslavila šestnácté výročí naší svatby výrobou ořechovky, která po šest týdnů zrála v obyváku za oknem. Mira byl s Maxem na pouťové diskotéce. Ve čtvrtek 11. jsme nasedli do letadla a odletěli do Řecka. Už jen ta cesta bylo něco, neboť jsme neletěli 13 let. Přivítala nás nádherná Lefkáda, takový pláže a tak modrý moře jsme ještě neviděli, máme odtamtud spoustu zážitků a nádherných fotek. Na letovisko Vassilliki, kam jezdí surfovat Janek Ledecký, nikdy nezapomeneme. Stejně tak na pláže Porto Katsiki pod příkrou skálou, pláž Egremni, kde strašně foukalo a kam se muselo sejít a pak opět vyjít 400 schodů a pláž Mylos, kde nás obrovský vlny vracely zpátky. Na ostrově jsme zažili zemětřesení, plavbu na paddleboardu, oslavu taťkových narozenin, vosy v restauraci a toulavé kočky všude kolem. Skvělé jídlo jsme si užili v bistru u Yannise. Z výletu lodí na 4 ostrovy jsme se myslím dodnes nevzpamatovali .-) A nakonec přijeli Šemorovi, se kterými jsme trávili teplé letní večery při západu slunce a při víně. K narozeninám dostal taťka fíkovník, kosodřevinu a spirálový buksus.

Září

1. září začala škola. Zdenka naklapala do druhý třídy a Mira do kvinty. Zdenka sedí v první lavici vedle Ani O. a je jich pořád 21. Mirek sedí vzadu u okna vedle Juřičky a ve tříde jich je celkem 31 kusů. 8. umřela královna Alžběta II. ve věku 96 let. V sobotu 10. proběhla tradiční Tvaroženská burčáková. Pak začalo v ZŠ plavání a kroužky – letos pěvák a šikovné ručičky. A samozřejmě skaut. Mira odjel do Blanska na první setkání jeho jammoddílu. Konaly se volby do obecních zastupitelstev a Tvarožná se tak po letech dočkala nového starosty. Konec září a svatého Václava jsme oslavili v Beskydech a během pěti dní jsme navštívili Pustevny a Radhošť, Velké Karlovice, muzeum Tatry v Kopřivnici, skanzen v Rožnově a po cestě domů i Zbrašovské aragonitové jeskyně a Hranickou propast.

Říjen

10. října oslavila Zdenička svoje osmé narozeniny. To bylo slávy ! Dort měla s těma dvěma dlouhonohejma a dlouhorukejma zubatejma vošklivejma panďulákama, co teď všechny děcka musí mít – Huggym Wuggym a Kissy Missy. Na oslavu se pečlivě připravila a pozvala si dvojčata Š., kluky E. a Juli S. Druhý den pak ještě přijeli Zdence popřát Kňourkovi. Předposlední říjnový víkend odjel Mira na skautskou výpravu na Ivančenu – památné to místo českého skautingu a symbol odporu proti jakékoli nesvobodě. Sváteční den 28. říjen jsme strávili ve Vojnicích s tradiční zastávkou strejdovi na hrobě. S našima tentokrát přijel i Mirek s Luckou. Po obědě jsme se byli projít v nově vysázené aleji, ale docela zafukovalo, tak jsme to moc neprotahovali. V neděli 30. byl lampioňák.

Listopad

Stromy se teď hromadně vysazují nejen ve Vojnicích. V Tvarožné proběhlo sázení stromů (za přítomnosti hejtmana Grolicha) v pátek 4. u státní silnice na Vyškov a v sobotu 5. v Masarykově aleji u nás na Hlinkách za garážema. V neděli 6. jsme poobědvali s rodiči v Kozlovně v NMNM. Ve 4comfortu v Obřanechjsme s taťkou využili kromě sauny a bazénu i soukromou vířivku. V sobotu 12. jsem byla se Zdeničkou v Redutě na dětském představení Brněnské pověsti. Byli s náma i Kristina s Beníkem. V neděli jsme pak měli s Gallovýma udělanou rezervaci v pivovaru v Sokolnicích na Svatomartinských hodech. To byly porce jako blázen. Posbírané kaštany jsme odvezli ke Kousalům. Byla jsem poprvé na mamografu. Příští rok jdu na ultrazvuk. Byla jsem na srazu ze ZŠ a pak i na srazu s holkama z gymplu. Zbytek rodiny lenošil v Maďarsku v Büku. 25. odjel Mira do Prahy na jamboree schůzku a 26. jsme se zúčastnili ochutnávky vín ze sklenic Riedel na Sonberku. Byl nás plnej mikrobus 🙂

Prosinec

Jako první se letos symbolicky rozsvítilo adventní okno u pana starosty, dvojku měli Dudovi, pětku Hejmalovi, šestka svítila na faře a devítka u Ani M. U nejvyššího skauta letos blikala 17tka, Goofe měl 19tku a obrovská čtyřiadvacítka rozzářila náves. U všech zastavení byly letos nachystaný i kokina, takže to děcka bavilo ještě trochu víc. Rekonstrukce bitvy letos proběhla 3.12. a Mira pak večer odjel do Líšně k Dobiášovi z porodnice na přespávačku. A následovala celá řada tradičních adventních akcí – jarmark na školním dvoře, vánoční večírek Uniqa, vánoční besídky ve škole i ve skautu a zpívání na návsi pod rozsvíceným stromem. MS ve fotbale vyhrála Argentina a Messi už konečně může jít do důchodu. Na Štedrý den Mirek přivezl naše, abysme pak zase na Štěpána mohli jet my k nim a pomoct jim sníst kačenu. Zajeli jsme si do Žďára na Zelenou horu na betlém a taky do Třeště, kde jsou betlémů mraky, jeden i u Roháčků 🙂 Ještě před koncem roku jsme si zajeli k soutoku Svitavy a Svratky. Stihly jsme si se Zdendou zabruslit v Líšni. Silvestr jsme zorganizovali u nás, Mira si pozval kluky, Max přinesl nějaký belgický piva, přišli Školákovi, Eiblovi a Kolbábkovi 🙂

The Cure

Tuhle britskou partičku kolem Roberta Smithe (*1959) mám s přibývajícím věkem čímdál radši. Není to hudba pro každého a je potřeba na to být v té správné psychonáladě. Kjúři jsou jedineční, nic se jim nepodobá už cca 45 let. Jejich písničky si jsou vlastně podobné, hodně drnkání a typický zpěv, a přitom má v sobě každá něco jinýho a něco navíc. Mám moc ráda Boys Don´t Cry, strach nahánějící Lullaby nebo klaustrofobickou Close To Me. Jedničkou ale zůstavá Just Like Heaven – je tak nějak divně poskládaná, ale dohromady to hrozně funguje, dlouho jen drnkání, pak trochu zpěvu, pak zase kytara, pak něco jako refrén a najednou zničeho nic konec. Na Colours of Ostrava jsem je nestihla, tak snad ještě budu mít možnost, než to s nima sekne, nebo se mnou. V roce 2019 byli uvedeni do Rock and Roll Hall od Fame a při děkovné řeči Roberta Smithe šlo i přes tradiční silný make-up lehce poznat, že už je to dědek. To není fér. Idoly by neměly stárnout.

Green Day

Když mně Martin přinesl v roce 1996 kazetu Dookie, aby se mně líp učilo na maturitu a na příjmačky, netušila jsem, že z toho bude láska na celý život. Uměla jsem ju nazpamět a tenhle bezva band z Kalifornie poslouchám i nadále. Pravda, Tré Coolovi od té doby přibylo pár kilo, Miku Dirntovi pár hlubokých mimických vrásek a Billie Joe Armstrong si už vlasy nejspíš barvit opravdu musí. Ale co, vypadají a hrajou pořád dobře, hodně punkrock, občas poprock, sem tam balada, za American Idiot (2004)  a 21st Century Breakdown (2009) získali ceny Grammy. Na to, že jsou na ten všechen hluk jenom tři, celkem slušnej výkon. Ale nejlepší je stejně Dookie, jako všechno, co je devadesátkový. Tehdy prostě bylo všechno lepší. This is the dawning of the rest of our lives (to není z Dookie) – a tam, kde klip k Holiday končí, klip Boulevard of Broken Dreams začíná, to jen tak na okraj.

Portishead

Beth Gibbons a Geoff Barrow se potkali v roce 1991 během coffee breaku na politickém mítinku Margaret Thatcherové a založili spolu hubední skupinu, kterou pojmenovali po městečku nedaleko Bristolu. Rok nato vyšla deska Dummy, za tři roky Portishead a v roce 2008 Third. Hudebníci jsou celkem tři, někdy čtyři, neradi mluví s médii, jsou plni pochyb. Jejich hudba je zvláštní, pomalá, jímavá, teskná, temná, dojemná, plná emocí, citu a pocitů, člověka vezme za srdce a donutí popřemýšlet. Zpěvaččin hlas je neodbytný a naléhavý, tohle nejde poslouchat jako kulisu, je to prostě něco special. Strašně nakažlivý, snadno se dostanuvší pod kůži. Ofiko se jejich hudební styl jmenuje trip hop. Jejich písně s oblibou předělávají jiní umělci a bývají používány ve filmech, seriálech a reklamách, hlavně Roads, Glory box a Sour times. V CZ vystoupili v roce 2013 v Praze, v následné recenzi napsala Mirka Spáčilová: Portishead jsou dnes naživo především skvělé retro do temných britských houpavých rytmů devadesátých let…no a ?

Tata Bojs

Když se na základce domlouvali Milan Cajs a Mardoša o přestávce mezi matikou a dějákem, že založí skupinu, asi by je ani ve snu nenapadlo, jaká z toho vznikne úžasnost. Kluci vyrostli, z Milana se stal výtvarník, bubeník a zpěvák skupiny Tata Bojs a z Mardoši vtipný autor jedinečných slovních hříček tamtéž. Přibrali k sobě další kluky a zrajou jako víno. Pro mě aktuálně česká jednička. Poslední album Jedna nula vydali v roce 2020. Jejich zatím nejúspěšním je Nanoalbum z roku 2004, jímž se táhne příběh, písně na sebe navazují, dostali za něj 4 Anděly a Mardoša k tomu napsal knížku. Na podzim 2016 koncertovali se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, bylo to strašně dobrý a vznikl z toho nezapomenutelný záznam. Myslím, že uhlazení páni symfonici v bílých košilích na Mardošovy roznožky jen tak nezapomenou. Lidi v sále ze začátku způsobně seděli a podupávali si nohou, na konci už pařili vepředu. Loni v ZR na Festivalu pod Zelenou horou málem zbořili pódium. Prostě kapela lokálního významu, jak má být.

Jamiroquai

Devadesátková skupina, blízká mému srdci. Britští Jamiroquai jsou skvěle namíchaný, silně návykový koktejl dobré muziky – trochu funky, trochu groove, přidej kapku soulu, hrst jazzu a špetku diska, zalijeme elektronikou a máme to. Nezaměnitelný styl a nezaměnitelný frontman Jay Kay – pružný, mrštný, pohyblivý tanečník (teda zamlada natürlich), milovník netradičních pokrývek hlavy a rychlých sportovních vozů. Není druhý takový a vlastně už není ani tenhle styl jako takový, tahle hudba už prakticky neexistuje. Tři jejich alba se dostala na 1. místo britské Top10, mají na kontě nějaký ty nominace na Brit Award, cenu Grammy a jsou zapsáni v Guinessově knize rekordů za nejprodávanější funky album všech dob. V roce 2017 přijeli do Ostravy na Colours. You know this boogie is for real !

Incubus

Incubus prostě miluju a vypěstovala jsem si na nich celkem slušnou závislost. Nejspíš jim to spolu tak výborně funguje proto, že se tři zakládající členové znají už od střední. Naprosto výjimečný je Brandon Boyd, pohublý, potetovaný, umělecky založený zpěvák s hlasem, který by se dal poslouchat celý den. Mám pro něj slabost, někde o něm psali, že vyhrál genetickou loterii. Dokonce i lead guitarist Mike Einziger se na něj občas zamilovaně podívá. Třetím do party je bubeník mexického původu José Pasillas. A když se k nim přidal Chris Kilmore alias DJ Kil a občas jim do toho za mixážním pultem zaškrká nebo zahvízdá a vytvoří tak nějaký nový zvuk, máme tu lehce nu-metalovej alternativní rok jako vymalovanej. Vydali celkem deset studiových alb, všichni hudebníci se ale realizují i v jiných projektech. Nejrači mám Dig, Pardon Me a Are You In ?. Nějaká fanynka na webu napsala : Always be in love with Brandon Boyd. Nejspíš jsem to byla já. Hihi.

Mňága a Žďorp

Myslím, že Mňága je úplně první skupina, kterou jsem začala tak nějak systematicky poslouchat. Vydrželo mně to po celý devadesátky, jejich alba z této dekády jsem znala nazpaměť. A vlastně pořád znám. Pravidelně jsem docházela na koncerty, které se v Brně konaly několikrát do roka, neboť se zde nachází silná fanouškovská základna. Už jsem to všechno slyšela tolikrát a pořád žasnu, jak je to dobrý. Je moc dobře, že se Petru Fialovi s kamarády podařilo ze zahradního domku ve ValMezu, kde zkoušeli, prorazit do světa. Složení této vskutku specifické skupiny se čas od času obměňuje, ale Petr Fiala drží, bez něj by to už nebyla Mňága. Byl jednu dobu v blázinci v Kroměříži, dvakrát se rozvedl, má celkem 5 dětí, s Mňágou vydal dohromady 14 alb a napsal knihu. Opravdu si neumím představit, jak bych celý ty nelehký a divoký devadesátky zvládla bez M&Ž. Děkuji.

Foo Fighters

Foo Fighters jsou americké rockové hvězdy první velikosti. Dave Grohl dostal skvělý základ v Nirvaně (never forget), a když přibral do party Pata Smeara, nápadně připomínajícího Martininýho Arnošta a skvělýho bubeníka Taylora Hawkinse, který dostal jméno po bubeníkovi z Queenů, bylo jasný, že to bude velký. A taky je, už spoustu let. Vydali deset alb, za tři z nich dostali Grammy. Za zmínku stojí i jejich promakaný klipy. Oblíbenou píseň snad ani nelze vybrat. Jde z nich strašně dobrá energie, je vidět, že si rozumí i mimo podium. Jsou to profíci, kteří moc dobře ví, jak vyrobit hit. Na záznamech z posledních koncertů se mně trošku zdá, že Dave začíná být tak nějak u konce z dechem, snad je to jen tím, že se za poslední roky poněkud „spravil“. Když jsem se dozvěděla, že je Taylor Hawkins po smrti, byla to rána. Všechny koncerty jsou zrušený, všichni jsou v šoku. Co bude dál ?

Blur

Letos na jaře uplynulo 25 let od vydání alba Blur – mého nejoblíbenějšího alba mojí oblíbené stejnojmenné skupiny. Je to vůbec možné ? 25 let ? Ste se posrali, ne ? Ach jo, už to tak bude. Tihle kluci z Londýna už nejsou takový hubený mlaďoši jako kdysi a Damon už nemá tak vysoký hlas a ani na koncertech nevyskakuje tak vysoko. Za mě tihle borci vychází z legendárního devadesátkového britpop souboje jako jasné jedničky (druhé místo Suede). Je na nich vidět, jak moc je to baví a Damon má takový charisma a takový srdce, že tomu všemu dává ještě další rozměr. V Glastonbury 2009 se při To the end (it looks like we´ve made it to the end) dojal k slzám a když dávají na koncertech jako poslední píseň The Universal (it really could happen when the days they seem to fall through you well just let them go), bývá naměkko pravidelně. Ta písnička je dokonalá, stejně jako Blur. We don´t deserve Damon Albarn.

Ví o tobě

Behind Her Eyes, VB 2021, 6 dílů

Na tenhle seriál jsem se opravdu těšila. Louise, mladá matka malýho kluka, se v práci zamiluje do nově přistěhovanýho šéfa Davida, kterej má doma pod zámkem manželku na práškách. Mají za sebou podivnou minulost a Louise se kromě Davida začne scházet i s Adele a zamotává se do toho čímdál víc. Časem tak pořád nevíme, co se vlastně stalo Robovi, kamarádovi z blázince, kde byla Adele zavřená, proč se vlastně museli přestěhovat a kdo z těch tří je víc na hlavu. Seriál je pomalý, odvíjí se postupně, David se chová divně, Adele se chová divně a jen se povaluje v betli, Louise ničemu nerozumí a takhle pořád dál a dál a pomalu to všechno tajemně směřuje ke zvláštnímu konci, který byl opravdu nečekaný a kdo tvrdí, že ne, tak kecá. Kdyby jeden bodyswitch, ale hned double bodyswitch – to na mě bylo celkem dost. Nakonec mně bylo nejvíc líto toho malýho kluka a vlastně i Davida, ti budou panečku překvapení, až se ukáže, s kým to vlastně jedou v autě vstříc lepším zítřkům. Vlastně doteď nevím, jestli se mně to líbilo nebo ne, ale z nějakýho důvodu mně to zůstalo v hlavě. Možná kvůli dceři Bona Voxe Evě Hewson (*1991), která hrála šiblou Adele opravdu dobře.

Kukačky

seriál na ČT1, 2021

Když Kadlecovi (M.Danzingerová a M. Adamczyk) a Holcovi (S.Remundová a D.Novotný) zjistí, že jim před šesti lety v porodnici vyměnili děti, jsou pochopitelně v šoku. Kdo by taky nebyl, takovou situaci si snad žádný rodič nedokáže ani nechce představit. Když se trochu vzpamatují, přemýšlí, co dělat. Nechtějí ublížit dětem, ale zároveň chtějí poznat svoje biologické dítě, neboť jak známo krev není voda. Začnou se potkávat a poznávat, vznikají hádky a nedorozumění, protože celá vzniklá situace je prostě na palicu. Novotnýmu lítá tlak nahoru a dolů, už jednou v minulosti přišli o syna, což ho málem zabilo, navíc je dcera Marcela těhotná s ženatým sousedem, doktorem z nemocnice, kde došlo k záměně. Policie začíná celou věc vyšetřovat, oběma párům do všeho mluví jejich rodiny, který mají mezi sebou dost napjaté vztahy. Ale oba kluci si rozumí, i když to není vždy jednoduché hlavně kvůli autismu jednoho z nich. Nakonec se i dozvíme, kdo a proč děti vyměnil, i když ve finále už je to vlastně jedno. Jasno vnese MgA. Michal Isteník, herec MdB, držitel Thálie za rok 2014.

Fleabag

seriál VB, 2016-2019, 2 řady

Britská herečka a komička Phoebe Waller-Bridge (*1985) v roli no name hrdinky, majitelky kavárničky, v českém překladu potvory. Mně teda moc jako potvora nepřišla, spíš tak trochu smolařka, co se dostává někdy vlastní někdy ne vlastní vinou do svízelných situací. Umřela jí máma a nejlepší kamarádka, se sestrou má takový podivný vztah, žádnej oheň to není ani s otcem, který si po matčině smrti našel novou babu, která jí dělá jenom zle. Je osamělá, hodně kouří, občas s někým spí a vypadá to, že sama dost dobře neví, co se sebou. Ve druhé sérii potká Andrew Scotta v roli hot priesta, který má oddat jejího otce s tou jeho novou. Je to love story – ona ho miluje, on ji miluje, ale v závěrečné scéně na zastávce se ukáže, že si nakonec kněz zřejmě po pečlivém zvážení vybral Boha. A tak je zase sama, ale v jejím pohledu je jasně vidět, je to bude dobrý. Možná ne hned, ale bude to dobrý. A ta písnička nakonec, liška hledající kněze a soška, co čmajzla maceše, pěkný finále. Seriál získal dva Zlatý glóby a šest cen Emmy.

Hniezdo

Hniezdo, slovenský seriál, 2020, r. Braňo Mišík (*1972)

Peter a Mišo sú kamaráti a majú spolu stavebnú firmu. Během Mišova (Alexander Bárta) pobytu v cizině jeho manželka Kika (Soňa Norisová) otěhotní a anonymně porodí. Na mimino se už těší mladej pár, kterej nemůže mít vlastní děti. Samozřejmě se všechno časem provalí, Kika navykládá Mišovi historku, že ju znásilnil motorkár, ale nám bystřejším sa to samozrejme akosi nepozdáva. Mišo jí velkodušně odpustí, lebo ju veĺmi ĺúbí,  a souhlasí s tím, že budou dítě vychovávat spolu, z čehož jsou jejich dvě dospívající děti a taky ten mladej pár opravdu nadšení. Mezitím se Peter (Marian Mitaš) dostává čímdál víc do sraček, gamblí, chlastá, prodává věci, dluží, kam se podívá, lepí dluh dluhem. Probendil firemní prachy a taky prachy manželky, který zdědila. Když Petera někdo sejme na stavbě autem, je hlavní podezřelej Mišo, ale až závěr nám osvětlí, kdo to do něj napálil, kdo má jenom jedny nervy a kdo prostě neskousl, že otcem mimina od Kiky je právě on. Povedenej seriál, povedená znělka, velká pochvala na Východ. Rešpekt.

Orange Is the New Black

USA, 2013-19, 7 řad

Seriál z pera Jenji Kohan o tom, co se stane, když se slušná a vzdělaná bílá dívka dostane do vězení, aby si odpykala prohřešek z mládí. Chvíli jí trvá, než se otrká, ale časem životu v oranžovém přivykne a jednu dobu platí dokonce za kápa a vybuduje si oprávněný respekt ostatních. Život tady je jiný než venku, každý je ve své skupině a každý se stará hlavně sám o sebe. Kromě aktuálního života ve věznici sledujeme i flashbacky jednotlivých odsouzenkyň a seznáme tak, proč se octly v kriminále. Za těch 7 řad jsme toho stihli hodně – sebevraždy, vraždy, předávkování, útěky, výměny dozorců i vedení, úsporná opatření ve věznici, tresty zasloužené i nezasloužené, těhotenství s dozorcem, spoustu lesbických vztahů, pašování do a z věznice a dokonce i jednu parádní vzpouru. Seriál byl velice úspěšný a myslím, že protagonistkám je líto, že už to skončilo, z žádných jiných projektů neznám ani jednu z nich.

Temné lesy

W głębi lasu, Polsko, 2020

Oryginalny polski seroš na Netflixu. Můj první. Na letním táboře v 90.tých letech (hodně povedené retro záběry) se v temném lese ztratí 4 mlaďoši, dva se najdou mrtví a dva se nenajdou vůbec. Když po 25 letech pozná Grzegorz Damięcki (toho času hlavní prokurátor) v mrtvém těle, nalezeném kdesi pod mostem, jednoho z těch dvou nejspíš přeživších, svitne v něm naděje, že mohla přežít i jeho sestra Kamila. Zahájí pátrání a my se postupně dozvídáme, co se vlastně tehdy stalo, jak přišli ti dva o život a proč se zbylí dva rozhodli, že se „ztratí“. S pátráním mu pomáhá Laura, jeho tehdejší láska, kterou nejspíš nikdy nepřestal milovat (manželka mu umřela), ale asi z toho nakonec nebude nic. Ve finále to nebylo vůbec špatný, ale chyběl tomu nějakej líp vypointovanej konec. Na ČSFD to má jenom 71%, já bych asi dala víc.

Čtvrtá hvězda

Česko, 2014, 80%, 12 nezapomenutelných epizod

Úplně si nejsu jistá, jestli bych v takovým hotelu chtěla bydlet či pracovat 🙂 Lidi v něm jsou opravdu divní, a když sem nastoupí mladý nezkušený Štěpí z vesnice jako noční recepční, nevychází z údivu – naivní Pavlínka, údržbář Daví, sexuálně zneužívaný manažerkou Terezou, kuchař bez chuti Tichý, pankáč Smutný, prostitutka Libuška a nejspíš jsem na někoho zapomněla. Hotel je tříhvězdičkový a usiluje o hvězdu čtvrtou, ale s tímhle personálem se to nejspíš nikdy nepovede. Nejvíc mě bavil denní recepční František – ten byl dokonalej, takovej malej hajzlík, zlodějíček a vychcánek, kterej se nakonec ukáže jako nepostradatelnej 🙂 Myslím, že si herci z Dejvického divadla tohle natáčení opravdu užili. Hlavně Lenka Krobotová a Ivan Trojan to natáčení porna, to bylo něco. Povedlo se to moc: trio Kolečko – Prušinovský – Krobot v životní formě.

Nový papež

The New Pope, It.,Šp,Fr., USA – 2020

Když mladý papež Jude Law upadne do komatu, je to pro celý církevní svět velká tragédie. Všichni ho milovali a teď všichni truchlí. A jelikož bez papeže být nemůžeme, přichází na jeho místo papež nový – snobský nevýrazný závislý britský sir Brennox – John Malkovich (ač sám Američan). Moc se mu do toho nechce, ale nakonec ustoupí tlaku. Je toho opravdu hodně, co musí řešit, aféru se zneužíváním dětí, homosexualitu kněží, hrozbu snížení dotací na chod cíkrve nebo spory uvnitř papežského úřadu. Jak jen by to zvládl bez státního sekretáře Voiella a bez PR manažerky Sophie! Velmi těžko. A také si jen velmi těžko zvyká na tlak a na všudepřítomná média. Nakonec se ale Jude probere a John se může vrátit zpátky na své sídlo. Opět nádherná hudba, skvělé kostýmy, tolik barev, tolik vjemů, to nebyl seriál, to bylo umělecké dílo. Sorentino nezklamal.

Hra na oliheň

Ojingeo geim, korejský seriál, 2021, 9 dílů

Tahle brutální krvavá záležitost z Jižní Koreje se stala nejúspěšnějším seriálem na Netflixu. 456 lidí ze dna společnosti se pustí do hraní dětských her s vidinou pohádkové výhry. Vítěz je je jeden, ostatní jsou ze hry vyloučeni = jsou zabiti. S tím do toho šli, většina z nich neměla co ztratit. A to vše pro pobavení hrstky boháčů, kteří si sem občas zajedou takhle „užívat“. Mladý policista se na odlehlé místo, kde se hra odehrává, infiltruje a pokusí se vše objasnit. Ovšem neúspěšně. Projekt pokračuje vesele dál, zájemci se vždycky najdou. A jsou ochotni udělat cokoli, aby přežili. Původně to měl být film, autor začal psát scénář už v roce 2008, po odvysílání seriálu vzrostl prodej bílých tenisek Vans o 7 800 %, chystá se druhá série, která prý bude ještě temnější. No potěš!

Normální lidi

Normal People, VB 2020, 81%, podle knihy irské spisovatelky Sally Rooney (*1991)

Když se na konci střední školy dá dohromady populární Connell a podivínská Marianne, moc tomu ze začátku nerozumí nejspíš ani oni sami. Ale nějakým zvláštním způsobem to funguje, rozumí si, jsou si blízcí a dokážou spolu otevřeně mluvit. Vztah ale nevydrží a po nějakém čase je potkáváme na vysoké v Dublinu, Marianne je ve středu dění, oblíbená a obklopená přáteli a najednou je tím, kdo jaksi nezapadá, Connell. Najdou k sobě zase cestu, oba si velmi chyběli, ale ani tentokrát to nedopadne. Nejspíš se budou pořád takhle scházet a rozcházet, ale bude je to k sobě pořád táhnout.Seriál byl vlastně takovým pohledem do života dnešních mladých, normálních lidí. Jsou nějak moc brzo dospělí a zatížení závažnými problémy – nefunkční rodina (Marianne) a deprese (Connell). Myslím, že jsem ještě nikdy nic podobného neviděla, bylo to hodně povedené, k tomu nádherná hudba. Super.

Why Women Kill

USA, 2 řady, 2019 a 2021

Když řeknu, že jde o seriál od tvůrce Zoufalých manželek, mnohé to napoví. Strašně mě to bavilo a moc jsem se u toho nasmála, bylo to vtipný, místy přitažený za vlasy a místy dost ujetý, ale mělo to spád od začátku do konce a člověk se ani chvilku nenudil. Sledujeme zde tři manželství ve třech časových liniích – v šedesátkách manželka řeší nevěru a zásadní lež manžela, v osumdesátkách skvělá Lucy Liu zjistí, že je její manžel gay a v době aktuální si mladí manželé nastěhují do domu jejich společnou milenku. Všechny rodiny žily ve stejném domě a vždy se tam stala vražda. My tak celých 10 epizod pořádně nevíme, kdo tam vlastně koho zabil a proč. Seriál má super konec, kdy se v nádherném grande finale všechny tři dějové linky protnou a my konečně zjistíme why woman kill. Občas to prostě jinak nejde.

Byl by to hřích

It´s a Sin, VB, 2021

Zcela náhodně jsem na to klikla na webu ČT a skoukla to jedním vrzem, to prostě jinak nešlo. Partička gayů plus kamoška jednoho z nich se dají dohromady a začnou spolu bydlet. Jsme v Londýně v roce 1981. Mlaďoši jsou jak utržení ze řetězu, přes den studujou a pracujou a večer paří v klubech a užívají si parádní osmdesátkovou jízdu v domění, že jsou nesmrtelní. Jenomže do města přichází strašák v podobě AIDS, pomaličku na něj začínají umírat jejich společní známí a posléze i někteří z nich. Je to zlý, o nemoci se toho moc neví a většina z nich situaci zlehčuje. Kluci ve většině případů před svýma rodinama tají, že jsou teplí a domů se vrací až umřít. Během pěti dílů přijdeme o Gregoryho (Glorie), nenápadného Colina (Gladys) a nakonec i o hlavního hrdinu série, nadějného herce Ritchieho (Rachel). A k tomu úžasná osmdesátková hudba, která tomu všemu dává na prdel. 86%

Láska a smrt

Love and Death, USA 2023, HBO, 7 dílů – tvůrce David E. Kelly

Je konec sedmdesátek a Candy (Elisabeth Olsen) se v manželství příšerně nudí. Zeptá se Allana (Jesseho Plemonse), jestli by si s ní něco nezačal a on je pro. Schází se několik měsíců a zdá se, že v sobě našli spřízěné duše, ale pak to Allan ukončí s tím, že se bude víc věnovat dětem a manželce Betty, která není dlouhodobě psychicky úplně ok. Když pak jednoho červnového dne roku 1980 udeří Betty na Candy, jestli něco má s Allanem a ta jí poví pravdu, přijde na řadu sekera, 41 sečných ran a kópelka plná krve. Následuje zatčení, odsouzení katolické obce, soud a stěhování jinam. Povedené herecké obsazení plus povedené ty osmdesátkové věci kolem. Příběh podle skutečné události. Ty bývají nejhorší…

Nevina

El inocente, Šp. 2021, 8 dílů, 85 %

Že umí ve Španělsku vyrobit výborný seroš, jsme se na vlastní kůži přesvědčili už před pár lety při sledování Papírového domu. V Nevině se Mate potká s Olivií přesně v ten moment, kdy se oba potřebují odrazit ode dna a začít znovu. Ale když už jsi jednou seděl za zabití nebo ses živil prostitucí, už to ti prostě nikdo neodpáře. A tak je oba jejich minulost dožene v krásně propleteným příběhu, kdy opravdu nevíš, co bude za pět minut a kdo to má všechno na svědomí. A nakonec se ukáže, že ten, kdo vypadal celou dobu jako el inocente, el inocente tak úplně není. V roli inspectory Alexandra Jiménez, známá z komedie Toc toc, kde si prakticky nonstop drhla ruce savem, protože měla OCD. Nevina byla k prohlídnutí na Netflixu. Muchas gracias.

Staged

VB, 2020 – 2022, 85%, česky Inscenace

Herci Michael Sheen a David Tennant v rolích sebe samých poté, co přijde covid a oni musí zkoušet novou hru online. Zkoušení se věnují cca dvacet vteřin a dále pak už řeší něco jiného, sami sebe, toho druhého, vlastně cokoli, jen ne práci. Naváží se do sebe, špičkují se a dohadují pořád a kvůli všemu, ale je vidět, že deepdown jsou opravdoví přátelé. Občas do děje (do okna) vstoupí i někdo z rodiny nebo režisér nebo producent, aby to nebyla taková nuda. Až jsem byla překvapená, jak to bylo zábavný a jak se dá z minima vytřískat maximum. A přitom je to taková blbost. Při této příležitosti jsem ještě prohlídla seriál Good Omens z roku 2019, kde se Michael Sheen v roli anděla a David Tennant v roli ďábla celá staletí snaží odvrátit konec světa. A k tomu Jon Hamm v roli Boha. Opravdu povedený.

The Offer

česky Nabídka, USA, 2022, 92% na ČSFD, 10 hodin blaženosti

Když se na konci šedesátých let rozhodne začínající producent Al Ruddy (výboný Miles Teller) natočit dnes již kultovního Kmotra, netuší, jaká to bude ve finále hokna. Sice má k ruce šikovnou asistentku Betty (skvělá Juno Temple), ale nekonečný a každodenní boj se šéfem Paramountu Evansem (úžasný Matt Goody), režisérem Coppolou (nezaměnitelný Dan Fogler) a šéfem místní italské mafie Colombem (nepřekonatelný Giovanni Ribisi) je strašně vyčerpávající. Od seriálu se nejde odtrhnout, je to silně návyková záležitost, závěr seriálu se slzou v oku. Když už jsem byla v tom, mrkla jsem jen tak cvičně na všechny tři Kmotry. Na uhrančivýho mladýho Al Pacina se nelze vynadívat, tak jsem si dala ještě jako bonus film Panika v Needle parku z roku 1971, strašně působivý snímek o dvojici narkomanů, která se marně snaží najít ze své závislosti cestu ven.

Pustina

Drama, Česko, 2016, r. I. Zachariáš a A. Nellis, 89%

Zuzana Stivínová je starostka dědiny v Severních Čechách, která neví, kde jí hlava stojí. Řeší problémy v obecní školce a taky záchranu obce, jejímž obyvatelům hrozí vystěhování kvůli těžbě uhlí. Ne všichni občané s ní sympatizují, má spoustu nepřátel. A do tohohle bordelu, zimy a všeobecný šedi se jí ztratí čtrnáctiletá dcera Míša. Její manžel Jarda Dušek trpí psychickou poruchou, mívá výpadky paměti a raději žije sám na chatě. A právě ve studně u týdle chaty se najde Míša zavražděná. To je situace ! Otec je hned podezřelej numero uno, ale pak sou tady i kluci z pasťáku, drogovej dealer Honza Cina nebo posluhovači těžařský firmy. Vyšetřovatel Leoš Noha z toho má hlavu v pejru. Nakonec se do toho musí vložit sám Jarda a toho hnusnýho hajzla najde v podstatě sám. No hajzla … spíš hajzlíka. A tento pak bude moct na vlastní kůži zakusit, jak vypadá život nepřizpůsobivých chlapců v pasťáku.

Rodiče

Breeders, komediální seriál VB na HBO, 4 série (2020-2023), hr. M. Freeman, D. Haggard

Seriálů o tom, jak je výchova dětí v dnešní turbulentní době obtížná, jsem už naturlich viděla spoustu. Trochu jsem se obávala, že tohle bude stejný, ale naštěstí nebylo. Scénáristicky moc dobře udělaný, postavy dobře napsaný, všechno to sedlo a ani na chvíli jsem se nenudila. Martin Freeman byl v roli cholerického a přitom nesmírně milujícího otce nepřekonatelný, neumím si představit, že by to hrál někdo jinej. Jak se na něj všechno valí, práce, rodina, jeho staří svérázní rodiče a on mezi tím kličkuje a chce věci dělat dobře a správně, ale někdy to prostě nejde, protože je jenom slabý muž a má jenom jedny nervy a je to vtipný a ty se tomu směješ a seš ráda, že to nemusíš řešit sama 🙂

Pěreval Ďatlova

Перевал Дятлова, Rusko, 2020, 8 dílů, 84%

Soudruh vyšetřovatel a válečný veterán Oleg přijíždí v zimě roku 1959 na Ural, aby prošetřil záhadnou smrt skupiny studentů, jejichž těla byla nalezena polonahá a poházená po okolí. V jeho snažení mu pomáhá soudružka doktorka Káťa. Cože se teda stalo ? Ze začátku je to idyla, vše zalité sluncem, mladí lidé, plánovaný výlet do hor, zpěv ve vlaku. Je jich 9 – 7 Voloďů a 2 Nastě. Cestou je od výpravy kdekdo zrazuje a už v základním táboře skupinu opustí jeden člen z důvodu zlé předtuchy. S rostoucí nadmořskou výškou se horší počasí, je čímdál hůř, prostě zima jak v ruským filmu, zkáza družiny se nezadržitelně blíží. Co ji ale skutečně způsobilo ? Teorií bylo nastíněno několik – yetti ? UFO ? uprchlíci z lágru ? duch hory ? Seriál je prostřednictvím Olega pěkně jednu po druhé vyvrací a zůstává nám v ruce jen to nejjednodušší vysvětlení. Moc dobře natočeno, napínavý, místy až hororový, skvělá hudba.

Mare z Easttownu

Mare of Easttown, USA, shlédnuto na HBO+, 2021, 7 dílů, r. Craig Zobel, 88%

Easttown je takový to typický škaredý americký maloměsto, kde úplně nechceš bydlet. Kate Winslet tam ale bydlí. Je policistka, má svoje problémy, není úplně v cajku, ale lidi ju berou. Zajímavý to začíná být v momentě, kdy je nalezená mrtvá mladá holka a její mord začne Kate vyšetřovat. Postupně se začíná ukazovat, že v tom divným městě plným divnejch lidí měl se zavražděnou co do činění kdekdo. Aby se v tom prase vyznalo, podezřelý byl každou chvíli někdo jinej a já jako tradičně do poslední chvíle netušila, kdo je vrah. Bylo to dobře napsaný a hlavně dobře zahraný, Kate Winslet vůbec nevypadala, že hraje, ale že je to prostě ona. Za svůj výkon dostala Zlatý Globus. S objasňováním mordu jí pomáhal Evan Peters, známý jako seriový vrah Dahmer, což mně teda úplně nevyhovovalo a celou dobu jsem trnula hrůzou, že Kate něco udělá.

Na nože

Knives Out, USA, 2019, režie Rian Johnson, 82% na ČSFD

Když je slavný spisovatel Harlan Thrombey (Christopher Plummer, (1929-2021)) po oslavě svých narozenin nalezen mrtev, podezřívá zpočátku najatý detektiv Daniel Craig všechny. Hamižnou dceru Jamie Lee Curtis se záletným manželem Donem Johnsonem, zchudlou vdovu po prostředním synovi Toni Collette i nejmladšího syna Michaela Shannona, který vede dědovo vydavatelství – tyhle všechny toho večera děda odstřihl od svých peněz a teď je po něm. Diváci se poměrně záhy dozví, jak k úmrtí došlo, takže jenom s napětím čekáme, jak to dopadne. Obviněnou se nakonec stává mladá ošetřovatelka Marta, ale když se na scéně objeví vnuk Chris Evans, ukáže se, že k úmrtí došlo vlastně náhodou. Parádní detektivka jako z minulých časů –  staré venkovské sídlo,  zajímavá zápletka, skvělé herecké obsazení a 150ti letá prababička kohosi, která to nakonec rozčísne. Ani na chvilku jsme se nenudili a na netu jsem zjistila, že se chystá pokračování. Tak to si nenechám ujít.

Cizí oběd

Dabba, Indie, 2013, 76%

Mám ráda filmy odjinud a tenhle není výjimkou. V Indii posílají manželky manželům každý den do práce obědy po poslíčcích, ví bůh jak to funguje, ale údajně to funguje. Je to blázinec, všude spousty lidí a aut a tak se jednou stane, že jeden oběd doputuje, kam nemá. Nesprávným adresátem je úředník před důchodem, kterýho hraje Irrfan Khan (1967-2020), jehož znám ze seriálu In treatment. Odesílatelkou je osamělá manželka Ily, které si její manžel moc nevšímá. Začnou si posílat vzkazy a divák by si nejspíš přál, aby se dali dohromady. To se ale nedozvíme, konec je otevřený. Když přestanou chodit dopisy, Ily jde hledat Irrfana do práce, ten už je ale odejítej na penzi, takže se nepotkají. Ily sebere odvahu a dítě a od manžela odejde. jestli se ale někdy někde v tom indickým blbákově setkají, to teda nevím. Moc milý, nenápadný, ale nezapomenutelný film.

Manželská historie

Marriage Story, USA/VB 2019, r. Noah Baumbach, 80%

Scarlett Johansson a Adam Driver  se chtějí rozvést, teda spíš ona. Původně to chtějí pořešit bez právníků, ale když začalo jít i o výhradní péči o kluka, byli povoláni do služby. A nastalo peklo, křičelo se, nadávalo, obviňovalo, vytahovaly se špinavosti, ačkoli se do té doby zdálo, že oba žijí životy, jaké jim vyhovují. Bylo to smutný a nepříjemný a bolavý a chtěla sem to vypnout, protože takhle to přece nemusí a nemá být. Bylo mně to až fyzicky nepříjemný, herci podávali výborný výkony a Adama Drivera mně bylo opravdu líto, byl v pasti. Bylo to tak realistický a tak zblízka, jako bysme tam byli s nima a bytostně se nás to dotýkalo. Nevím, jestli to dopadlo dobře, ale asi jo, rozvod byl nevyhnutelný. Líbilo se mně, že i přes všechny ty zlý věci, co se staly a co si řekli, jim vlastně na sobě nepřestalo záležet a že tu společnou minulost nejde jen tak jednoduše zrušit. V tomhle zápase nevyhrál nikdo, oba prohráli.

K zemi hleď!

Don´t look up, USA 2021. r. Adam McKay (*1968), 75%

Jennifer Lawrence a posléze i Leonardo DiCaprio zjistí, že se naše matička Země zanedlouho srazí s kometou, která ji zcela zničí. Tahle strašná věc však nikoho příliš nezajímá, tak nějak se to nikomu zrovna teď moc nehodí a úplně nejmíň prezidentce USA Meryl Streep, která kandiduje na další volební období. Takže termín srážky se blíží a nic moc se neděje, akorát jeden superboháč se pokusí kometu zničit ve vesmíru ještě před jejím dopadem. Jedná se o pokus neúspěšný a on pak musí s hrstkou vyvolených nebohou planetu opustit a ponechat osudu. Pokud chcete vidět nahé pozadí Meryl Streep, je nutné počkat až do konce závěrečných titulků. Zábavné, trefné a přitom trochu strašidelné, protože přesně takhle se to klidně může stát. Možná se to zrovna děje 🙂

Topgun: Maverick

USA, 2022, r. Joseph Kosinski (*1974), 88%

Některý věci se nemění, jako například mladí namistrovaní frajírci, kteří chtějí lítat ve stíhačce a kterým patří svět. Chtěla jsem napsat, že se za těch 34 let, co uplynuly od jedničky, nezměnil ani Tom Cruise, ale to bych kecala. Jasně, vypadá skvěle, ale leccos bylo jistě přilepeno, vyretušováno a vylepšeno, jinak by to nedávalo smysl a nikdo by se na to nedíval. Maverick nám teda trošku sešel, už nelítá, ale učí a pořád je problematický, což může potvrdit Jon Hamm, Val Kilmer nad hrobem i jeho nová kočka Jennifer Connely. Film se povedl, má to spád, je to napínavý, nic šokujícího nebo neočekávanýho tady nenajdeme, ale to jsme ani nechtěli. Parádní jsou záběry z letu stíhačkou. To je člověk doslova přišpendlenej k sedačce a úžasem ani nedýchá. Už jen kvůli tomuhle stojí za to film vidět.

Single Man

USA, 2009, r. Tom Ford (*1961, módní návrhář), 77%

Matthew Goody, který zazářil v povedeným seriálu The Offer, hraje v tomhle komorním a pomalém filmu tragicky zahynulého životního partnera Colina Firthe. Ten se z jeho smrti ani po letech nemůže vzpamatovat, ta rána je tak hluboká, že ji nadokáže zacelit ani zajímavá a obohacující práce profesora na univerzitě ani přítelkyně Julianne Moore, která je na něm silně citově závislá. Colin už nevidí východisko ze své osamělosti, opatří si zbraň, uspořádá si věci a pomalu se připravuje na konec. V ten moment se potká se svým studentem, který se netají svým obdivem k němu a možná i něčím víc ? Colin neví, váhá, přemýšlí, možná by snad i začal uvažovat o tom, že by to zkusil, i když je to asi dost přes čáru, ale nakonec zasáhne osud. A to tak že definitivně. Tuhle roli měl podle mě Colin Firth šitou na míru. Film dostal v roce 2010 celkem 3 Zlaté glóby.

Babel

Drama, Fr., USA, Mexiko – 79 %

Brad Pitt a Cate Blanchett jsou na dovolený v Maroku, jedou na výlet busem a najednou odněkud přilítne kulka a trefí Cate. Nastává boj o její život, a to přímo tady v divočině v místních podmínkách. Doba jejich dovolené se neúměrně prodlužuje. Najatá chůva bere jejich děti do Mexika na svatbu, páč je nemá kdo jiný hlídat a cesta zpátky do Ameriky je málem stojí život. Pak tu máme hluchou teenagerku v Japonsku, která to nemá úplně v hlavě v pořádku a to, že si nerozumí s otcem, tomu taky moc nepřidá. A nakonec dva bratři, kteří testují, jak daleko dostřelí zbraň, kterou dostal jejich marocký otec od svého japonského přítele. Tak takovýhle propletenec připravil v roce 2006 mexický režisér Alejandro González Iňárritu – nar. 1963, filmy: Amores perros, 21 gramů, Biutiful a Zmrtvýchvstání.

Francouzská depeše Liberty

USA, Něm. 2021, r. pan hračička Wes Anderson (USA, nar. 1969)

Tenhle film si užijí pouze opravdoví milovníci filmů Wese Andersona, mezi které se s dovolením již mnoho let počítám. Autor nás zde seznamuje s životem a chodem redakce fiktivního časopisu Francouzská depeše a zvlášť pak s jedním jeho speciálním vydáním. Ale o to vlastně až tak nejde, jde o tu podívanou – tolik dialogů, tolik barev, tolik blbůstek a vychytávek a vtípků a narážek, tolik skvělých herců – tohle prostě nikdo jiný neumí, možná by toho všecho mohlo být i míň, aby člověk dokázal všechno líp pochytat a pobrat 🙂 Snímek sklidil na festivalu v Cannes, kde byl nominován na Zlatou palmu, devítiminutový potlesk. Já bych tleskala i dýl. Jeho filmy jsou speciální a unikátní, numero uno za mě Grandhotel Budapešť z roku 2014 a numero due animák Psí ostrov z roku 2018.

Drive my car

ドライブ・マイ・カー  :-), Doraibu mai kâ, Japonsko, 2021, podle povídky Haruki Murakamiho

Stárnoucí herec a režisér Júsuke Kafuku přijme nabídku na hostování v Hirošimě. K pobytu dostane i vlastního řidiče, který bude řídit jeho auto. Vlastně řidičku, mladou kočku, něco přes dvacet.  Při častých přejezdech z místa na místo má borec dost času přemýšlet o tom, proč mu byla jeho žena nevěrná, proč jí nikdy neřekl, že o tom ví a proč příběhy, který vyprávěla při sexu a který si nepamatovala, znal i jeho mladý kolega herec. Obviňuje se, že jí vlastně mohl pomoct a nemusela umřít. Z řidičky časem vyleze, že ona taky mohla zabránit smrti matky a neudělala to. Nakonec v sobě najdou spřízněné duše a on v ní možná i dceru, o kterou kdysi přišel. Pomalý, klidný, melancholický film o vině a odpuštění. Film dostal Zlatý Globus za nejlepší cizojazyčný film a vyhrál i v Cannes cenu za nejlepší scénář. Arigató. Děkuji.

Trainspotting

VB, 1996, podle předlohy Irvina Welshe, r. Danny Boyle (nar. 1956), na ČSFD 87 %

Renton je skálopevně rozhodnut, že si vybere opravdový život s manželkou, dětmi, procházkami, povinnými platbami a čekáním na smrt, ale předtím si ještě musí něco vyřídit. Ještě si musí trochu zasrat krevní oběh heroinem a poflakovat se a chodit na party a když je příležitost, tak okrást svoje „kámoše“, který jsou jeho kámoši, jen pokud se jim to hodí. Ale bacha na Begbieho, to je fakt magor. Po letech jsem si dala opáčko tohoto bezesporu kultovního filmu, to se prostě neokouká. Vidět Rentona lézt do nejhoršího hajzlu v Edinburghu na hudbu z Bizetovy Carmen, kde jinde tohle uvidíš? 🙂 A bez toho luxusního soundtracku by byla zážitku jen polovina. Iggy Pop, Brian Eno, Blur, Pulp,  Underworld, Lou Reed … netřeba pokračovat. Plakát k filmu měla Edita celou vysokou pověšenej na privátě nad postelí. Nikdy na to nezapomenu. K filmu vzniklo pokračování v roce 2017, které se jmenuje T2 a jedničce se naturlich nevyrovná. To prostě nejde. Už tam prostě není taková ta Lust for Life.

Milí lidé

Smukke mennesker, Dánsko 2010, r. Mikkel Munch-Fals, 78%

Jonas je mladý a krásný, je si toho dobře vědom a nemá problém svoji krásu zpeněžit. Anders je ve středním věku a jeho životu velí jeho penis. Anna přišla o jedno prso. Postarší Ingeborg umřel manžel, skončila v práci a je osamělá. Na baru sbalí Jonase, netuše, že je tam Jonas v práci. Za pár dní se pak v nemocnici potká s Andersem, kterej si ho v zoufalství uřízl. Anna začne točit porno, kde narazí na … hádejte … správně … na Jonase. A tito čtyři naprosto normální milí lidé se nakonec potkají u Ingeborg na štědrovečerní večeři. Happy end ? Asi ne. Tohle byl pro mě typický dánský film. Tmavý, chladný, úsporný, lidi jsou ujetý a divný, ale stejně to nebalí, hledají svou cestu a žijou dál a ono to nakonec třeba dopadne i dobře.

Chlast

Druk, Dánsko, 2020, r. Thomas Vinterberg, 82% – ve stejném roce Mads Mikkelsen hrál ještě v dalším povedeným filmu – Rytíři spravedlnosti, on prostě zahraje všechno, kdykoli a kdekoli, covid necovid

Partička učitelů na střední se rozhodne na vlastní kůži vědecky ověřit teorii, podle které člověk dosahuje optimální profesionální a sociální výkon, když má půl promile alkoholu v krvi. Začnou poctivě a pravidelně pít, udržují hladinku a výsledky si zaznamenávají. Zpočátku se to jeví jako úspěch, vyhořenýmu Madsi Mikkelsenovi se líp učí, přichází s novými nápady a podněty, studenti ho milují, více se věnuje rodině a je tak nějak celkově víc v pohodě a v cajku. Když se však borci rozhodnou, že to poženou dál a půjdou na jednu promile a výš, skončí to katastrofou a později dokonce i úmrtím jednoho z nich. Závěrečný Madsův taneček, na který nepotřeboval doublera a který zakončil skokem do moře, jsem úplně nepochopila, ale hlavněže to pochopil rejža. Tak teda jako co ? Pít či nepít ? Samozřejmě že pít, lidi. Ale s mírou. Ježiš.

Zsuzsa Bánk – Světlé dny

Zsuzsa Bánk (*1965) je německá spisovatelka maďarského původu, knihu napsala v roce 2013

Évi je maďarská emigrantka, bývalá cirkusačka, která žije s dcerkou Ajou v malém domku na kraji městečka. Každý rok na podzim za nimi jezdí Zigi, Ajin otec, který zůstal cirkusákem a po zbytek roku je na štaci. Évin životní styl je svérázný, dělá si věci po svém, stejně úžasný je i její dům a zahrada, kde kromě Aji tráví dětství i holčička Seri, jejíž matka je příliš zaneprázdněná truchlením po zemřelém manželovi a chlapec Karl, jehož rodina se úplně rozpadla po náhlém zmizení Karlova mladšího bratra. Všechny tři děti jsou tu velmi šťastné a prožívají tu světlé dny. I ony však jednou dospějí a odcházejí do světa, konkrétně do Říma, kde Aja studuje medicínu, Seri překládá a Karl se věnuje fotografování. Z jejich matek se stanou přítelkyně a jezdí je navštěvovat. Osudovou ránou se pro všechny stává zjištění, že Aja není Évina dcera, najednou není nic jako dřív, všechny jistoty jsou pryč, není čemu věřit. Aja nechává školy a odjíždí za biologickou matkou, Évi zavrhuje, Seri se vrací domů. I když to s jejich přátelstvím vypadá všelijak, nakonec to vypadá, že by se věci mohly zase obrátit k dobrému, čemuž napomůže Évina postupující nemoc.
V knížce není použita jediná přímá řeč, což jí dodává na výjimečnosti. Souvětí jsou dlouhá a propracovaná, někdy není lehké se tím vším prokousat, ale odměnou je krásný a neobyčejný příběh, který určitě stál za přečtení. – „Světlé dny si ponechám, temné vracím osudu.“

Haruki Murakami – Komturova smrt

Murakami (*1949) je můj oblíbený japonský spisovatel a překladatel, běžec maratonu, jeho knihy byly přeloženy do 20ti jazyků, i kdyby napsal jenom Norské dřevo, tak by to stačilo, kniha vydána v roce 2017, 752 stran

Hlavním hrdinou je talentovaný portrétista, který dokáže vystihnout tvář člověka tak, že se líbí sám sobě. Po rozchodu s manželkou se uchyluje do hor do domu otce svého kamaráda. Když objeví na půdě zvláštní obraz Komturova smrt, začnou se dít věci. Objeví se tajemná rolnička, podivná díra na zahradě přikrytá poklopem, zhmotnělá iluze komtura a zvláštní soused pan Menšiki, který je přesvědčen, že děvče Marie, která žije na druhé straně kopce s otcem a tetou a která se jednoho dne nečekaně ztratí, je jeho dcera. Malíř musí podniknout náročnou cestu a komtur musí být probodnut, aby se Marie zase mohla vrátit domů. Moc hezké čtení, odměna po celodenní „dřině“. Přesně kvůli tomuhle mám Murakamiho tak ráda, jeho styl je nezaměnitelný, tohle nikdo nevymyslí, ta jeho fantazie a nápaditost, prvky nadpřirozena i hororu, úžasné popisy všeho – přírody, obrazů nebo třeba jen toho, co kdo jí nebo poslouchá za hudbu, stránky ubíhají a těžko odhadnout, co bude na těch dalších, jediné jasné je to, že nechci, aby byl konec 🙂

Khaled Hosseini – Lovec draků

Hosseini (*1965) je afghánský spisovatel, žijící v USA, kniha je z roku 2007

Amír se narodil do bohaté rodiny v Kábulu, žije jenom s otcem, kterého miluje a chce mu být dobrým synem, jak to má být, ale moc se mu to nedaří, je v mnoha ohledech jiný a otcovy požadavky prostě není schopen splnit. Kamarádem mu je Hasan, syn otcova sluhy, který je sice z nižší kasty, ale s kterým si rozumí a tráví s ním všechen volný čas. V kritické chvíli, kdy je Hasan šikanován, se ho však Amír nezastane a nepomůže mu. Tohle vlastní selhání si pak vyčítá vlastně celý život. Vztahy mezi chlapci díky Amírovu chování značně ochladnou, přichází sovětská invaze a Amír s otcem utečou do Ameriky, kde začnou nový život. Amír vystuduje a ožení se. Na Hasana často myslí a když se od rodinného přítele dozví, že je Hasan po smrti a že jeho jediný syn žije v hrozných podmínkách v Kábulu v sirotčinci, rozhodne se jednat. Podnikne nebezpečnou cestu do Talibánem ovládaného Afghánistánu a chlapce odtamtud odveze. Když člověk čte tyhle knížky odjinud a vidí, jak drsný může život být, je mu z toho akorát smutno. Knížka ale moc hezká, ještě si od něj něco přečtu.

Alena Mornštajnová – Hana

Alena Mornštajnová je česká spisovatelka a překladatelka, narozená v roce 1963 ve ValMezu, celkem vydala 6 knih, zatím poslední je Listopád z roku 2021, Hana je z roku 2017

Vím, že Hanu už všichni četli, možná proto se mně do toho až tak moc nechtělo. Ale musím uznat, že je to moc pěkná kniha. I když téma holokaustu není veselé, rozhodně by se mělo připomínat. Hlavní hrdinkou je dospívající Mira, která je po tragické smrti rodičů a sourozenců nucena žít s podivínskou tetou Hanou, která prakticky nevychází z domu, nemluví a v zástěře žmoulá kousky chleba. Mira to neví, ale my se záhy dozvíme, že Hana byla normální holka, která měla celý život před sebou. Ovšem přišla válka, Hana se zamilovala a udělala špatné rozhodnutí, na základě kterého její židovská rodina neodjela do ciziny, ale zahynula v koncentráku a Hana se z něj po vší té hrůze, co tam prožila, vrátila v tomto stavu. A ke všemu se nakonec vyjeví, že i za nešťastnou smrt Miřiných rodičů může nepřímo Hana. Na jeden život je toho až moc a Mira to jednou určitě všechno pochopí.

JoJo Moyes – Jako hvězdy v temné noci

Jde o veleúspěšnou anglickou autorku více než desítky románů, kterých se prodalo přes 50 milionů kusů a byly přeloženy do 46ti jazyků, narodila se v roce 1969, kniha je z roku 2020, dle hodnocení čtenářů 93%

Alice se zamiluje a provdá za Benetta a těší se, že v Americe bude mít lepší život než v konvencemi sešněrované Anglii. Realita je však jiná. Benett si jí moc nevšímá, v domě vládne jeho despotický otec a Alice tak najde štěstí v koňské knihovně, což skutečně ve 30.tých letech minulého století v Americe existovalo. Čtyři mladé ženy vyrážejí každý den na koních do okolí a zájemcům, žijícím v hůře dostupných místech, půjčují knihy. Stanou se z nich přítelkyně, ochotné si vždy pomoci, každá má svoje trápení, ale práce a přátelství ostatních činí vše snesitelnějším. Když je však svérázná a originální Majory zatčena za zabití a knihovně hrozí zánik, Alice se rozhodne opustit Benetta a vrátit se zpět do Anglie. Benettův otec dělá vše proto, aby knihovnu zlikvidoval, nevypadá to vůbec dobře. Nakonec se však dočkáme happyendu, a to tuplovanýho. A proč ne ? Nemusí se vždycky v noci konat vražda.

Karin Lednická – Šikmý kostel

Kde se vzala, tu se vzala, Karin Lednická (*1969) z Karviné (Havířova, Ostravy) sedla a napsala úžasnou knihu, zatím dvoudílnou, na třetím díle se pracuje.

V podtitulku se píše, že se jedná o románovou kroniku ztraceného města do roku 1921, druhý díl pak do konce války 1945. Sledujeme osudy jedné rodiny a lidí jí blízkých, bydlících na okraji Karwiné, posléze Karvinné. V místních uhelných dolech nacházeli chlapi nejen zaměstnání a tím lepší život pro svou rodinu, ale leckdy i smrt. Hlavními hrdiny téhle bichle jsou Barka, Julka a Ludwik, každý povahově jiný, s jiným přístupem k životu a jinak myslící hlavou. Jejich životy jsou nerozlučně a dokonale propleteny. Kromě rodinných a vztahových záležitostí se dozvíme i o politických a národnostních problémech, které se v tomto kraji objevují vlastně dodnes. V příběhu se objevují skutečné události, které se přehnaly krajem, zanechaly spoušť a každý si musel poradit, jak uměl. Šikmý kostel je podařený román, kniha nejde jen tak odložit a jít na kutě. Nutí k přemýšlení a spousta lidí se po jejím přečtení na Těšínsko vypravila. Ten šikmej kostel přece musí každý vidět, no ni ?

Camilla Läckberg – Mořská panna

Jde o v pořadí šestou detektivku ze série, kde tým vyšetřovatelů tvoří Erika Falcková a Patrik Hedström, Camilla Läckberg (*1974, Švédsko) – královna severské krimi – ji napsala v roce 2012

Už dlouho jsem nečetla tak napínavou a dobře napsanou detektivku. Nešlo se odtrhnout, děj byl strhující až do finiše, vůbec jsem nedokázala odhadnout, jak to celý vlastně bylo. Závěr byl překvapivý, není vrah jako vrah 🙂 Do vyšetřování mordu nenápadného týpka z městečka Fjällbacka (mimochodem rodiště autorky), nalezeného zmrzlého v ledu, se kromě hlavního vyšetřovatele Patrika zapojí i jeho už dost těhotná manželka Erika, autorka detektivek. K vraždě přibyde další tentokrát pokus o vraždu a ještě jedna sebevražda úspěšného spisovatele a k tomu série anonymních výhružných dopisů. Všichni aktéři se znali od školy a nikdo nic nechce říct, evidentně je spojuje nějaké hrozivé tajemství z mládí, no a richtig, nakonec to šikovný Patrik a šikovná Erika dají dohromady. Kniha končí tak podivně – Patrik zkolabuje a Erika se vybourá v autě ? Co to má být jako? Asi si budu muset sehnat další díly …

Virginia Woolfová – Paní Dallowayová

Po knížce jsem sáhla, když jsem v telce zahlédla film Hodiny s úžasným triem Meryl Streep – Julianne Moore – Nicole Kidman, kde životy všech tří hrdinek tahle nenápadná útlá knížka významně ovlivnila. Málem bych zapomněla, jak moc povedenej tenhle film je. Paní Dallowayová byla napsána v roce 1925 a zabývá se jedním dnem v životě bohaté, lehce znuděné a nespokojené ženy, která by chtěla žít jinak a jinde, ale nemá dost síly a odvahy na změnu. Knížka nahlíží paní Dallowayové do hlavy a nenachází tam vždy jen příjemné věci. Do děje vstupují i další postavy a dohromady tak přispívají k celkové atmosféře knihy. A právě ta atmosféra mě na knížce bavila nejvíc, úplně jsem tam byla v tom horkém dni v Anglii ve dvacátých letech s paní Dallowayovou a s jejími myšlenkami a pocity taky. Knížka není pro každého, ale pro mě teda jo.

Sofi Oksanen – Očista

Finsko-estonská spisovatelka, narozená v roce 1977, napsala tuto knihu v roce 2008.

Příběh se odehrává v Estonsku. Aliide viděla Hanse jako první a zamilovala se do něj na celý život, ale on viděl první její sestru Ingel a vzal si ji za ženu. Do země přicházejí Rusové a je nastolen komunismus. Hans je v odboji a tím je ohrožena celá rodina. Proto mu sestry zbudují úkryt v domě a žijí společně. Aliide si pragmaticky vezme za muže komunistu, ale klid jim to nezajistí a Ingel i s dcerou musí jako nepřátelé režimu odejít na Sibiř. Teď už je Allide stará žena, žije sama a pomůže zbídačené vnučce od Ingel – Zaře, která utekla před Pašou, který ji nutil k prostituci. Ženy k sobě najdou i přes prvotní nedůvěru cestu a Aliide si zkušeně poradí s Pašou, který k ní přišel Zaru hledat. Stejně tak si před lety poradila i s Hansem, který ji odmítl. Těžké a bolavé téma, kterých je po celé Evopě spousta.

Markéta Lukášková – Vlaštovka v bublině

Autorka pochází z Českých Budějovic, narodila se v roce 1988 a napsala 7 knih so far. Tahle je z roku 2020.

V roce 2045 podstoupí paní Barbora Vlaštovková, která už má alzheimra v posledním stadiu, experimentální léčbu a dojde k jejímu úplnému vyléčení. Zázrak. Ona sama se s tím těžko srovnává, pomalu se jí vybavují vzpomínky, navíc se nemá kam vrátit, protože její podnikavá dcera již stačila prodat její byt. Retrospektivně se vracíme do minula a vidíme, jak paní Barbora došla až sem. Velká pozornost je věnována jejím dětem, poněkud tvrdé Marcele, která nechce být nikým omezována a zraňována a nejistému synovi Michalovi, který se potřebuje postavit na vlastní nohy a dospět. Zajímavé téma, přesné vykreslení postav a popis technologického pokroku, který přinese budoucnost, činí tuhle knížku velmi čtivou. Teď už jenom zbývá zjistit, kam se poděl Barbořin manžel, protože si je stoprocentně jistá, že byla vdaná …

Ruta Sepetysová – Sůl moře

Narozena v Detroitu v roce 1967, je dcerou litevského uprchlíka, věnuje se historické beletrii.

Na přeplněné válečné lodi Wilhelm Gustloff, která převáží válečné uprchlíky z Východního Pruska do Německa, se v lednu 1945 potkají čtyři hlavní hrdinové této knihy a zároveň její vypravěči. Zdravotní sestřička Joanna, zbouchnutá a následně porodivší Polka Emilia, tajemný německý voják Florian a ambiciózní nebezpečný a otravný nácek Alfred. Každý je na lodi z jiného důvodu, ale každý z nich už toho ve válce hodně zakusil a potřebuje do bezpečí. Jsou mladí a mají celý život před sebou, i když poznamenaný válečnou zkušeností. Možná bychom snad i v této strašné situaci viděli naději, to by se ovšem nesměl Wilhelm Gustloff potopit. Sejmula ho sovětská ponorka S – 13 a zemřelo 9 000 lidí. Ruta Sepetys je skvělá, píše krásné knihy o strašných věcech. Nemělo by se zapomínat, že mír není samozřejmost. Už kniha V šedých tónech z roku 2013 mě velmi zaujala a ujistila v tom, že tahle autorka je speciální.

Kateřina Tučková – Bílá Voda

Brněnská autorka, narozena 1980, její knihy bývají často dramaticky zpracovávány, převážně moravskými divadly, kniha z roku 2022, premiéra v MdB – únor 2024

Tahle bichla má skoro 700 stran, ale zbytečná není ani jedna. Kniha se zabývá režimem plánovanou likvidací ženských řeholních řádů na našem území, se kterou se začalo v 50. letech minulého století a která měla skončit jejich vymřením. Sledujeme několik dekád trvající marný boj řeholnic se systémem, který je chtěl vyhladit. Některé se podvolily a nekomplikovaly si zbytek života, ale jiné bojovaly a vysíraly a nenechaly se zastrašit. Například Evarista, která přišla jako novicka do pohraničního kláštera v Bílé Vodě a zůstala tu celý život až do svého tragického konce. Právě ji tu nachází životem zdrcená Lena, která se sem potřebuje uklidit a začít znovu. V místní kanceláři potom nachází dokumenty o tom, jaké peklo tu řeholnice zažívaly. Kniha podává přesnou výpověď, jak vypadala společnost za komunismu a jak to tady fungovalo. Tuto knihu psala Tučková deset let, procházela archivy, studovala materiály, mluvila s pamětníky a pobývala v klášteře. Získala za ni Státní cenu za literaturu.

Robert Galbraith – Hedvábník

Pseudonym J.K.Rowlingové (nar. 1965), jde o druhou knihu ze série s Cormoranem Strikem, vydána v roce 2014

Nepříliš úspěšný spisovatel Owen Quine záhadně zmizí a jeho manželka požádá soukromého detektiva Cormorana Strikea, aby ho našel. Ten ho opravdu najde, ale vykuchanýho a politýho kyselinou. Modus operandi se shoduje s popisem, který Owen uvedl ve své poslední knize Bombyx mori, ve které kdekoho urazil a pošinil. Podezřelých a naštvaných, kteří se v knize poznali, je hned několik, kolega spisovatel, jeho agentka, milenka, kamarádka milenky, lidi z nakladatelství … Cormoran se všemi hovoří a hledá vraha, i když by to spíš měl nechat policii. Ale ta už má jasno a obviní manželku. Je to čtivý a napínavý, vraha jsem jako tradičně neodhalila, ale je pravda, že už tyhle krváky moc nečtu a vypadla jsem kapánek ze cviku.

Nina Špitálníková – Svědectví o životě v KLDR

Rodačka z Chrudimi, narozená v roce 1987, koreanistka a odbornice na KLDR

Tohle bylo strašný čtení, to by si měl přečíst každej, kdo má pořád nějaký hemzy, jak se mu špatně vede. Rozhodně se mu nevede tak špatně jako lidem v KLDR, v tomhle neskutečným režimu, kterej prostě ne a ne skončit. Všechno pod kontrolou Strany, přesně naplánováno, kde budeš bydlet, co budeš dělat, koho si vezmeš. Nelze nikomu věřit, ani vlastní rodině, i ta by tě klidně udala. A k tomu bída a nedostatek peněz, každej dělá, co může, aby přežil plus všudypřítomný strach z provinění a trestu. Na druhou stranu ty lidi zase nic jinýho neznají, pro ně je to normální a spousta z nich je s tím v pohodě. Knížka je složená z rozhovorů s lidmi různého věku a povolání, kteří z různých důvodů z KLDR utekli a nechali tam svoje rodiny, který za to budou potrestaný. A někteří z nich tohoto rozhodnutí litují a chtěli by se vrátit zpět do všeobjímající náruče Velkého vůdce.

Joanna Batorová – Chmurdálie

Narozena v roce 1968 v polském Valbřichu, spisovatelka, novinářka, esejistka, kniha je z roku 2010, česky 2020

Knížka je o mladě Polce Dominice, která cestuje po světě, jezdí z místa a místo a nikde nenachází klid. Je taky o její matce, která bydlí sama na sídlišti a taky nenachází klid, protože si nic nepřeje víc, než aby se Dominika vrátila domů. Není to úplně jednoduché čtení, trochu sentimentální, trochu poučné, ale jakoby důvěrné známé a blízké – spousta postav, spousta děje, figurky na sídláku, Dominičini známí a taky napoleonův hrnec, který slouží jako pojítko mezi jednotlivými postavami. Moc se mi líbilo specifický pojmenování některých postav – Gražynka, čajíčkové tety, to dodává příběhu na originalitě a jedinečnosti. Knížka volně navazuje na knihu Pískový vrch z roku 2009 – Magnesia litera za rok 2016 za nejlepší překladovou knihu.

Úkol do MŠ – jarní básnička:
kliknutím na fotku se spustí video

Kropenatá slepičko,
snes nám zlaté vajíčko.
Zlaté vejce?
Ach co s ním?
O zlato já nestojím.
Jak by se mi ze zlata
líhla potom kuřata?

Leden

Letošní rok jsme zahájili úklidem po propařeném silvestru, který jsme strávili u nás v obýváku spolu s Gallovýma a Školákama. K obědu byla na Nový rok tradičně čočka. Hned 3. přijely na  novoroční návštěvu děvčata z Vojnic. Druhý lednový víkend jsme pobyli v Beskydech a užili si hodně sněhu, kopců a turistiky. Zdence začaly edukativky, logopedie (neumí ř) a další pololetí angličtiny se Simonou. Skoro všechny materiály má stejné jako před osmi lety Mira, ale co pořád vymýšlet, že ? Jelikož kupodivu napadlo dost sněhu, bylo možné několik dní bobovat. Mira zničil boby (moje), ale nové nebylo možné koupit, protože letos bobovali za barákem všichni. V půli ledna se Axa přejmenovala na Uniqu a Joe Bidena inaugurovali americkým prezidentem. Taťka zahájil stavbu sauny a v práci s námi daňově zúčtovali. Na výzo měl Mira trojku z fyziky.

Únor

V únoru jsem pokračovala v očkování na alergologii a taťka pokračoval ve stavbě sauny, vše si sám nastudoval, nakreslil, posháněl a sestrojil. Mira zahájil pololetí tradičně několika špatnými známkami. V polovině února začalo mrznout, Zdenka se pilně učila bruslit na rybníku, kde bylo narváno. Ve školce proběhl tradiční maškarní karneval, a jelikož se ho zúčastnilo i jedno pozitivní dítě, musela celá školka do karantény a Zdenka tak absolvovala v DN Brno pod roušku tmy svůj první PCR test, který jsme nechali udělat hlavně kvůli plánovaným návštěvám u doktorů, které se však nakonec stejně nekonaly. Kontrola na neurologii proběhla online a vyšetření na dětské psychologii bylo přesunuto na jiný termín. V posledním únorovém týdnu byly jaráky, které jsme využili k výletům do Židlochovic a do Mariánského údolí.

Březen

Na svůj svátek 6.3. spadl Mira z kola a škaredě si odřel koleno a dlaň. Rána hnisala a vyžádala si odborné ošetření v Pozořicích. Udeřila další vlna korony a přišel lockdown. Na online výuku najeli nejen na gymplu ve Šlapkách, ale i ve školce. Dostávali jsme mailem úkoly, které jsme pak posílali vyřešené, jednou týdně probíhala online angličtina a online setkání předškoláků a učitelkama, což byl děsnej blázinec, protože mluvili všichni najednou a zlobila technika. Ale aspoň se viděli. My jsme pracovali pouze z domu, do práce jsme nesměli. Byli jsme celé dny doma a večer jsme chodili ven, někdy i rebelsky mimo katastr obce. Na konci měsíce zase napadl sníh, ale už to nikoho moc nebavilo. Ačkoli to na jaro zatím opravdu nevypadalo, 31.3. jsme odvážně zaseli.

Duben

Na začátku dubna byly Velikonoce. Podnikla jsem ilegální cestu ze Zdenkou do Bobrové, PČR číhala u Přibyslavic. Prohlídli jsme si dřevěné zajíce v Sivicích, a to opakovaně. Jednomu z nich Zdenka žertovně uvázala kolem krku pentli. V polovině dubna mohli začít chodit předškoláci zase do školky, byli 2x týdně testováni. Nejvíc nemocných teď mají v Americe a v Indii. S holkama jsme podnikaly pravidelné covidové párty u černého kříže. Jeli jsme do Hrabětic na hrob, bábina měla druhé výročí úmrtí. 15.4. zase napadl sníh, jaro stále v nedohlednu. Zemřel podolskej strýc Jaroslav – 82 let. Věře osobně jsme odevzdali přihlášku do ZŠ. Mira dostal druhou dávku očkování proti HPV infekci. Posledního dubna slavila Zdenka ve školce čarodky a večer jsme byli pozváni k Palečkům.

Květen

V květnu už se konečně trochu oteplilo a mohli jsme vyrazit na zahradu. Taťka průběžně nakupoval svahovky a umisťoval je do terénu, postupně jsme je osazovali bylinkami, půdopokryvkami, zeleninou a letos poprvé i květinama. Koupili jsme petunie, fuchsii, převislý tymián, pomerančovou mátu a dva druhy brslenu. Oleandr kupodivu přežil zimu a venku se dlouze vzpamatovával. Zprovoznili jsme trampolínu. Kompost byl přeložen pod lísku a spodní záhon je postupně likvidován. Máta byla přesunuta nahoru, levandule a buksus zatím setrvávají na místě. 10.5. začala prezenční výuka konečně i Mirovi, byli rovněž 2x týdně testováni. Zdenka jela se školkou do papouščí ZOO do Bošovic a na Špilberk. Nečekaně přijel na inspekci původní majitel čp. 285 Masařík. Zahrnul nás dotazy, radami a posléze i nevyžádanými fotografiemi. Na konci května proběhlo ve škole setkání budoucích prvňáčků s paní učitelkou Pavlínou.

Červen

Den dětí 1.červen Zdenda oslavila školním výletem do Brna. Hned další den se fotili. V prvním červnovém týdnu jsme v Pohořelicích koupili VW Golf šedé barvy, dovezen z Itálie, původní majitel nějakej Abdul. 6.6. jsme zpětně oslavili padesátiny bratra Jiřího, a to na zahradě jeho domu v NMNM. MS v hokeji vyhrála Kanada. Zdenda absolvovala vyšetření na psychologii. Se školou jela do Hodonína do ZOO. Zemřela Libuše Šafránková. 12.6. si vzal Arnošt Božku, svatební obřad i hostina se konaly na Myslivně v Hrušovanech. Na zahradě školky se konalo tradiční pasování předškoláků včetně zábavných soutěží pro děti i rodiče. Třetí červnový víkend byl tropický – 32 stupňů ve stínu. Mira jel se školou na kolech do Jedovnic a pobyli tam celý poslední červnový týden. Poslední víkend v červnu stavěli skauti tábor u Bukovinky. 27.6. se konala v Bobrové pouť. Stálo nás to dost peněz, jako dycky. Urodila se spousta malin, jahody nám sežrali slimáci. Tercii Mira ukončil s vyznamenáním, dvojka z matiky, chemie a biologie.

Červenec

Hned 1.7. musel Mira ke Sv. Anně na rovnátka. Dalšího dne jsme ve Stromíku v Pozořicích oslavili Ottíkovy narozeniny. Následoval třídenní výlet do stověžaté matičky, kde jsme se úspěšně vyhýbali variantě covidu delta tím, že jsme byli pořád venku. Celkem se nám dařilo i dodržovat rozestupy, pokles turistů zde byl rozhodně znát. Bydleli jsme v Bubenči v bytě nějakýho Němčoura z Hamburku. Fotbalové EURO vyhrála Itálie a Wimbledon Srb Djokovič. Byl to jeho 20. grandslamový titul v kariéře a dohnal tak Federera a Nadala. S taťkou jsme absolvovali druhou dávku očkování na covid na Výstavišti. Reprodukční číslo bylo 1,25, plně očkovaných bylo 42% populace. Zdendě jsme koupili aktovku do školy a kocourovi dávkovač žrádla. Oběma dětem bylo nutno vyřídit pasy. Mira odjel na skautský tábor a zase přijel. V Tokiu proběhla odložená letní olympiáda, čeští sportovci zde získali celkem 11 medailí, z toho Krpálek, Lipták, Prskavec a Siniaková s Krejčíkovou ty nejcennější. 23.7. jsem si poslechla Alkehol v lomu v NMNM a 31.7. se Martina v kostele sv. Kunhuty tamtéž podruhé vdala.

Srpen

Dovolená na Lipně s Eiblama v prvním srpnovém týdnu se stejně jako dovolená v Polsku s Gallama v druhém srpnovém týdnu opravdu povedla. Spousta fotek a spousta zážitků. Více v záložce Trips. Po návratu jsme museli vyplnit příjezdový formulář. Kocour nám naši neomluvitenou absenci jen tak nezapomněl. Otto to nazval regulérním nasráním. Promiň, mací. Nadále jsme pracovali převážně z domu a užívali si letních dní na zahradě nebo na výletech, ať už pěších nebo cyklistických. V amfiteátru na Kraví hoře jsem navštívila divadelní představení Šašek a syn – celkem zapomenutelná one- man show Bolka Polívky. Na konci srpna jsme uspořádali rodinný oběd v NMNM v Kozlovně, jakože dědovy a taťkovy narozeniny. Téhož dne se Zdenka zúčastnila sportovního odpoledne na hřišti u příležitosti výročí založení TJ Sokol Bobrová. 28.8. se v Tvarožné konaly opožděné hody a taťka odjel na třídní sraz. Srpen byl celkem chladný a deštivý, zelenině se moc nedařilo, rajčata nedozrávala a černala.

Září

Ve středu 1. září v 8:00 se z naší malý Zdeničky stala školačka. Slavnostní zahájení proběhlo na školním dvoře, zúčastnilo se všech téměř 80 žáků první až páté třídy včetně ředitelky, učitelek, družinářek, asistentek, školnice a starosty. Téhož dne nastoupil Mira do kvarty šlapanického gymnázia. Sedí s Foukalem ze Šumic. V září se už chodilo víc do práce, děcka začali chodit do skautu a Zdenka i do školních kroužků – pěveckého, deskovek a tanečků. Ze školy chodí Zdenka po o, družinu navštěvuje jen, když čeká na kroužky, tj. ve čtvrtek a v pátek. 18.9. jsme se zúčastnili tradiční a oblíbené skautské Šprýmiády, letošním tématem byly biblické příběhy, účast tradičně hojná. Celou trasu jsme absolvovali s Danem Štursou a jeho mamkou. Na stanovišti U křížku nad Velaticemi jsme našli i Miru s klukama, jejich tématem byla Ježíšova chůze po vodě. Konec měsíce byl teplý, v Pisárkách na Střeláku zahráli Tata Bojs, teta Veronika nás vytáhla do Znojma a Mira se vypravil se školou do Prahy. Všechny ořechy zčernaly už na stromě. Ani z lískáčů nebylo nic. Často a rádi jsme grilovali. Nadále jsme neúspěšně odolávali nájezdům slimáků.

Říjen

První říjnový víkend jsme Miru vyslali na Hájovnu Orlovy na skautskou výpravu. Jde o památnou budovu českého skautingu, ležící kousek od Lipnice nad Sázavou. Narozeniny oslavila Zdenka nadvakrát, nejdřív v pátek s kamarády (Anička O., dvojky a kluci Eiblovi) a v neděli s našima. Dostala kdeco, jakoby těch krámů bylo doma málo. Volby do PS vyhrála o prsa (šest desetin procenta) koalice Spolu, ANO druhý, Piráti se STAN třetí. Socani a komunisti se nedostali vůbec, takže to vlastně dopadlo všechno dobře. 17.10. jsme s Eiblama zašli do velatické obecní kavárny Lont na kafe a zákusek. Na konci měsíce jsme ještě stihli oslavit narozeniny dvojčat, obejít vylovenej Olšovec v Jedovnicích a zamávat Zdendě, když jela se skautem do hvězdárny. Mira ve škole absolvoval srovnávací testování znalostí z češtiny a z matiky, kde dopadl průměrně. Byl u nás kominík. Ještě je docela teplo, Mira jezdí s Ottíkem na kole, večer paří, někdy ani nevíme, do kolika. Zdenda většinu dne trápí koucoura, hraje si s domečkem nebo tlapkovou centrálou nebo kouká na Déčko nebo na videa na mobilu.

Listopad

Konečně jsme se dostali k Tomancovi na přezutí. 5.11. jsme s taťkou vyjeli do Therme Laa, kde jsme odvážně požádali o narozeninovou slevu na vstupném. Večer jsme pak šly s holkama do Kouhouta na víně na degustační menu. Tradiční dušičková návštěva ve Vojnicích proběhla až v neděli 7.11. Obočí už měla teta zahojený, spadla z kola. V pondělí 8.11. Zdenda absolvovala svoje první vystoupení na OÚ u příležitosti vítání občánků. Jako matrikářka se představila paní Štouračová. Byla jsem naměkko, z obou. Akce covid pokračuje, tentokrát nabývá na intenzitě pro změnu varianta omikron, čísla rostou a děti jsou nuceny se ve škole 2x týdně testovat antigenním testem. Před cestou k našim jsme se raději nechali PCR otestovat, máme nárok na 5 testů měsíčně. 26.11. napadl první sníh a 28.11. začal advent. Zazimovali jsme zahradu. Koupili jsme v Bauhausu svítící hvězdu před dům a plstěnýho trpaslíka, co nevidí.

Prosinec

V prosinci jsme stejně jako loni chodili večer po dědině a hledali rozsvícená skautská adventní okna. Letos dostali šanci ti, na které se nedostalo loni, prarodiče skautů a důležité tvaroženské budovy jako OÚ(1), škola (8), školka (14) a fara (24). Proto mi moc nedává smysl, proč jsme zase dostali číslo i my (15). Mira se zúčastnil soutěže v uzlování. Rekonstrukce bitvy letos neproběhla. Čerti děti neodnesli. 8.12. se konala vánoční slavnost ve škole. Nejdříve děti pod vedením paní řídící, která byla vtipně a trefně ověšena světýlky, zazpívaly před budovou školy několik koled a poté následoval tradiční jarmark ve školním dvoře. Byla zima jako v psírni, dali jsme si svařák, nakoupili nějaké Zdenčiny výrobky a šli dom. Hned dalšího dne napadla hromada sněhu, děcka okamžitě vyrazili sáňkovat a bobovat a před naším domem vyrostl historicky první sněhulák. Padl na něj všechen sníh z příjezdové cesty, včetně kýblu na hlavě byl vysoký až po střechu. Děti absolvovali besídky ve školách i ve skautu. 17.12. byl Zdendě vyvrtán kaz a zaplombován zub, paní zubařku i nás rodiče to stálo hodně sil. O den později nás vzala Kristýna do Janáčkova divadla na Louskáčka, bylo to krásné, ale myslím, že z toho děti nemají absolutně rozum. Ještě ne. Pod okny divadla se v tutéž dobu konala demonstrace antivaxerů. Ještě před Vánoci si Mira stihl vyřídit občanku. 22.12. jsme se nechali otestovat a 24.12. ráno jel Mirek pro naše, abychom společně strávili Štědrý den. Odpoledne jsme je vzali na prohlídku unikátního slámového betléma na Jezerech. Silvestra jsme strávili u nás s Martinou a Arnoštem a Eiblama. Mira si pozval kluky – Letca, Maxe a Goofyho a myslím, že byli hoši celkem spokojení. My taky. Ať žije rok 2022 !

Rudice

Jeden z prvních květnových teplých dní jsme využili k výletu do turisticky atraktivní obce Rudice a okolí. Začali jsme v bývalém lomu Seč, o kterém jsme donedávna neměli ani tušení a kde se v minulosti těžily keramické písky. Krásně barevný kopečky jako pískoviště pro děti a jezírko uprostřed. Dále jsme pokračovali po místní naučné stezce ke Klostermannově studánce a pak zpět do centra obce k rudickému větrnému mlýnu holanského typu z roku 1875. Samozřejmě byl uzavřen, tak jsme se aspoň občerstvili na lavičce v přilehlém geoparku, který obsahuje horniny z Moravského krasu a Drahanské vrchoviny. Pod celou dědinou se táhne propast Tumperek, náhodně objevená v roce 2010. Propadání a Kolíbky jsme viděli minule, tak jsme je tentokrát vynechali. K autu jsme dospěli kolem kaple sv. Barbory z roku 2002, kde měl Ondřín svatbu. Všude bylo spousta lidí.

Vildenberk

Letos jsme se na Vildenberk vypravili hned 2x. Poprvé jsme nechali auto na točně pod Šumicema a vydali se nahoru po naučné stezce Rékoví podél Kovalovického potoka přes Vildenberskou louku. Vildenberk je zaniklý hrad ze 14.století ležící v nadmořské výšce 407 m, z nějž nezbylo prakticky nic, ale podle nákresu byl nejspíš jeden z největších na Moravě. Na hradišti je udělané ohniště, je zarostlé a vidět jsou maximálně tak příkopy. Druhý pokus proběhl z Pozořic, když jsme nechali auto na rozcestí Úlehle a pokračovali po modré turistické značce kolem Srnčí a Žalmanové studánky.

Bebek

Letos jsme však zakusili snad poprvé i zimní vysokohorskou turistiku. Abychom tak mohli učinit, museli jsme nejdřív nakoupit výbavu do hor. Za všechno může Tomáš, který nás do CHKO Beskydy pozval. V pátek jsme ho s děckama a se psem vyzvedli v Pražmu a zamířili k Bebkovi, legendární hospodě, kde jsme i nocovali. Bebek je součástí obce Morávka a končí zde silnice. Prvního dne jsme se vydali po zelené na Bílý kříž, kde jsme se vyfotili u kapličky a krátce překročili státní hranici se Slovenskem, o čemž Mirek okamžitě informoval Kristinu. Večer byla volná zábava, jídlo, alkohol, stolní hry, obluzování servírky (Tomáš). Druhého dne nás čekala cesta pro změnu po modré a následně po červené na kopec s úžasnou vyhlídkou na Lysou horu. Slunko svítilo jak zjednaný a dolů to šlo samo, Mira s sebou celou cestu táhl boby. Po návratu si děcka ještě lehce zabobovaly. Moc povedenej výlet. Díky Tomášovi.

Akátová věž

Na jaráky jsme se kvůli covidu nikam nedostali, tak jsme vzali zavděk aspoň Židlochovicema. Nahoru jsme se vypravili od hospody Pavir po naučné stezce Krajinou Výhonu kolem židlochovického popraviště. Rozhledna Akátová věž stojí na kopci s názvem Výhon, má válcovitý tvar a je vysoká 14,5 metru. Prý je z ní vidět do Brna, rakouského příhraničí, na Pálavu a dokonce i na Žďárské vrchy, čemuž se opravdu věří jen těžko. Pro sestup zpět do Židlí jsme zvolili modrou turistickou značku, která nás zavedla ke Sternově kříži a studánce Ve Velkém hájku, ve které údajně bývá ve výjimečných situacích (obleva) i voda. My to štěstí neměli a pokračovali dál. Následoval prudký sešup ke hřbitovu. Na ulici Komenského jsme potkali Hanku a ta nás pak doprovodila ke Kňourkům, které jsme poctili svou návštěvou, i když to vlastně bylo vzhledem k epidemiologické situaci zapovězeno. 25.2.2021 – slunečno, 15 stupňů.

Praha

Oba červencové svátky plus další dva dny jsme využili k návštěvě stověžaté matky měst. Ubytováni jsme byli v Bubenči v bytě postaršího Němce z Hamburku. Kam jsme potřebovali, jsme si došli pěšky, žádné dopravní prostředky ani vnitřní prostory – delta prostě neměla šanci. Bylo to kousek do Billy i na šalinu, jak v komentářích prozradila kolegyně ubytovaná. Taky z Brna. Hned v pondělí jsme prošli Letnou a Stromovku, v úterý jsme zamířili na Hrad, na Petřín, Malou Stranu a do Starého Města a ve středu jsme strávili celý den v ZOO v Troje. Zdenka si tam vyrobila papír ze sloního trusu. Nachodili jsme spoustu kilometrů, ale děti nebrblaly a počasí nám přálo. Ve čtvrtek cestou domů jsme se ještě zastavili na hradě Český Šternberk. Když jsme dorazili na Hlinky, už na nás čekal kocour, kterej byl dle Ottových slov „regulerně nasranej“. Mazlíček náš.

Hády

Tohle byl náš první prázdninový výlet. Auto jsme nechali na Klajdě a vyšlápli si na vyhlídku do lomu, odkud jsme měli celý Brnisko jako na dlani. Udělali jsme vpravo vbok a odkráčeli kolem vysílače NPR Hádeckou planinkou po naučné stezce až k pomníku S.K.Neumanna (velký básník pracujícího lidu), umístěného na vrchu Šumbera. Pak jsme se chvíli proplítali houštím a prodírali lesem neznačenými stezkami, abysme se konečně objevili na asfaltce, lemované lesními jahůdkami a cyklisty. To už jsme ale zase mířili zpátky k lomu, kde jsme dle hesla „jména hloupých po všech sloupích“ sestavili z kamenů jméno ZDENKA. Učinili jsme tak přeskládáním jména Zdenda, které tam zanechal někdo před náma. Až to zjistí, bude nasranej. Brigádníci zde prořezávali stromoví, lidé korzovali a užívali si výhledy, dole v lomu Růženín se někdo koupal.

Lipno

Letos jeli na Lipno skoro všichni, včetně nás a Eiblů. Učinili jsme tak první týden v srpnu, bydleli jsme v Kovářově a z penzionu si užívali výhled na přehradu. Bohužel nás zradilo počasí, takže sme se v něm moc neporáchali, akorát děcka jednou. Kristýna Mirovi zapůjčila paddleboard, ale stihl to vrátit dřív, než ho větrem rozbouřená voda odnesla neznámo kam. I přes nepřízeň počasí jsme stihli: cyklovýlet z Kovářova přes Frymburk na Lipno, kolem vody a pak přívozem do Hrdoňova a domů, nádhernou procházku po naučné stezce kolem rybníka Olšina, výstup na Vítkův Hrádek a okruh po opatských stezkách ve Vyšším Brodě včetně vodopádů sv. Wolfganga, poutního místa Maria Rast s křížovou cestou, sběru borůvek a focení na Čertově stěně, odkud odjel taťka pro auto do Vyšáku stopem. Na baráku jsme hráli deskovky a pili víno, což nemálo přispělo k celkovému dobrému dojmu z dovolené.

Balt

Po pravidelných dovolených v Chorvatsku jsme letos zkusili Polsko. Cestou jsme navštvíli Čenstochovou a v ní se nacházející poutní místo Jasná Hora. Dalšího dne jsme dorazili až úplně na sever, do Mechelinek, malé obce, kde probíhala čilá výstavba dalších apartmánových domů. Nebylo moc teplo, hodně foukalo, ale když vylezlo slunko, tak se v moři dalo vydržet. Typicky koupací moře to ale rozhodně není. Pláž v Mechelinkách nic moc, zato na Helu to byla paráda. Zajeli jsme i na jeho úplný konec, na „začátek Polska“. Projeli jsme se se na kole, navštívili lázeňské město Sopoty a Gdaňsk, nádherné historické město na řece Visle s 460 tisíci obyvateli. Nezapomněli jsme ani na poloostrov Westerplatte, významnou lokalitu, kde začala WW2. A ještě se na skok a na oběd na lodi do Toruně – města perníku. Cestou zpátky jsme nocovali v Lódži u arménských imigrantů, kde jsme na hřišti potkali paní, která má rodinu v Kroměříži.

Kobylí

Náš zářijový výlet do Kobylí a okolí jsme zahájili v ulici, kde se nacházely otevřené vinné sklepy. Zde jsme se napojili na místní naučnou stezku a po ní vystoupali až na nesmírně zajímavou turistickou atrakci. Stezka nad vinohrady je rozhledna na kopci Homole ve výšce 334 m n.m., která tu stojí od roku 2018. Byla tu spousta lidí na kole i pěšky. Pokračovali jsme po polňačce do malebné vinařské vesničky Vrbice, kde byly další otevřené sklepy a další davy lidí. Posvačili jsme a po modré jsme se cestičkami mezi vinohrady vrátili zpátky do Kobylí. Cestou jsme ožírali slaďoučký modrý kuličky hroznů, pravděpodobně odrůda André. U kostela svatého Jiří jsme si odpočinuli pod vzrostlými stromy a vypravili se domů. Moc pěkný výlet, krásný počasí a sklenka burčáku jako zasloužená odměna.

Znojmo

Na svatýho Václava přijela teta Veronika a vyrazili jsme do Znojma. Tajně jsme doufaly v návštěvu Rotundy sv. Kateřiny z 11. století, ale nebylo nám přáno, ačkoli se mi nezdálo, že by byly nějak zvlášť špatné klimatické podmínky. Zašly jsme teda aspoň do muzea, které se nachází v hradním komplexu a kam má Veronika jako student vstup zdarma. Když jsme se dostatečně pokochali výhledy od hradu do údolí řeky Dyje, zavítali jsme do Gránického údolí, které nám v horkém dni poskytlo žádané ochlazení. Po křížové cestě jsme se dostali do místní části Hradiště, kde jsme si prohlídli kostel sv. Antonína Paduánského a sv. Hippolyta a taky Muzeum Velké Moravy, aspoň z venku. Po návratu do Znojma jsme ještě nemohli vynechat kostel sv.Mikuláře s unikátní barokní kazatelnou ve tveru zeměkoule a neméně unikátní dvoupatrovou kapli sv. Václava. Krásný město.

Benátky

Do Itošky jsem se vypravila na konci října, opět s Markétou a opět s nejlepším průvodcem Ing. Krylem. Už jen samotná cesta busem, kdy jsme seděly v první řadě hned za řidičem Mirečkem, byla nezapomenutelná. Mireček pak byl nucen předvést svůj řidičský um (získaný četnými cestami do Pízy) při průjezdu a následném parkování v obci Lido di Jesolo, kde jsme byli ubytováni. Večer jsme si odskočily přivítat se s mořem. Do Benátek jsme dalšího dne dorazili vlakem v dopoledních hodinách a strávili zde celý den, čátečně s výkladem, který se týkal zásadních pamětihodností zde, částečně samostatně. kdy jsme se svezly v gondole, pocouraly městem a utratily nekřesťanské peníze za kafe a prossecco na náměstí sv. Marka pod zvonicí. Nelituju ani koruny. Dalšího dne byly na programu ostrovy – sklářské Murano, barevné Burano a maličké Torcello. Třešinkou na dortu bylo cestování nacvakanýma vaporettama. Never forget. Benátky po sezoně a v nich dvě ženy – rovněž po sezoně.

Bystřice nad Pernštejnem

Pár dní vánočného volna jsme strávili u našich. Asi tak v úterý nás babi vyslala do Bystřice na miniatury. Hned za Edenem, pohádkovou alejí a za zubrem od Olšiaka doleva. Jedná se zde o zmenšeniny hradů, hrádků a klášterů z blízkého okolí, jak vypadaly v době jejich největšího rozkvětu. Jsou zasazeny do volné přírody, vytvořeny z betonu, v měřítku 1:50 a ve finále jich tu bude asi 30. U každého je/bude cedulka s popisem a fotkou současného stavu. Mezi hrady vedou cestičky a středem protéká potůček, jakože řeka Svratka. Je to zatím vše under construction a bude to moc pěkný. Kromě Pernštejna, který je samozrejmě top a jehož mimiatura měří 7 metrů, jsme tu našli taky Zubštejn, Aueršperk, Pyšolec, Dalečín nebo klášter Posta Coeli. Strávili jsme tam docela dost času a kdyby nebyla taková svinská zima, byli bysme tam nejspíš ještě dýl.

Letos životy našich dětí ve velké míře ovlivnil koronavirus. Nemohly chodit do školky a školy, na kroužky, potkávat se s kamarády a chodit na akce. Přišly o spoustu věcí, který jim nikdo nevrátí. Mira měl skoro celý rok distanční výuku, pouze v září a částečně v říjnu mohli do školy. Některé hodiny byli online, v některých dostávali jenom úkoly. Hodně paří, hlavně GTA a nově taky Eurotruck, kde jezdí s kamionem po Evropě a vozí zboží. Za tímto účelem mu byl zakoupen volant, pedály a řadicí páka. Opravdovým zážitkem je poslouchat ty kecy, co u toho má, hey kámo. Naštěstí mu nevadí bejt venku, jezdí na kole nebo na kolobce, chodí se s náma nebo s klukama projít. V lednu ještě stihl se školou lyžák v Jeseníkách a v únoru VIDA! park v Brně. Byl se mnou bruslit u Olympie. Na zubním mu doktorka vytrhla poslední 3 mléčné zuby, dál chodíme na rovnátka a na alergologii. V červenci absolvoval skautský tábor v Polné, který jim prakticky celý propršel a na který jistě nikdy nezapomenou. Ani my nezapomeneme na bahnem obalené děti a zavazadla, která se nám po 14ti dnech vrátila domů. V září ještě stihl Šprýmiádu a výlet se skautem do Technického muzea v Brně, v prosinci rozdával Betlémské světlo před OÚ. Měří 154 cm a váží 40 kilo.

Zdenda si školky užila víc, byla zavřena jenom na jaře a v listopadu, jinak děcka mohly chodit normálně. Stihli jedno divadlo, nějaká představení ve školce, jablíčkový den, byli v Lamacentru a ve VIDě a 2x na plavání. Měli vánoční besídku a v rámci školky proběhla i keramika a angličtina. Doma si Zdenda ráda hraje na zvířátka, nadále mňouká a drží packy před tělem. Taky skládá puzzle a hraje s náma deskovky, hraje nám divadlo, venku vaří v kuchyňce, prodává v obchodě, venčí floppy psa, jezdí na kole, zalívá záhonky, hraje si s tlapkovou věží. Kouká na Tlapkovou patrolu, Spongeboba v kalhotách, Sonika, Mimoně, někdy Shrecka nebo Ledové království. Pouští si písničky a videa se zvířátkama. Zvířátka hádáme i v autě. Děláme společně předškolácký úkoly. Ráda kreslí, vymalovává a maluje vodou. Hodně jí vyrostly vlásky a bojujeme s jejich rozčesáváním. Když se koupe, potápí se ve vaně s brýlemi. Dál se léčíme na neurologii. Váží 22,5 kg a měří 118 cm.