www.dobesovi.cz

Zsuzsa Bánk – Světlé dny

Zsuzsa Bánk (*1965) je německá spisovatelka maďarského původu, knihu napsala v roce 2013

Évi je maďarská emigrantka, bývalá cirkusačka, která žije s dcerkou Ajou v malém domku na kraji městečka. Každý rok na podzim za nimi jezdí Zigi, Ajin otec, který zůstal cirkusákem a po zbytek roku je na štaci. Évin životní styl je svérázný, dělá si věci po svém, stejně úžasný je i její dům a zahrada, kde kromě Aji tráví dětství i holčička Seri, jejíž matka je příliš zaneprázdněná truchlením po zemřelém manželovi a chlapec Karl, jehož rodina se úplně rozpadla po náhlém zmizení Karlova mladšího bratra. Všechny tři děti jsou tu velmi šťastné a prožívají tu světlé dny. I ony však jednou dospějí a odcházejí do světa, konkrétně do Říma, kde Aja studuje medicínu, Seri překládá a Karl se věnuje fotografování. Z jejich matek se stanou přítelkyně a jezdí je navštěvovat. Osudovou ránou se pro všechny stává zjištění, že Aja není Évina dcera, najednou není nic jako dřív, všechny jistoty jsou pryč, není čemu věřit. Aja nechává školy a odjíždí za biologickou matkou, Évi zavrhuje, Seri se vrací domů. I když to s jejich přátelstvím vypadá všelijak, nakonec to vypadá, že by se věci mohly zase obrátit k dobrému, čemuž napomůže Évina postupující nemoc.
V knížce není použita jediná přímá řeč, což jí dodává na výjimečnosti. Souvětí jsou dlouhá a propracovaná, někdy není lehké se tím vším prokousat, ale odměnou je krásný a neobyčejný příběh, který určitě stál za přečtení. – „Světlé dny si ponechám, temné vracím osudu.“

 

Haruki Murakami – Komturova smrt

Murakami (*1949) je můj oblíbený japonský spisovatel a překladatel, běžec maratonu, jeho knihy byly přeloženy do 20ti jazyků, i kdyby napsal jenom Norské dřevo, tak by to stačilo, kniha vydána v roce 2017, 752 stran

Hlavním hrdinou je talentovaný portrétista, který dokáže vystihnout tvář člověka tak, že se líbí sám sobě. Po rozchodu s manželkou se uchyluje do hor do domu otce svého kamaráda. Když objeví na půdě zvláštní obraz Komturova smrt, začnou se dít věci. Objeví se tajemná rolnička, podivná díra na zahradě přikrytá poklopem, zhmotnělá iluze komtura a zvláštní soused pan Menšiki, který je přesvědčen, že děvče Marie, která žije na druhé straně kopce s otcem a tetou a která se jednoho dne nečekaně ztratí, je jeho dcera. Malíř musí podniknout náročnou cestu a komtur musí být probodnut, aby se Marie zase mohla vrátit domů. Moc hezké čtení, odměna po celodenní „dřině“. Přesně kvůli tomuhle mám Murakamiho tak ráda, jeho styl je nezaměnitelný, tohle nikdo nevymyslí, ta jeho fantazie a nápaditost, prvky nadpřirozena i hororu, úžasné popisy všeho – přírody, obrazů nebo třeba jen toho, co kdo jí nebo poslouchá za hudbu, stránky ubíhají a těžko odhadnout, co bude na těch dalších, jediné jasné je to, že nechci, aby byl konec 🙂

 

Khaled Hosseini – Lovec draků

Hosseini (*1965) je afghánský spisovatel, žijící v USA, kniha je z roku 2007

Amír se narodil do bohaté rodiny v Kábulu, žije jenom s otcem, kterého miluje a chce mu být dobrým synem, jak to má být, ale moc se mu to nedaří, je v mnoha ohledech jiný a otcovy požadavky prostě není schopen splnit. Kamarádem mu je Hasan, syn otcova sluhy, který je sice z nižší kasty, ale s kterým si rozumí a tráví s ním všechen volný čas. V kritické chvíli, kdy je Hasan šikanován, se ho však Amír nezastane a nepomůže mu. Tohle vlastní selhání si pak vyčítá vlastně celý život. Vztahy mezi chlapci díky Amírovu chování značně ochladnou, přichází sovětská invaze a Amír s otcem utečou do Ameriky, kde začnou nový život. Amír vystuduje a ožení se. Na Hasana často myslí a když se od rodinného přítele dozví, že je Hasan po smrti a že jeho jediný syn žije v hrozných podmínkách v Kábulu v sirotčinci, rozhodne se jednat. Podnikne nebezpečnou cestu do Talibánem ovládaného Afghánistánu a chlapce odtamtud odveze. Když člověk čte tyhle knížky odjinud a vidí, jak drsný může život být, je mu z toho akorát smutno. Knížka ale moc hezká, ještě si od něj něco přečtu.

 

Alena Mornštajnová – Hana

Alena Mornštajnová je česká spisovatelka a překladatelka, narozená v roce 1963 ve ValMezu, celkem vydala 6 knih, zatím poslední je Listopád z roku 2021, Hana je z roku 2017

Vím, že Hanu už všichni četli, možná proto se mně do toho až tak moc nechtělo. Ale musím uznat, že je to moc pěkná kniha. I když téma holokaustu není veselé, rozhodně by se mělo připomínat. Hlavní hrdinkou je dospívající Mira, která je po tragické smrti rodičů a sourozenců nucena žít s podivínskou tetou Hanou, která prakticky nevychází z domu, nemluví a v zástěře žmoulá kousky chleba. Mira to neví, ale my se záhy dozvíme, že Hana byla normální holka, která měla celý život před sebou. Ovšem přišla válka, Hana se zamilovala a udělala špatné rozhodnutí, na základě kterého její židovská rodina neodjela do ciziny, ale zahynula v koncentráku a Hana se z něj po vší té hrůze, co tam prožila, vrátila v tomto stavu. A ke všemu se nakonec vyjeví, že i za nešťastnou smrt Miřiných rodičů může nepřímo Hana. Na jeden život je toho až moc a Mira to jednou určitě všechno pochopí.

 

JoJo Moyes – Jako hvězdy v temné noci

Jde o veleúspěšnou anglickou autorku více než desítky románů, kterých se prodalo přes 50 milionů kusů a byly přeloženy do 46ti jazyků, narodila se v roce 1969, kniha je z roku 2020, dle hodnocení čtenářů 93%

Alice se zamiluje a provdá za Benetta a těší se, že v Americe bude mít lepší život než v konvencemi sešněrované Anglii. Realita je však jiná. Benett si jí moc nevšímá, v domě vládne jeho despotický otec a Alice tak najde štěstí v koňské knihovně, což skutečně ve 30.tých letech minulého století v Americe existovalo. Čtyři mladé ženy vyrážejí každý den na koních do okolí a zájemcům, žijícím v hůře dostupných místech, půjčují knihy. Stanou se z nich přítelkyně, ochotné si vždy pomoci, každá má svoje trápení, ale práce a přátelství ostatních činí vše snesitelnějším. Když je však svérázná a originální Majory zatčena za zabití a knihovně hrozí zánik, Alice se rozhodne opustit Benetta a vrátit se zpět do Anglie. Benettův otec dělá vše proto, aby knihovnu zlikvidoval, nevypadá to vůbec dobře. Nakonec se však dočkáme happyendu, a to tuplovanýho. A proč ne ? Nemusí se vždycky v noci konat vražda.

 

Karin Lednická – Šikmý kostel

Kde se vzala, tu se vzala, Karin Lednická (*1969) z Karviné (Havířova, Ostravy) sedla a napsala úžasnou knihu, zatím dvoudílnou, na třetím díle se pracuje.

V podtitulku se píše, že se jedná o románovou kroniku ztraceného města do roku 1921, druhý díl pak do konce války 1945. Sledujeme osudy jedné rodiny a lidí jí blízkých, bydlících na okraji Karwiné, posléze Karvinné. V místních uhelných dolech nacházeli chlapi nejen zaměstnání a tím lepší život pro svou rodinu, ale leckdy i smrt. Hlavními hrdiny téhle bichle jsou Barka, Julka a Ludwik, každý povahově jiný, s jiným přístupem k životu a jinak myslící hlavou. Jejich životy jsou nerozlučně a dokonale propleteny. Kromě rodinných a vztahových záležitostí se dozvíme i o politických a národnostních problémech, které se v tomto kraji objevují vlastně dodnes. V příběhu se objevují skutečné události, které se přehnaly krajem, zanechaly spoušť a každý si musel poradit, jak uměl. Šikmý kostel je podařený román, kniha nejde jen tak odložit a jít na kutě. Nutí k přemýšlení a spousta lidí se po jejím přečtení na Těšínsko vypravila. Ten šikmej kostel přece musí každý vidět, no ni ?

 

Camilla Läckberg – Mořská panna

Jde o v pořadí šestou detektivku ze série, kde tým vyšetřovatelů tvoří Erika Falcková a Patrik Hedström, Camilla Läckberg (*1974, Švédsko) – královna severské krimi – ji napsala v roce 2012

Už dlouho jsem nečetla tak napínavou a dobře napsanou detektivku. Nešlo se odtrhnout, děj byl strhující až do finiše, vůbec jsem nedokázala odhadnout, jak to celý vlastně bylo. Závěr byl překvapivý, není vrah jako vrah 🙂 Do vyšetřování mordu nenápadného týpka z městečka Fjällbacka (mimochodem rodiště autorky), nalezeného zmrzlého v ledu, se kromě hlavního vyšetřovatele Patrika zapojí i jeho už dost těhotná manželka Erika, autorka detektivek. K vraždě přibyde další tentokrát pokus o vraždu a ještě jedna sebevražda úspěšného spisovatele a k tomu série anonymních výhružných dopisů. Všichni aktéři se znali od školy a nikdo nic nechce říct, evidentně je spojuje nějaké hrozivé tajemství z mládí, no a richtig, nakonec to šikovný Patrik a šikovná Erika dají dohromady. Kniha končí tak podivně – Patrik zkolabuje a Erika se vybourá v autě ? Co to má být jako? Asi si budu muset sehnat další díly …

 

Virginia Woolfová – Paní Dallowayová

Po knížce jsem sáhla, když jsem v telce zahlédla film Hodiny s úžasným triem Meryl Streep – Julianne Moore – Nicole Kidman, kde životy všech tří hrdinek tahle nenápadná útlá knížka významně ovlivnila. Málem bych zapomněla, jak moc povedenej tenhle film je. Paní Dallowayová byla napsána v roce 1925 a zabývá se jedním dnem v životě bohaté, lehce znuděné a nespokojené ženy, která by chtěla žít jinak a jinde, ale nemá dost síly a odvahy na změnu. Knížka nahlíží paní Dallowayové do hlavy a nenachází tam vždy jen příjemné věci. Do děje vstupují i další postavy a dohromady tak přispívají k celkové atmosféře knihy. A právě ta atmosféra mě na knížce bavila nejvíc, úplně jsem tam byla v tom horkém dni v Anglii ve dvacátých letech s paní Dallowayovou a s jejími myšlenkami a pocity taky. Knížka není pro každého, ale pro mě teda jo.

 

Sofi Oksanen – Očista

Finsko-estonská spisovatelka, narozená v roce 1977, napsala tuto knihu v roce 2008.

Příběh se odehrává v Estonsku. Aliide viděla Hanse jako první a zamilovala se do něj na celý život, ale on viděl první její sestru Ingel a vzal si ji za ženu. Do země přicházejí Rusové a je nastolen komunismus. Hans je v odboji a tím je ohrožena celá rodina. Proto mu sestry zbudují úkryt v domě a žijí společně. Aliide si pragmaticky vezme za muže komunistu, ale klid jim to nezajistí a Ingel i s dcerou musí jako nepřátelé režimu odejít na Sibiř. Teď už je Allide stará žena, žije sama a pomůže zbídačené vnučce od Ingel – Zaře, která utekla před Pašou, který ji nutil k prostituci. Ženy k sobě najdou i přes prvotní nedůvěru cestu a Aliide si zkušeně poradí s Pašou, který k ní přišel Zaru hledat. Stejně tak si před lety poradila i s Hansem, který ji odmítl. Těžké a bolavé téma, kterých je po celé Evopě spousta.

 

Markéta Lukášková – Vlaštovka v bublině

Autorka pochází z Českých Budějovic, narodila se v roce 1988 a napsala 7 knih so far. Tahle je z roku 2020.

V roce 2045 podstoupí paní Barbora Vlaštovková, která už má alzheimra v posledním stadiu, experimentální léčbu a dojde k jejímu úplnému vyléčení. Zázrak. Ona sama se s tím těžko srovnává, pomalu se jí vybavují vzpomínky, navíc se nemá kam vrátit, protože její podnikavá dcera již stačila prodat její byt. Retrospektivně se vracíme do minula a vidíme, jak paní Barbora došla až sem. Velká pozornost je věnována jejím dětem, poněkud tvrdé Marcele, která nechce být nikým omezována a zraňována a nejistému synovi Michalovi, který se potřebuje postavit na vlastní nohy a dospět. Zajímavé téma, přesné vykreslení postav a popis technologického pokroku, který přinese budoucnost, činí tuhle knížku velmi čtivou. Teď už jenom zbývá zjistit, kam se poděl Barbořin manžel, protože si je stoprocentně jistá, že byla vdaná …

 

Ruta Sepetysová – Sůl moře

Narozena v Detroitu v roce 1967, je dcerou litevského uprchlíka, věnuje se historické beletrii.

Na přeplněné válečné lodi Wilhelm Gustloff, která převáží válečné uprchlíky z Východního Pruska do Německa, se v lednu 1945 potkají čtyři hlavní hrdinové této knihy a zároveň její vypravěči. Zdravotní sestřička Joanna, zbouchnutá a následně porodivší Polka Emilia, tajemný německý voják Florian a ambiciózní nebezpečný a otravný nácek Alfred. Každý je na lodi z jiného důvodu, ale každý z nich už toho ve válce hodně zakusil a potřebuje do bezpečí. Jsou mladí a mají celý život před sebou, i když poznamenaný válečnou zkušeností. Možná bychom snad i v této strašné situaci viděli naději, to by se ovšem nesměl Wilhelm Gustloff potopit. Sejmula ho sovětská ponorka S – 13 a zemřelo 9 000 lidí. Ruta Sepetys je skvělá, píše krásné knihy o strašných věcech. Nemělo by se zapomínat, že mír není samozřejmost. Už kniha V šedých tónech z roku 2013 mě velmi zaujala a ujistila v tom, že tahle autorka je speciální.

 

Kateřina Tučková – Bílá Voda

Brněnská autorka, narozena 1980, její knihy bývají často dramaticky zpracovávány, převážně moravskými divadly, kniha z roku 2022, premiéra v MdB – únor 2024

Tahle bichla má skoro 700 stran, ale zbytečná není ani jedna. Kniha se zabývá režimem plánovanou likvidací ženských řeholních řádů na našem území, se kterou se začalo v 50. letech minulého století a která měla skončit jejich vymřením. Sledujeme několik dekád trvající marný boj řeholnic se systémem, který je chtěl vyhladit. Některé se podvolily a nekomplikovaly si zbytek života, ale jiné bojovaly a vysíraly a nenechaly se zastrašit. Například Evarista, která přišla jako novicka do pohraničního kláštera v Bílé Vodě a zůstala tu celý život až do svého tragického konce. Právě ji tu nachází životem zdrcená Lena, která se sem potřebuje uklidit a začít znovu. V místní kanceláři potom nachází dokumenty o tom, jaké peklo tu řeholnice zažívaly. Kniha podává přesnou výpověď, jak vypadala společnost za komunismu a jak to tady fungovalo. Tuto knihu psala Tučková deset let, procházela archivy, studovala materiály, mluvila s pamětníky a pobývala v klášteře. Získala za ni Státní cenu za literaturu.

 

Robert Galbraith – Hedvábník

Pseudonym J.K.Rowlingové (nar. 1965), jde o druhou knihu ze série s Cormoranem Strikem, vydána v roce 2014

Nepříliš úspěšný spisovatel Owen Quine záhadně zmizí a jeho manželka požádá soukromého detektiva Cormorana Strikea, aby ho našel. Ten ho opravdu najde, ale vykuchanýho a politýho kyselinou. Modus operandi se shoduje s popisem, který Owen uvedl ve své poslední knize Bombyx mori, ve které kdekoho urazil a pošinil. Podezřelých a naštvaných, kteří se v knize poznali, je hned několik, kolega spisovatel, jeho agentka, milenka, kamarádka milenky, lidi z nakladatelství … Cormoran se všemi hovoří a hledá vraha, i když by to spíš měl nechat policii. Ale ta už má jasno a obviní manželku. Je to čtivý a napínavý, vraha jsem jako tradičně neodhalila, ale je pravda, že už tyhle krváky moc nečtu a vypadla jsem kapánek ze cviku.

 

Nina Špitálníková – Svědectví o životě v KLDR

Rodačka z Chrudimi, narozená v roce 1987, koreanistka a odbornice na KLDR

Tohle bylo strašný čtení, to by si měl přečíst každej, kdo má pořád nějaký hemzy, jak se mu špatně vede. Rozhodně se mu nevede tak špatně jako lidem v KLDR, v tomhle neskutečným režimu, kterej prostě ne a ne skončit. Všechno pod kontrolou Strany, přesně naplánováno, kde budeš bydlet, co budeš dělat, koho si vezmeš. Nelze nikomu věřit, ani vlastní rodině, i ta by tě klidně udala. A k tomu bída a nedostatek peněz, každej dělá, co může, aby přežil plus všudypřítomný strach z provinění a trestu. Na druhou stranu ty lidi zase nic jinýho neznají, pro ně je to normální a spousta z nich je s tím v pohodě. Knížka je složená z rozhovorů s lidmi různého věku a povolání, kteří z různých důvodů z KLDR utekli a nechali tam svoje rodiny, který za to budou potrestaný. A někteří z nich tohoto rozhodnutí litují a chtěli by se vrátit zpět do všeobjímající náruče Velkého vůdce.

 

Joanna Batorová – Chmurdálie

Narozena v roce 1968 v polském Valbřichu, spisovatelka, novinářka, esejistka, kniha je z roku 2010, česky 2020

Knížka je o mladě Polce Dominice, která cestuje po světě, jezdí z místa a místo a nikde nenachází klid. Je taky o její matce, která bydlí sama na sídlišti a taky nenachází klid, protože si nic nepřeje víc, než aby se Dominika vrátila domů. Není to úplně jednoduché čtení, trochu sentimentální, trochu poučné, ale jakoby důvěrné známé a blízké – spousta postav, spousta děje, figurky na sídláku, Dominičini známí a taky napoleonův hrnec, který slouží jako pojítko mezi jednotlivými postavami. Moc se mi líbilo specifický pojmenování některých postav – Gražynka, čajíčkové tety, to dodává příběhu na originalitě a jedinečnosti. Knížka volně navazuje na knihu Pískový vrch z roku 2009 – Magnesia litera za rok 2016 za nejlepší překladovou knihu.

 

kniha australského spisovatele Markuse Zusaka (*1975), vydaná v roce 2005

Tahle knížka ležela strašně dlouho v polici, ale vyplatilo se počkat. Nemám moc ráda válečný věci, ale tohle bylo fakt dobrý, už jen proto, že vypravěčkou celýho příběhu je sama SMRT. Má nadhled, jenom vypráví, necítí se za nic zodpovědná, jenom má prostě občas spoustu práce. Třeba za války. Onou zlodějkou knih je Liesel, která na počátku války přichází k Hubermannovým už s jednou ukradenou knížkou v kapse. Jde o Rukověť pohřebníka a čmajzla ju na pohřbu svýho malýho bráchy. Přečte si ji ale až o mnoho měsíců později, kdy ji trpělivě učí číst ve sklepě domu táta Hubermann. Další úlovky získává porůznu, většinou je někde sebere nebo ukradne ze starostovy knihovny za tichého souhlasu jeho manželky. Knihy miluje, dodávají jí vlastní svobodu, čte pořád a čte i zraněnému židovskému uprchlíkovi Maxovi, kterého Hubermannovi ukrývají ve sklepě a který ji v její touze podporuje. Kolem zuří válka a je hůř a hůř. Max se uzdraví a odchází, aby rodinu dál neohrožoval. Liesel dál čte, je to pro ni únik ze strašlivé reality kolem, a to jí zachrání život, když jejich ulici při jednom nočním náletu zasáhne bomba a všichni její blízcí přijdou o život. Podle knihy vznikl v roce 2013 stejnojmenný film se skvělými Geoffrey Rushem a Emily Watson v rolích Hubermannových, ale sílu knihy podle mě nepřekonal.

Kniha Michaela Cunninghama (*1952) z roku 2014

Tyler a Barret – dva umělecky založení bratři, školní premianti, žijící ve společné domácnosti v New Yorku – anonymním, stejném a vlastně každý den jiném velkoměstě, Tyler – pokoušející se napsat superpíseň pro svoji umírající přítelkyni Beth a Barret – prodavač v Bethině obchodě, oba trochu zklamaní, ne úplně spokojení, Tyler na drogách, se kterými nedokáže přestat, Barret soustavně opouštěn svými partnery. Oba jaksi stojí na místě a bojí se jít do něčeho nového, že dostanou další ránu, bojí se zestárnout. Od obou se tak nějak čekalo víc, oba chtěli něco dokázat, ale zázrak se nekonal a nakonec tím nejlepším, co je v životě potkalo, jsou oni sami. Mám Cunnighama ráda, je mistrem popisu lidí, pocitů, vztahů i míst. Kniha vlastně dohromady není o ničem zásadním, ale to snad ani knihy být nemusí, ne ? Nejspíš to není jeho nejlepší dílo, ale mně se prostě letos parádně trefila do podzimní melancholické nálady.

Jako jedna z posledních jsem se k této populární tetralogii dostala i já. Už to četl kde kdo. A určitě nelituju, ani jsem nečekala, že mě to tak chytne. Pravdou je, že moc knih z Itálie člověk nečte a knih o celoživotním přátelství dvou žen už vůbec ne. Elena a Lina spolu chodí do školy, vyrůstají v chudé čtvrti na předměstí Neapole v 50.tých letech minulého století, kde jediné, co má nějakou váhu, jsou peníze a násilí. A samozřejmě muži, ženy poslouchají. Obě jsou chytré, Lina snad i přirozeně chytřejší. Ale jen Elena má dovoleno jít studovat, Lina se provdá a v šestnácti se z ní stane manželka. Jsou každá jiná, Elena klidná, spolehlivá, Lina jako oheň, vznětlivá, bojovná. Někdy se zdá, že se chce Elena vyrovnat Lině, pak to vypadá, že je to vlastně naopak a pak, že spolu vlastně nesoupeří, ale že se skvěle doplňují. I když Elena je ta, která vždycky přijde první a ta, pro kterou je jejich přátelství důležité, i když je na ni Lina mockrát zlá a ublíží jí. Možná proto jim přátelství vydrží až do stáří, protože existují ještě další dva díly, které jsem nečetla. Neméně zajímavé než hlavní hrdinky je i jejich okolí, celá čtvrť, se kterou jsou navždy spojeny, jejich rodiny a sousedi. V závěru druhého dílu Elena studuje v Pise. Lina odchází od manžela, pracuje v továrně a vypadá to, že se jejich cesty rozchází. Jediným spojovacím prvkem se mně teď jeví Nino, Elenina celoživotní tajná láska, kterou však jednoho léta u moře sbalila Lina a pořídila si s ním dítě. Elena ho potká během studií a dál zatím nevím. Spekuluje se o tom, kdo je vlastně Elena Ferrante, není známá její identita. Mně osobně je to celkem fuk, jediný, co potřebuju, je sehnat ty další dva díly. Podle knihy vznikl stejnojmenný seriál v produkci HBO.

Druhý román tureckého nositele Nobelovy ceny za literaturu Orhana Pamuka z roku 1996.

Česky vydalo nakladateltví Argo v Praze roku 2014.

Tři sourozenci – Faruk, Metin a Nilgün přijíždějí jako každý rok z Istanbulu na prázdniny za svou babičkou do jejího domu. Devadesátiletá Fatma si žije ve svým tichým domě, ve svým světě, v jiné době. Slouží jí Recep – trpasličí levoboček jejího zesnulého manžela, který zná jejich rodinné tajemství. Nebo nezná ? Tím hlavně se babka užírá, když sedí celý dny ve svém pokoji a za okny se mění svět. Jenom v jejím domě se nemění nic. Mlaďoši si žijí každý po svém, Faruk je historik a dost pije, Metin zabíjí čas s místní zlatou mládeží a do Nilgün se zamiluje Hasan, kluk ze sousedství, syn Recepova bratra Ísmaila, který špatně chodí. Jo a s tím rodinným tajemstvím je to tak, že babka Recepa a Ísmaila zmlátila holí, když byli malí, a z nich jsou od tý doby trpaslík a krypl. Hasan pronásleduje Nilgün a celkem to přestává mít pod kontrolou. Dny plynou poklidně až do chvíle, kdy rozzlobená Nilgün (sama přesvědčením komunistka) Hasanovi na ulici vynadá do fašistickýho magora (což on ani moc není, ale je součástí a pod vlivem nacionalistické skupiny) a ten ji v afektu zmlátí. Pár dní se skrývá a nakonec odjíždí pryč za svými sny a už se nedozví, že Nilgün po několika dnech na následky zranění umírá. Zbytečná oběť kvůli odlišným politickým názorům. Ne první a zdaleka ne poslední.

Knihu napsal Márquez (1927-2014), nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1982, v roce 1986.

Celkem 51 let, 9 měsíců a 4 dny čekal Florentino Ariza na ten okamžik, až bude moci své milované Fermině Dazové vyjevit, že ji stále miluje a že jeho city k ní nijak neochladly. Fermina ho v mládí zavrhla, vzala si uznávaného lékaře a prožila s ním dlouhý život. Florentino žil ve stejném městě, občas se viděli, ale nikdy si k ní nic nedovolil. Stal se ředitelem plavební společnosti, žil s matkou, měl různé příležitostné milenky a čekal. Teď je doktor po smrti a Florentino a Fermina dostávají druhou šanci. Není pořádně jasné, jestli jde o lásku oboustrannou, u Ferminy člověk nikdy neví, ale nakonec si k ní Florentino cestu najde. Jsou už staří, ale těší se z každého dne a vydávají se na cestu lodí a zřejmě hodlají plout, dokud budou živi. A jelikož nechtějí být v plavbě rušeni, vyvěsí žlutou vlajku jako znamení toho, že je na palubě cholera. Márquez píše nádherně, je skvělý vypravěč, člověka úplně vtáhne do děje a do prostředí, bylo cítit to vedro kolem i tíha šatů, co si Fermina oblékala 🙂 Vlastně v knize zas až tak o nic moc nejde, o jednu nenaplněnou a potom vlastně i naplněnou lásku, ale Márquez to prostě umí podat, že to není žádná banální záležitost. Mohlo by se zdát, že odstavce jsou moc dlouhé a souvětí příliš kostrbatá, ale odměna je sladká a stojí to za to se tím vším prokousat. Četla jsem to jedním dechem.

vydalo nakladatelství Druhé město v Brně roku 2012

S několikaletým zpožděním jsem se konečně dostala k téhle libůstce a nevycházela jsem z údivu. Kto éto Evžen Boček a kde byl celý ty roky zalezlej ? Zřejmě někde na Kyjovsku a Hodonínsku, jak nás informuje obal knihy. Každopádně Poslední Aristokratka se mu strašně povedla, tenhle typ humoru mně prostě sedí, místama jsem se smála i nahlas, což už se mně nestalo řadu let. Míra se mně pořád ptal, co se děje a co čtu 🙂
Hrabě František Kostka přijíždí na hrad Kostka z Ameriky spolu se svou manželkou a dcerou Marií. Tento jim byl po revoluci vrácen spolu s personálem – s kastelánem Josefem, který upřímně nenávidí návštěvníky hradu, s kuchařkou a latentní alkoholičkou paní Tichou a se zahradníkem hypochondrem panem Spockem. Dcera Marie je vypravěčkou knihy, oficiálně je vlastně Marie z Kostky III. a vše nasvědčuje tomu, že narozdíl od obou jejích předchůdkyň se dožije plnoletosti. Rodina není v dobré finanční situaci a snaží se vymyslet, jak se udržet nad vodou. Vyhledají profesionální pomoc a vymýšlejí na hradu různé zábavné akce a tématické prohlídky, aby přilákali lidi. Hodně z toho leží na bedrech Marie, neboť otec se skrývá v katakombách, aby nemusel nikomu nic platit a matka žije ve své komnatě a neumí česky. Čtení je to zábavný, ale časem už je to jaksi zábavný pořád stejně. Knížka má ještě nějaká další pokračování, ale myslím, že to asi bude ve stejným duchu. Jestli se k nim nějak dostanu, ráda si je přečtu. A když ne, tak ne. Celkově musím říct, že super 🙂

Toto napínavé krimi napsal americký spisovatel Eric Rickstad a knižně vyšel v roce 2014, česky v překladu Vratislava Kadlece v roce 2016.

Frank Rath je bývalý policista a v poslední době fungoval spíš jako otec pro svoji osiřelou neteř. Rachel však již vyrostla, odjela na studia a Frank moc neví, co se sebou. Žije klidným životem v malým městečku, ale když se najde opuštěné auto a po jeho mladé majitelce není nikde ani památky, pustí se do vyšetřování spolu se svými bývalými kolegy Groutem a Testovou. Kniha pomalu plyne a kriminalistům postupně docvakává provázanost případu s několika dalšími zmizeními dívek z minula. Vyšetřování je po vyloučení několika falešných stop dovede až k bohatému a vlivnému lékaři, ke kterému všechny mladé pohřešované dívky přišly po zjištění, že otěhotněly.
Námět to asi není úplně originální, ale rozhodně originální je závěr knihy, kdy se Frankovi ozve čerstvě propuštěný vrah jeho sestry a švagra (rodiče Rachel) a sdělí mu sladké tajemství. To bylo pro Franka i pro mě naprosto šokující a snad se mi podaří sehnat pokračování, jinak neusnu 🙂

vydalo nakladatelství Argo v Praze roku 2012, vydání první

Tuhle knížku napsal dánský spisovatel Peter Høeg (*1957) v roce 2010 a moc jsem se u ní bavila. Høeg vydal celkem 7 knih, které byly přeloženy do celkem třiatřiceti jazyků.

Petr, Tilte a Hans jsou sourozenci, žijící na na malebném dánském ostrově Finø. Otec je pastor a matka vynálezkyně. Jednoho dne však rodiče zmizí a dětem hrozí, že se dostanou do ústavu. A protože jsou to děti neobyčejné a odvážné, vydávají se spolu se psem Baskerem hledat rodiče na vlastní pěst. Výprava je to značně nebezpečná a dobrodružná a vyžaduje, aby zapojili všechen svůj rozum a důvtip. Během pátrání po rodičích potkávají spoustu zajímavých lidí s ještě zajímavějšími jmény, někteří jsou dobří a pomáhají, někteří zlí a škodí, jak už to v životě bývá. Záhada zmizení rodičů je nakonec rozluštěna během mezinárodní náboženské konference v Kodani, kde se oba rodiče objeví a vše se vysvětlí. Všichni tři sourozenci nachází během své cesty Lásku a nahlédnou do Dveří poznání a my pochopíme, co znamená chovat slony. Autor tam prostě potřeboval dostat trochu doho duchovna, tajemna a neuchopitelna.

 

 

vydalo nakladatelství Host v Brně roku 2012, první vydání

Magnesia Litera 2013 – Kniha roku

Hana žila delší dobu v zahraničí a nyní nastal čas, aby se vrátila domů – postarat se o nemocného otce a udělat pořádek sama v sobě a ve vztazích s lidmi, které tu před 15ti lety zanechala.  S sebou má na papírku napsaný jména a my až v průběhu vyprávění zjišťujeme, o koho jde a proč je na seznamu. Vracíme se tak zpátky v čase do její rodné jihočeské vesnice, která byla později zatopena kvůli vznikající přehradě a kde žila v ne úplně funkční rodině. Otec protivnej, matka slabá a brácha světák, který skončí ve vězení za smrt chodce při autonehodě – a až na konci se dozvíme, že to vlastně bylo všechno jinak. Hanka má dvě kamarádky, ale přátelství s jednou z nich skončí, když jí přebere kluka a začne s ním žít. Stane se z ní ekologická aktivistka a do poslední chvíle bojuje proti nevyhnutelnému zatopení vesnice. Je to však boj marný a když se těžce zklame ve svém partnerovi, zabalí kufry a odjede do ciziny. Po letech zjišťuje, že bratr byl nevinný a dojde i na usmíření s kamarádkou.