www.dobesovi.cz

2021 – music

Autor , dne 12. 5. 2021, v kategorii Aktualitky

The Cure

Tuhle britskou partičku kolem Roberta Smithe (*1959) mám s přibývajícím věkem čímdál radši. Není to hudba pro každého a je potřeba na to být v té správné psychonáladě. Kjúři jsou jedineční, nic se jim nepodobá už cca 45 let. Jejich písničky si jsou vlastně podobné, hodně drnkání a typický zpěv, a přitom má v sobě každá něco jinýho a něco navíc. Mám moc ráda Boys Don´t Cry, strach nahánějící Lullaby nebo klaustrofobickou Close To Me. Jedničkou ale zůstavá Just Like Heaven – je tak nějak divně poskládaná, ale dohromady to hrozně funguje, dlouho jen drnkání, pak trochu zpěvu, pak zase kytara, pak něco jako refrén a najednou zničeho nic konec. Na Colours of Ostrava jsem je nestihla, tak snad ještě budu mít možnost, než to s nima sekne, nebo se mnou. V roce 2019 byli uvedeni do Rock and Roll Hall od Fame a při děkovné řeči Roberta Smithe šlo i přes tradiční silný make-up lehce poznat, že už je to dědek. To není fér. Idoly by neměly stárnout.

 

Green Day

Když mně Martin přinesl v roce 1996 kazetu Dookie, aby se mně líp učilo na maturitu a na příjmačky, netušila jsem, že z toho bude láska na celý život. Uměla jsem ju nazpamět a tenhle bezva band z Kalifornie poslouchám i nadále. Pravda, Tré Coolovi od té doby přibylo pár kilo, Miku Dirntovi pár hlubokých mimických vrásek a Billie Joe Armstrong si už vlasy nejspíš barvit opravdu musí. Ale co, vypadají a hrajou pořád dobře, hodně punkrock, občas poprock, sem tam balada, za American Idiot (2004)  a 21st Century Breakdown (2009) získali ceny Grammy. Na to, že jsou na ten všechen hluk jenom tři, celkem slušnej výkon. Ale nejlepší je stejně Dookie, jako všechno, co je devadesátkový. Tehdy prostě bylo všechno lepší. This is the dawning of the rest of our lives (to není z Dookie) – a tam, kde klip k Holiday končí, klip Boulevard of Broken Dreams začíná, to jen tak na okraj.

 

Portishead

Beth Gibbons a Geoff Barrow se potkali v roce 1991 během coffee breaku na politickém mítinku Margaret Thatcherové a založili spolu hubední skupinu, kterou pojmenovali po městečku nedaleko Bristolu. Rok nato vyšla deska Dummy, za tři roky Portishead a v roce 2008 Third. Hudebníci jsou celkem tři, někdy čtyři, neradi mluví s médii, jsou plni pochyb. Jejich hudba je zvláštní, pomalá, jímavá, teskná, temná, dojemná, plná emocí, citu a pocitů, člověka vezme za srdce a donutí popřemýšlet. Zpěvaččin hlas je neodbytný a naléhavý, tohle nejde poslouchat jako kulisu, je to prostě něco special. Strašně nakažlivý, snadno se dostanuvší pod kůži. Ofiko se jejich hudební styl jmenuje trip hop. Jejich písně s oblibou předělávají jiní umělci a bývají používány ve filmech, seriálech a reklamách, hlavně Roads, Glory box a Sour times. V CZ vystoupili v roce 2013 v Praze, v následné recenzi napsala Mirka Spáčilová: Portishead jsou dnes naživo především skvělé retro do temných britských houpavých rytmů devadesátých let…no a ?

 

Tata Bojs

Když se na základce domlouvali Milan Cajs a Mardoša o přestávce mezi matikou a dějákem, že založí skupinu, asi by je ani ve snu nenapadlo, jaká z toho vznikne úžasnost. Kluci vyrostli, z Milana se stal výtvarník, bubeník a zpěvák skupiny Tata Bojs a z Mardoši vtipný autor jedinečných slovních hříček tamtéž. Přibrali k sobě další kluky a zrajou jako víno. Pro mě aktuálně česká jednička. Poslední album Jedna nula vydali v roce 2020. Jejich zatím nejúspěšním je Nanoalbum z roku 2004, jímž se táhne příběh, písně na sebe navazují, dostali za něj 4 Anděly a Mardoša k tomu napsal knížku. Na podzim 2016 koncertovali se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, bylo to strašně dobrý a vznikl z toho nezapomenutelný záznam. Myslím, že uhlazení páni symfonici v bílých košilích na Mardošovy roznožky jen tak nezapomenou. Lidi v sále ze začátku způsobně seděli a podupávali si nohou, na konci už pařili vepředu. Loni v ZR na Festivalu pod Zelenou horou málem zbořili pódium. Prostě kapela lokálního významu, jak má být.

 

Jamiroquai

Další devadesátková skupina, blízká mému srdci. Britští Jamiroquai jsou skvěle namíchaný, silně návykový koktejl dobré muziky – trochu funky, trochu groove, přidej kapku soulu, hrst jazzu a špetku diska, zalijeme elektronikou a máme to. Nezaměnitelný styl a nezaměnitelný frontman Jay Kay – pružný, mrštný, pohyblivý tanečník (teda zamlada natürlich), milovník netradičních pokrývek hlavy a rychlých sportovních vozů. Není druhý takový a vlastně už není ani tenhle styl jako takový, tahle hudba už prakticky neexistuje. Tři jejich alba se dostala na 1. místo britské Top10, mají na kontě nějaký ty nominace na Brit Award, cenu Grammy a jsou zapsáni v Guinessově knize rekordů za nejprodávanější funky album všech dob. V roce 2017 přijeli do Ostravy na Colours. You know this boogie is for real !

 

 


Zanechte komentář

Nejnovější příspěvky