www.dobesovi.cz

Rudice

Jeden z prvních květnových teplých dní jsme využili k výletu do turisticky atraktivní obce Rudice a okolí. Začali jsme v bývalém lomu Seč, o kterém jsme donedávna neměli ani tušení a kde se v minulosti těžily keramické písky. Krásně barevný kopečky jako pískoviště pro děti a jezírko uprostřed. Dále jsme pokračovali po místní naučné stezce ke Klostermannově studánce a pak zpět do centra obce k rudickému větrnému mlýnu holanského typu z roku 1875. Samozřejmě byl uzavřen, tak jsme se aspoň občerstvili na lavičce v přilehlém geoparku, který obsahuje horniny z Moravského krasu a Drahanské vrchoviny. Pod celou dědinou se táhne propast Tumperek, náhodně objevená v roce 2010. Propadání a Kolíbky jsme viděli minule, tak jsme je tentokrát vynechali. K autu jsme dospěli kolem kaple sv. Barbory z roku 2002, kde měl Ondřín svatbu. Všude bylo spousta lidí.

Vildenberk

Letos jsme se na Vildenberk vypravili hned 2x. Poprvé jsme nechali auto na točně pod Šumicema a vydali se nahoru po naučné stezce Rékoví podél Kovalovického potoka přes Vildenberskou louku. Vildenberk je zaniklý hrad ze 14.století ležící v nadmořské výšce 407 m, z nějž nezbylo prakticky nic, ale podle nákresu byl nejspíš jeden z největších na Moravě. Na hradišti je udělané ohniště, je zarostlé a vidět jsou maximálně tak příkopy. Druhý pokus proběhl z Pozořic, když jsme nechali auto na rozcestí Úlehle a pokračovali po modré turistické značce kolem Srnčí a Žalmanové studánky.

Bebek

Letos jsme však zakusili snad poprvé i zimní vysokohorskou turistiku. Abychom tak mohli učinit, museli jsme nejdřív nakoupit výbavu do hor. Za všechno může Tomáš, který nás do CHKO Beskydy pozval. V pátek jsme ho s děckama a se psem vyzvedli v Pražmu a zamířili k Bebkovi, legendární hospodě, kde jsme i nocovali. Bebek je součástí obce Morávka a končí zde silnice. Prvního dne jsme se vydali po zelené na Bílý kříž, kde jsme se vyfotili u kapličky a krátce překročili státní hranici se Slovenskem, o čemž Mirek okamžitě informoval Kristinu. Večer byla volná zábava, jídlo, alkohol, stolní hry, obluzování servírky (Tomáš). Druhého dne nás čekala cesta pro změnu po modré a následně po červené na kopec s úžasnou vyhlídkou na Lysou horu. Slunko svítilo jak zjednaný a dolů to šlo samo, Mira s sebou celou cestu táhl boby. Po návratu si děcka ještě lehce zabobovaly. Moc povedenej výlet. Díky Tomášovi.

Akátová věž

Na jaráky jsme se kvůli covidu nikam nedostali, tak jsme vzali zavděk aspoň Židlochovicema. Nahoru jsme se vypravili od hospody Pavir po naučné stezce Krajinou Výhonu kolem židlochovického popraviště. Rozhledna Akátová věž stojí na kopci s názvem Výhon, má válcovitý tvar a je vysoká 14,5 metru. Prý je z ní vidět do Brna, rakouského příhraničí, na Pálavu a dokonce i na Žďárské vrchy, čemuž se opravdu věří jen těžko. Pro sestup zpět do Židlí jsme zvolili modrou turistickou značku, která nás zavedla ke Sternově kříži a studánce Ve Velkém hájku, ve které údajně bývá ve výjimečných situacích (obleva) i voda. My to štěstí neměli a pokračovali dál. Následoval prudký sešup ke hřbitovu. Na ulici Komenského jsme potkali Hanku a ta nás pak doprovodila ke Kňourkům, které jsme poctili svou návštěvou, i když to vlastně bylo vzhledem k epidemiologické situaci zapovězeno. 25.2.2021 – slunečno, 15 stupňů.

Praha

Oba červencové svátky plus další dva dny jsme využili k návštěvě stověžaté matky měst. Ubytováni jsme byli v Bubenči v bytě postaršího Němce z Hamburku. Kam jsme potřebovali, jsme si došli pěšky, žádné dopravní prostředky ani vnitřní prostory – delta prostě neměla šanci. Bylo to kousek do Billy i na šalinu, jak v komentářích prozradila kolegyně ubytovaná. Taky z Brna. Hned v pondělí jsme prošli Letnou a Stromovku, v úterý jsme zamířili na Hrad, na Petřín, Malou Stranu a do Starého Města a ve středu jsme strávili celý den v ZOO v Troje. Zdenka si tam vyrobila papír ze sloního trusu. Nachodili jsme spoustu kilometrů, ale děti nebrblaly a počasí nám přálo. Ve čtvrtek cestou domů jsme se ještě zastavili na hradě Český Šternberk. Když jsme dorazili na Hlinky, už na nás čekal kocour, kterej byl dle Ottových slov „regulerně nasranej“. Mazlíček náš.

Hády

Tohle byl náš první prázdninový výlet. Auto jsme nechali na Klajdě a vyšlápli si na vyhlídku do lomu, odkud jsme měli celý Brnisko jako na dlani. Udělali jsme vpravo vbok a odkráčeli kolem vysílače NPR Hádeckou planinkou po naučné stezce až k pomníku S.K.Neumanna (velký básník pracujícího lidu), umístěného na vrchu Šumbera. Pak jsme se chvíli proplítali houštím a prodírali lesem neznačenými stezkami, abysme se konečně objevili na asfaltce, lemované lesními jahůdkami a cyklisty. To už jsme ale zase mířili zpátky k lomu, kde jsme dle hesla „jména hloupých po všech sloupích“ sestavili z kamenů jméno ZDENKA. Učinili jsme tak přeskládáním jména Zdenda, které tam zanechal někdo před náma. Až to zjistí, bude nasranej. Brigádníci zde prořezávali stromoví, lidé korzovali a užívali si výhledy, dole v lomu Růženín se někdo koupal.

Lipno

Letos jeli na Lipno skoro všichni, včetně nás a Eiblů. Učinili jsme tak první týden v srpnu, bydleli jsme v Kovářově a z penzionu si užívali výhled na přehradu. Bohužel nás zradilo počasí, takže sme se v něm moc neporáchali, akorát děcka jednou. Kristýna Mirovi zapůjčila paddleboard, ale stihl to vrátit dřív, než ho větrem rozbouřená voda odnesla neznámo kam. I přes nepřízeň počasí jsme stihli: cyklovýlet z Kovářova přes Frymburk na Lipno, kolem vody a pak přívozem do Hrdoňova a domů, nádhernou procházku po naučné stezce kolem rybníka Olšina, výstup na Vítkův Hrádek a okruh po opatských stezkách ve Vyšším Brodě včetně vodopádů sv. Wolfganga, poutního místa Maria Rast s křížovou cestou, sběru borůvek a focení na Čertově stěně, odkud odjel taťka pro auto do Vyšáku stopem. Na baráku jsme hráli deskovky a pili víno, což nemálo přispělo k celkovému dobrému dojmu z dovolené.

Balt

Po pravidelných dovolených v Chorvatsku jsme letos zkusili Polsko. Cestou jsme navštvíli Čenstochovou a v ní se nacházející poutní místo Jasná Hora. Dalšího dne jsme dorazili až úplně na sever, do Mechelinek, malé obce, kde probíhala čilá výstavba dalších apartmánových domů. Nebylo moc teplo, hodně foukalo, ale když vylezlo slunko, tak se v moři dalo vydržet. Typicky koupací moře to ale rozhodně není. Pláž v Mechelinkách nic moc, zato na Helu to byla paráda. Zajeli jsme i na jeho úplný konec, na „začátek Polska“. Projeli jsme se se na kole, navštívili lázeňské město Sopoty a Gdaňsk, nádherné historické město na řece Visle s 460 tisíci obyvateli. Nezapomněli jsme ani na poloostrov Westerplatte, významnou lokalitu, kde začala WW2. A ještě se na skok a na oběd na lodi do Toruně – města perníku. Cestou zpátky jsme nocovali v Lódži u arménských imigrantů, kde jsme na hřišti potkali paní, která má rodinu v Kroměříži.

Kobylí

Náš zářijový výlet do Kobylí a okolí jsme zahájili v ulici, kde se nacházely otevřené vinné sklepy. Zde jsme se napojili na místní naučnou stezku a po ní vystoupali až na nesmírně zajímavou turistickou atrakci. Stezka nad vinohrady je rozhledna na kopci Homole ve výšce 334 m n.m., která tu stojí od roku 2018. Byla tu spousta lidí na kole i pěšky. Pokračovali jsme po polňačce do malebné vinařské vesničky Vrbice, kde byly další otevřené sklepy a další davy lidí. Posvačili jsme a po modré jsme se cestičkami mezi vinohrady vrátili zpátky do Kobylí. Cestou jsme ožírali slaďoučký modrý kuličky hroznů, pravděpodobně odrůda André. U kostela svatého Jiří jsme si odpočinuli pod vzrostlými stromy a vypravili se domů. Moc pěkný výlet, krásný počasí a sklenka burčáku jako zasloužená odměna.

Znojmo

Na svatýho Václava přijela teta Veronika a vyrazili jsme do Znojma. Tajně jsme doufaly v návštěvu Rotundy sv. Kateřiny z 11. století, ale nebylo nám přáno, ačkoli se mi nezdálo, že by byly nějak zvlášť špatné klimatické podmínky. Zašly jsme teda aspoň do muzea, které se nachází v hradním komplexu a kam má Veronika jako student vstup zdarma. Když jsme se dostatečně pokochali výhledy od hradu do údolí řeky Dyje, zavítali jsme do Gránického údolí, které nám v horkém dni poskytlo žádané ochlazení. Po křížové cestě jsme se dostali do místní části Hradiště, kde jsme si prohlídli kostel sv. Antonína Paduánského a sv. Hippolyta a taky Muzeum Velké Moravy, aspoň z venku. Po návratu do Znojma jsme ještě nemohli vynechat kostel sv.Mikuláře s unikátní barokní kazatelnou ve tveru zeměkoule a neméně unikátní dvoupatrovou kapli sv. Václava. Krásný město.

Benátky

Do Itošky jsem se vypravila na konci října, opět s Markétou a opět s nejlepším průvodcem Ing. Krylem. Už jen samotná cesta busem, kdy jsme seděly v první řadě hned za řidičem Mirečkem, byla nezapomenutelná. Mireček pak byl nucen předvést svůj řidičský um (získaný četnými cestami do Pízy) při průjezdu a následném parkování v obci Lido di Jesolo, kde jsme byli ubytováni. Večer jsme si odskočily přivítat se s mořem. Do Benátek jsme dalšího dne dorazili vlakem v dopoledních hodinách a strávili zde celý den, čátečně s výkladem, který se týkal zásadních pamětihodností zde, částečně samostatně. kdy jsme se svezly v gondole, pocouraly městem a utratily nekřesťanské peníze za kafe a prossecco na náměstí sv. Marka pod zvonicí. Nelituju ani koruny. Dalšího dne byly na programu ostrovy – sklářské Murano, barevné Burano a maličké Torcello. Třešinkou na dortu bylo cestování nacvakanýma vaporettama. Never forget. Benátky po sezoně a v nich dvě ženy – rovněž po sezoně.

Bystřice nad Pernštejnem

Pár dní vánočného volna jsme strávili u našich. Asi tak v úterý nás babi vyslala do Bystřice na miniatury. Hned za Edenem, pohádkovou alejí a za zubrem od Olšiaka doleva. Jedná se zde o zmenšeniny hradů, hrádků a klášterů z blízkého okolí, jak vypadaly v době jejich největšího rozkvětu. Jsou zasazeny do volné přírody, vytvořeny z betonu, v měřítku 1:50 a ve finále jich tu bude asi 30. U každého je/bude cedulka s popisem a fotkou současného stavu. Mezi hrady vedou cestičky a středem protéká potůček, jakože řeka Svratka. Je to zatím vše under construction a bude to moc pěkný. Kromě Pernštejna, který je samozrejmě top a jehož mimiatura měří 7 metrů, jsme tu našli taky Zubštejn, Aueršperk, Pyšolec, Dalečín nebo klášter Posta Coeli. Strávili jsme tam docela dost času a kdyby nebyla taková svinská zima, byli bysme tam nejspíš ještě dýl.

Ke konci září jsme strávili pár volných dní s Michalem, Brigitou a jejich rodinama v Jeseníkách. Sraz byl v Pradědově galerii v Jiříkově, kde bylo kromě vodopádu všechno ze dřeva. Bydleli jsme v chatkách v areálu Avalanche v Dolní Moravici. Přes den jsme trajdali po horách a večer hráli deskovky nebo opíkali nebo šli na pivo. První den jsme se vypravili na okružní cestu kolem řeky Oslavy, přes nádherné Rešovské vodopády a zpět kolem řeky Huntavy, celkem asi 15 km. Zdenda byla jako nejmladší člen čtrnáctihlavé výpravy strašně šikovná a skoro celou cestu vydržela šlapat po svých. Druhý den jsme se rozdělili, skupina A šla náročnější a delší trasu a my s Králíkama vyrazili na Praděd. Busem jsme s Dášou a holčičkama dojely na Ovčárnu, kluci se vypravili po žluté na vodopády Bílé Opavy. Potkali jsme se na chatě Barborka a poté společně vyšlapali na Praděd. Počasí bylo nádherný, slunko svítilo jako blázen, prostě paráda. Cestou zpět na Hvězdu jsme se jen taktak nacpali do totálně přeplněnýho busu a spoustu lidí zanechali na zastávce osudu. Po návratu pak ještě proběhla návštěva rozhledny v Nové Vsi. V den odjezdu jsme pak ještě stihli zajímavou návštěvu Dlouhých Strání. Autobus nás z Koutů nad Desnou zavezl do areálu přečerpávací vodní elektrárny, kde jsme absolvovali prohlídku a výklad a odkud nás pak bus vyvezl kolem Dolní nádrže na nádrž Horní, kterou jsme si celou povinně obešli a pořídili mraky fotek, potože bylo opět slunečno, i když poněkud větrno. Musím uznat, že se to všechno opravdu moc povedlo.

Předposlední prázdninovou sobotu sme se vydali na Milovy navštívit Meryho a Ondřína, kteří tam kempovali se svými syny. Od našich to není daleko, byla sem tam naposledy jako děcko. Když sme dorazili do kempu kluci se zrovna vraceli z výletu s houbama, který se nám pokoušeli vnutit, protože neměli žádné ingredience na smaženici. Na louce u rybníka sme rozvinuli deku a nahodili veget. Přestože nebylo podle mě úplně počasí na koupání, všichni kromě nás se vehementně koupali. My sme si půjčili loďku a vyrazili na projížďku po rybníku. Měla sem strachem stáhlý obě půlky, protože ta loďka rozhodně nepůsobila bezpečně a ani stabilně. Když sem z ní asi po půhodině s rozmáčenýma sandálkama vystupovala, dost se mně ulevilo. Pak jsme se ještě chvíli povalovali, hráli sme nějaký hry, udělali památeční fotku na hrázi, nezdravě se najedli u okýnka a narazili na dalšího spolužáka z ESF s miminkem. Začalo se stmívat, kluci se stáhli ke stanům a my vyrazili k domovu. Mám takový nejistý pocit, že jsme při průjezdu obcí Kuklík míjeli spolužáka Hanse s kamarády, kteří se motali po krajnici, míříc pravděpodobně na Odranec. Ale kdoví ? Možná sem jen měla úpal.

Do Železné Rudy nás poslední prázdninový týden vytáhla Radka s rodinou. Bydleli jsme v hotelu Belveder nad městem. Měli tu bazén, tenisový kurt, dětské hřiště, saunu, pingpong, vlastní pivo, sjezdovku za barákem a bernardýna. Prvého dne jsme hned ráno vyrazili po modré směrem na Pancíř, ale na Hofmankách jsme zahnuli a po asfaltce došli až k Černému jezeru. Je to největší jezero v CZ, ledovcového původu. Původně jsme chtěli jet ze Špičáckého sedla vláčkem, ale ten byl údajně tak nacvakanej, že bysme se do něj stejně nevešli. Dál jsme pokračovali po Jezerním okruhu prudkým stoupáním k jezeru Čertovu. A pak na Špičák a vlakem do Rudy. Dalšího dne jsme si prošli naučnou stezku Brčálník, kde bylo nádherně a všude rostla spousta hub. V Hojsově Stráži jsme se vyfotili u místního orloje, večer pokrájeli houby a zalezli do sauny. Třetího dne nás zlákal vodopád Bílá strž. Cesta byla celkem náročná, děcka ale byly šikulky a zvládly to. Odměnou nám byla nádherná vyhlídka na 13 m vysoký vodopád na Bílém potoku. Občerstvili jsme se v obci Hamry u matky s dcerou a jeli na hotel. Večer tradičně nějaké to místní pivko a s Radkou i koktejly na baru. Ráno jsme se rozloučili a vydali se k domovu. Ještě jsme se zastavili v Sušici – bráně Šumavy a po luxusní křížové cestě s kovovými vyobrazeními jsme vystoupali až ke kapli Anděla Strážce, odkud byl moc hezký výhled na město a na protilehlý kopec s rozhlednou Svatobor. V Sušici se v roce 1966 narodil Roman Holý z JAR.

Loni jsem pořádně nikde nebyli, tak jsme si to letos vynahradili. Na přelomu července a srpna jsme vyrazili s Králíkama do rakouského Saalbachu, krásnýho horskýho střediska v oblasti Kitzbühlských Alp. Moc se nám tam líbilo, mraky možností, nádherná příroda, kde to prostě všechno funguje, protože Rakušáci nejsou žádní amatéři. Za ten týden jsme toho stihli spoustu – prohlídku města Zell am See včetně plavby a procházky kolem jezera, klaunskou dobrodružnou stezku na kopci Kohlmeis (1794 m n.m.), četné výjezdy lanovkou na Schattberg včetně několika přesunů mezi Ostgipfelem (2018 m n.m.) a Westgipfelem (2096 m n.m.) a relaxací v závěsných lehátkách, další stezku plnou úkolů tentokrát na Kodok Bergu v Hinterglemmu, návštěvu visutého mostu Golden Gate Brücke der Alpen v Lengau s parádní stezkou v korunách stromů, kterou jsme absolvovali v zelených čepičkách, aby se nás nebála zvěř. Jediné, co nám trochu kazilo radost, bylo proměnlivé počasí. Když bylo opravdu hnusně, vlezli jsme do Tauern Spa v Kaprunu a nevytáhli odtamtud nos. Večer jsme se zahřáli Michalovým rumem. V Kaprunu jsme ještě prolezli soutěsku Sigmund Thun Klamm, která je dlouhá přes 300 metrů a hluboká 32 metrů.

Druhou část dovolené jsme strávili v Itálii, konkrétně v letovisku Lido Adriano v oblasti Emilia – Romagna. Městečko nic moc, špinavý, uřvaný, bydlení taky žádnej voheň, ale koupání bylo super. Vedro na chcípnutí, jedinej den bylo pod mrakem, a ten jsme využili k návštěvě San Marina. Je to 3.nejmenší evropský stát, 61 km2, 30 tisíc lidí, údajně nejstarší stále existující republika na světě. Stejnojmenné hlavní město se nachází na kopci mezi třemi pahorky a je nádherný. Taky jsme navštívili Ravennu, a to dokonce 2x, vždy po západu slunce. Moc pěkný město, který je v Unescu kvůli vzácným mozaikám, který jsme bohužel neviděli, protože už měli všude zavřeno. Bydlí tady asi 150 tisíc lidí, v nadmořské výšce 4 m n.m. Mají tu spoustu nádherných památek, některý jsou hrozně starý, ani jsme všechno neviděli. Mně se moc líbil kostel San Francesco z 5.století, ke kterýmu je zboku přilepená hrobka Dante Alighieriho. Byl tu pohřben v roce 1321. Potom samozřejmě hlavní náměstí Piazza del Popolo s radnicí, cihlový chrám San Vitale, Dóm, bazilika San Nuovo, Baptisterium. Měli tu moc dobrou zmrzlinu. A pěkný dětský hřiště. A všichni tu jezdili na kole.

Z dovolené jsme jeli domů celý den. Bylo to strašně dlouhý a únavný. Ale stálo to za to.

Letos jsme se na kola vypravili až počátkem června, opět s Gallovejma. Naší destinací byl jihočeský Jindřichův Hradec, penzion U Lucerny. Ještě v den příjezdu jsme se stihli projít po městě – rybník Vajgar, Husovy sady, 15.poledník a náměstí Míru se sloupem Nejsvětější Trojice. Pak ale začalo pršet a pršelo celou noc. A zatímco druhý den ráno děti pospíchaly do školy, která sídlila hned naproti, my se chystali do terénu. Cesta nás vedla kolem parádní atypické rozhledny na Rýdově kopci, kolem rybníku Holná a zámku Jemčina do Stráže nad Nežárkou, kde jsme poobědvali v nám známé restauraci Pod zámkem. Zpět jsme se vraceli opět po krásné cyklostezce kolem řeky Nežárky, jejíž tok je v těchto místech téměř stojatý. Nádherná trasa – louky, lesy, polňačky, žádnej asfalt a luxusní počasí. Povečeřeli jsme v hospodě vedle zámku a ochutnali zde piva z blízkých minipivovarů. Stihly jsme i vystoupení zpěváka Michala Hrůzy na 3.nádvoří místního zámku. Druhý den už to taková idyla nebyla. Foukalo a hospoda ve Strmilově byla zavřená. Následovalo strastiplné putování lesem, zachránila nás nám opět známá hospůdka v Hospřízi. Paní houkla na manžela do kuchyně a oběd byla na stole. To už vysvitlo slunce. Nebýt incidentu v obci Dolní Pěna, kdy Zdenku v Penzionu U pejska a kočičky ošklivě pokousal místní očkovaný pejsek, mohl být i dnešní den skvělý. V neděli Gallovi odjeli hned zrána, aby stihli vypravit Anetku do Slovinska, my jsme ještě navštívili Lesopark U Jakuba u obce Valtínov, který zahrnuje rozhlednu, bludiště, lanovku, další blbiny a dvě naučné stezky. Hlavním lákadlem je zde však skalní útvar Ďáblova prdel, který vypadá přesně tak, jak se jmenuje. Zpátky jsme se dostali kolem kaskádových rybníků. Moc fajn dovča.

V půli října jsme s Markétou vyrazily s Čebusem do Krakova. Do toho nádherného města jsme dorazily se zastrávkami na Rohlence, v Olmiku a v Ostravě. Začalo se na Wawelu – vršku na břehu řeky Visly, kde se nachází Královský hrad a Katedrála sv. Stanislava a sv. Václava. Je to polské posvátné místo, kde byli v minulosti korunováni polští králové. Komplex je to rozsáhlý, prolezly jsme kdeco, ale stejně jsme všechno nestihly. To jsme ani neměly v plánu. Daly jsme si kafe a zákusek a musely uznat, že to místo má atmosféru. Dolů jsme sestoupily Dračí slují, kde podle legendy zabil Krak draka a dal městu jméno. Drogou (cestou) ze zámku jsme se pak s průvodkyní a se skupinou vydali kolem nádherného starobylého kostela sv. Ondřeje ulicí Grodzskou na Rynek glówny, kde člověk neví, kam dřív koukat. Jestli na nádhernej Mariánskej kostel ze 14.století se dvěma věžemi (jedna patří městu, druhá církvi) nebo na historickou tržnici. Na tomto údajně největším středověkém náměstí stojí za povšimnutí taky radniční věž, bronzová socha Adama Mickiewitze nebo kostelík sv. Vojtěcha. Nedaleko od náměstí jsme si ještě prohlídli historickou Jagellonskou univerzitu, Floriánovu městskou bránu a tzv. Barbakan, což je taky brána, ale kruhovitá, součást opevnění se zdma tlustýma 3 metry. Pak byl rozchod, kterej jsme využily k pocourání po městě, pojedení zapiekanky a posezení v kavárně. Už za tmy nás bus vysadil ve Wieliczce, kde jsme druhej den brzo hned po rozbřesku naklapali na prohlídku solnejch dolů. Doly byly v provozu od 13.století, teď už se tam netěží. Důl je 327 metrů hluboký, délka chodeb je kolem 300 km, veřejnosti jsou zpřístupněna asi 2% z nich. Byla to pecka, všude samá sůl, megavelká kaple, síně, solné jezero a sochy významných osobností ze soli. Navíc výborná a vtipná průvodkyně, hovořící plynně česko-polsky. Odpoledne jsme se ještě vrátili na skok zpátky do Krakova, do části Kazimierz, místní židovské čtvrti. Krakov super, Wieliczka super, počasí super, celkově super.

Letos na konec září vyšel prodloužený víkend, který jsme s Martinou a dětmi strávily na Horňácku. Obec Kuželov leží 3 km od Velké nad Veličkou v oblasti Moravského Slovácka na úpatí Bílých Karpat a je tam překrásně. Bydleli jsme v penzionu U větrného mlýna, který byl zařízen postaru, velké dřevěné skříně a postele, stropní trámy s knížkama, kolovrátek, Honzík spal na peci. K tomu velká zahrada s průlezkama, kam se Zdenda ve volných chvílích odbíhala vyblbnout. Hned v den příjezdu jsme si vyrazili prohlídnout ten slavnej mlejn. Společnost nám dělala Martiny sestra s děckama. Jde o mlýn holandského typu, plně funkční z roku 1842, hned vedle se nachází Expozice horňáckého bydlení. Po prohlídce jsme se vydali na asi pětikilometrovou procházku ke Třem kamenům. Bylo opravdu nádherně a kolem ty kopce, paráda. Zdenda cestu zvládala levou zadní. Tři kameny se nachází na hranicích se Slovenskem a symbolizují rozhraní tří panství (Lichtenštejni, Magnisové a Uhři). Večer jsme opíkali buřty u sestry ve Velké a na penzionu jsme si daly trochu burčáku. Druhý den jsme se vypravili do Strážnice. Naší první zastávkou byl skanzen – celkem 64 různých staveb z Moravských Kopanic, Zálesí a Horňácka – hospodářské i obytné. Dopoledne jsme ještě stihli prohlídku místního zámku. Anglickým parkem jsme došli do centra, kde jsme poobědvali a absolvovali prohlídku židovského hřbitova a synagogy. Nezapomenutelnou ji učinila postava paní průvodkyně – důchodkyně s výpadky paměti a s úžasným hlasem, který se nabála použít při demonstraci vynikající akustiky v synagoze. Cestou zpátky jsme se stavili ve Tvarožné Lhotě, jakožto méně známé příbuzné naší obce .-) V neděli jsme se ještě stavili v Uherském Hradišti v parku Rochus a na motokárách. Byl to moc povedenej víkend, díky počasí a díky Martině 🙂

Letos jsme nebyli na žádné dovolené, hodně času jsme věnovali domu na Hlinkách, ale jelikož se v neděli nedělá, tak jsme je věnovali výletům do blízkého i vzdálenějšího okolí. Nejlepším si myslím byl výlet do ZOO Lešná u Zlína. Otevřená v roce 1948 na rozloze 52 ha. Tygři, nosorožci, žirafy, sloni a panda červená byli asi největšíma lákadlama, do toho komentované krmení lachtanů a žiraf.  ZOO je rozdělena podle světadílů, ze kterých jednotlivé kousky pochází. Výběhem pro klokany a pštrosi je možné normálně procházet, v Zátoce rejnoků jsme si mohli plavající rejnoky pohladit, obdivavali jsme zde největší japonskou zahradu v republice a samozřejmě zámek z konce 19. století. Moc pěkný. Sem ještě určitě pojedeme. Aby toho nebylo málo, ještě jsme navštívili nedaleké poutní místo Štípa. Již poněkolikáté jsme rovněž zavítali do Znojma, tentokrát na gotickou radniční věž s vyhlídkovým ochozem, vysokou skoro 67 metrů a do podzemí ze 13. století. Celkem je podzemí se sklepy dlouhé 27 km a má 4 patra. I výlet do Rosic se podařil. Bylo moc hezky, nejdřív jsme si udělali okruh kolem zámku k středověkému kolbišti a potom jsme vyšlápli ke Kapli Nejsvětější trojice, momentálně v rekonstrukci. Vede k ní barokní křížová cesta se zajímavýma kamennýma trojhranýma zastaveníma. Oběd v nádražní restauraci, pak začalo pršet. Za zmínku stojí i výlet do obce Drnovice. Zde jsme se vyškrábali na ocelovou rozhlednu z roku 2010 zvanou Chocholík. Cestou zpět jsme se pokochali pohledem na nádherný kostel sv. Vavřince s hrobkou Mundyů. Vede sem moc schodů, mají tu i zahrádku, ovečky, křížovou cestu a sochu sv. Jana Nepomuckého a sv. Floriána. Poobědvali jsme v restauraci v budově, kde nyní sídlí Obecní úřad a dřív to byl zámek. Když jsme se vraceli k autu kolem fotbalováho stadionu, kde se kdysi hrála 1.liga, tak už šplíchalo. Opět. K fotkám z výletů ještě přidám jednu z procházky ke Křížovejm božím mukám u Sivic a druhou z výletu na kolech. Kolo my rádi.

V Uherském Hradišti a okolí jsme strávili pár dní na počátku května. Společnost nám dělali Gallovi a bylo to s nima moc fajn. Ubytováni jsme byli v centru, odkud to bylo všude blízko. Přes den se jezdilo na kole různými směry, odpoledne jsme šli vždy buď já nebo taťka spát se Zdendou. Večery jsme pak trávili procházkami po městě. V Hradišti jsem nikdy nebyla a musím říct, že to je pěkné město, hlavním náměstím je Masarykovo s kašnou s piniovou šiškou nahoře a kostel sv. Xavera. Kolem staré radnice se dá snadno dojít na Mariánské náměstí, jemuž jak název napovídá vévodí mariánský morový sloup. Odtud už byl jenom skok kolem Slováckého divadla k řece Moravě k přístavišti. Plavbu lodí si necháváme v záloze pro další období. Ale jelikož jsme hlavně sportovci, zajímavější pro nás byly naše cyklovýlety. Prvního dne se jelo na jih, směr Kunovice, kolem letiště a přes nýtovací most v Kostelanech a dál podél řeky Moravy zpět. Druhý dne jsme vyrazili na východ Prakšickou vrchovinou. Navštívili jsme rozhlednu Rovnina a šusem sjeli do Hradčovic, Vlčnova a Hluku, kde jsme kvalitně poobědvali. A zpět opět podél Moravy. Posledního dne nás čekal Baťův kanál. Napojili jsme se na něj hned za Hradištěm a dorazili tak až ke Spytihněvi, kde se u malé vodní eletrkány spojil s Moravou. Lehce jsme se občerstvili v autokempu Pahrbek a pak už to byl jenom kousek do Napajedel, kde jsme poobědvali v Pivovaru Chmelnice. Dali sme si místní pivo, děcka si zablbli na hříšti, spokojení byli všichni. Domů se jelo stejnu cestou, příjemnou a pohodlnou. Kola se nám i letos náramně vyvedly a už teď se těšíme na příští rok.