www.dobesovi.cz

V půli října jsme s Markétou vyrazily s Čebusem do Krakova. Do toho nádherného města jsme dorazily se zastrávkami na Rohlence, v Olmiku a v Ostravě. Začalo se na Wawelu – vršku na břehu řeky Visly, kde se nachází Královský hrad a Katedrála sv. Stanislava a sv. Václava. Je to polské posvátné místo, kde byli v minulosti korunováni polští králové. Komplex je to rozsáhlý, prolezly jsme kdeco, ale stejně jsme všechno nestihly. To jsme ani neměly v plánu. Daly jsme si kafe a zákusek a musely uznat, že to místo má atmosféru. Dolů jsme sestoupily Dračí slují, kde podle legendy zabil Krak draka a dal městu jméno. Drogou (cestou) ze zámku jsme se pak s průvodkyní a se skupinou vydali kolem nádherného starobylého kostela sv. Ondřeje ulicí Grodzskou na Rynek glówny, kde člověk neví, kam dřív koukat. Jestli na nádhernej Mariánskej kostel ze 14.století se dvěma věžemi (jedna patří městu, druhá církvi) nebo na historickou tržnici. Na tomto údajně největším středověkém náměstí stojí za povšimnutí taky radniční věž, bronzová socha Adama Mickiewitze nebo kostelík sv. Vojtěcha. Nedaleko od náměstí jsme si ještě prohlídli historickou Jagellonskou univerzitu, Floriánovu městskou bránu a tzv. Barbakan, což je taky brána, ale kruhovitá, součást opevnění se zdma tlustýma 3 metry. Pak byl rozchod, kterej jsme využily k pocourání po městě, pojedení zapiekanky a posezení v kavárně. Už za tmy nás bus vysadil ve Wieliczce, kde jsme druhej den brzo hned po rozbřesku naklapali na prohlídku solnejch dolů. Doly byly v provozu od 13.století, teď už se tam netěží. Důl je 327 metrů hluboký, délka chodeb je kolem 300 km, veřejnosti jsou zpřístupněna asi 2% z nich. Byla to pecka, všude samá sůl, megavelká kaple, síně, solné jezero a sochy významných osobností ze soli. Navíc výborná a vtipná průvodkyně, hovořící plynně česko-polsky. Odpoledne jsme se ještě vrátili na skok zpátky do Krakova, do části Kazimierz, místní židovské čtvrti. Krakov super, Wieliczka super, počasí super, celkově super.

Aus dem Nichts, Něm./Fr. 2017, Golden Globes – nejlepší zahraniční film, režie : Fatih Akin

Od tohoto režiséra, narozeného v roce 1973, syna tureckých přistěhovalců, který žije v Hamburku, jsem viděla filmy Proti zdi a V červenci. Oba byly super a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Na dlouho mi uvízl v mysli.

Katjin manžel je kurdského původu a to je důvodem toho, že před jeho obchodem vybuchne bomba a zabije jeho i jejich malého synka. Katja se z toho zhroutí a chce se zabít. Když už leží ve vaně, jakože se podřeže, zavolá právník s tím, že policie našla pachatele. Jsou to dva mladí nacionalisti, holka s klukem, voba v pohodě, udělali dobrou věc. Při soudu, kde bylo detailně líčeno, jaká zranění malej synek utrpěl a jak to bylo neslučitelný se životem, Katja trpí a ovládá se, co jen může. Já trpěla s ní, ale mlaďoši se usmívali a byli v klidu, jisti si, že jim nebude nic prokázáno. A nebylo. Ta hrozná bezmoc. A nenávist. A touha po pomstě. Její situace je zoufalá a bezvýchodná. Nepomáhají drogy ani pomoc rodičů a přátel. Život pro ni ztratil smysl, tak bere spravedlnost do vlastních rukou. Mlaďoši se zatím uklidí k moři a čekají, až se situace uklidní. Katja si je ale najde, vyrobí si bombu a BUM. Jiné řešení pro ni vlastně nikdy ani neexistovalo.

Diane Kruger získala za hlavní roli v tomto filmu Zlatou palmu v Cannes za nejlepší herečku.

Letos na konec září vyšel prodloužený víkend, který jsme s Martinou a dětmi strávily na Horňácku. Obec Kuželov leží 3 km od Velké nad Veličkou v oblasti Moravského Slovácka na úpatí Bílých Karpat a je tam překrásně. Bydleli jsme v penzionu U větrného mlýna, který byl zařízen postaru, velké dřevěné skříně a postele, stropní trámy s knížkama, kolovrátek, Honzík spal na peci. K tomu velká zahrada s průlezkama, kam se Zdenda ve volných chvílích odbíhala vyblbnout. Hned v den příjezdu jsme si vyrazili prohlídnout ten slavnej mlejn. Společnost nám dělala Martiny sestra s děckama. Jde o mlýn holandského typu, plně funkční z roku 1842, hned vedle se nachází Expozice horňáckého bydlení. Po prohlídce jsme se vydali na asi pětikilometrovou procházku ke Třem kamenům. Bylo opravdu nádherně a kolem ty kopce, paráda. Zdenda cestu zvládala levou zadní. Tři kameny se nachází na hranicích se Slovenskem a symbolizují rozhraní tří panství (Lichtenštejni, Magnisové a Uhři). Večer jsme opíkali buřty u sestry ve Velké a na penzionu jsme si daly trochu burčáku. Druhý den jsme se vypravili do Strážnice. Naší první zastávkou byl skanzen – celkem 64 různých staveb z Moravských Kopanic, Zálesí a Horňácka – hospodářské i obytné. Dopoledne jsme ještě stihli prohlídku místního zámku. Anglickým parkem jsme došli do centra, kde jsme poobědvali a absolvovali prohlídku židovského hřbitova a synagogy. Nezapomenutelnou ji učinila postava paní průvodkyně – důchodkyně s výpadky paměti a s úžasným hlasem, který se nabála použít při demonstraci vynikající akustiky v synagoze. Cestou zpátky jsme se stavili ve Tvarožné Lhotě, jakožto méně známé příbuzné naší obce .-) V neděli jsme se ještě stavili v Uherském Hradišti v parku Rochus a na motokárách. Byl to moc povedenej víkend, díky počasí a díky Martině 🙂

Letos jsme nebyli na žádné dovolené, hodně času jsme věnovali domu na Hlinkách, ale jelikož se v neděli nedělá, tak jsme je věnovali výletům do blízkého i vzdálenějšího okolí. Nejlepším si myslím byl výlet do ZOO Lešná u Zlína. Otevřená v roce 1948 na rozloze 52 ha. Tygři, nosorožci, žirafy, sloni a panda červená byli asi největšíma lákadlama, do toho komentované krmení lachtanů a žiraf.  ZOO je rozdělena podle světadílů, ze kterých jednotlivé kousky pochází. Výběhem pro klokany a pštrosi je možné normálně procházet, v Zátoce rejnoků jsme si mohli plavající rejnoky pohladit, obdivavali jsme zde největší japonskou zahradu v republice a samozřejmě zámek z konce 19. století. Moc pěkný. Sem ještě určitě pojedeme. Aby toho nebylo málo, ještě jsme navštívili nedaleké poutní místo Štípa. Již poněkolikáté jsme rovněž zavítali do Znojma, tentokrát na gotickou radniční věž s vyhlídkovým ochozem, vysokou skoro 67 metrů a do podzemí ze 13. století. Celkem je podzemí se sklepy dlouhé 27 km a má 4 patra. I výlet do Rosic se podařil. Bylo moc hezky, nejdřív jsme si udělali okruh kolem zámku k středověkému kolbišti a potom jsme vyšlápli ke Kapli Nejsvětější trojice, momentálně v rekonstrukci. Vede k ní barokní křížová cesta se zajímavýma kamennýma trojhranýma zastaveníma. Oběd v nádražní restauraci, pak začalo pršet. Za zmínku stojí i výlet do obce Drnovice. Zde jsme se vyškrábali na ocelovou rozhlednu z roku 2010 zvanou Chocholík. Cestou zpět jsme se pokochali pohledem na nádherný kostel sv. Vavřince s hrobkou Mundyů. Vede sem moc schodů, mají tu i zahrádku, ovečky, křížovou cestu a sochu sv. Jana Nepomuckého a sv. Floriána. Poobědvali jsme v restauraci v budově, kde nyní sídlí Obecní úřad a dřív to byl zámek. Když jsme se vraceli k autu kolem fotbalováho stadionu, kde se kdysi hrála 1.liga, tak už šplíchalo. Opět. K fotkám z výletů ještě přidám jednu z procházky ke Křížovejm božím mukám u Sivic a druhou z výletu na kolech. Kolo my rádi.

Druhý román tureckého nositele Nobelovy ceny za literaturu Orhana Pamuka z roku 1996.

Česky vydalo nakladateltví Argo v Praze roku 2014.

Tři sourozenci – Faruk, Metin a Nilgün přijíždějí jako každý rok z Istanbulu na prázdniny za svou babičkou do jejího domu. Devadesátiletá Fatma si žije ve svým tichým domě, ve svým světě, v jiné době. Slouží jí Recep – trpasličí levoboček jejího zesnulého manžela, který zná jejich rodinné tajemství. Nebo nezná ? Tím hlavně se babka užírá, když sedí celý dny ve svém pokoji a za okny se mění svět. Jenom v jejím domě se nemění nic. Mlaďoši si žijí každý po svém, Faruk je historik a dost pije, Metin zabíjí čas s místní zlatou mládeží a do Nilgün se zamiluje Hasan, kluk ze sousedství, syn Recepova bratra Ísmaila, který špatně chodí. Jo a s tím rodinným tajemstvím je to tak, že babka Recepa a Ísmaila zmlátila holí, když byli malí, a z nich jsou od tý doby trpaslík a krypl. Hasan pronásleduje Nilgün a celkem to přestává mít pod kontrolou. Dny plynou poklidně až do chvíle, kdy rozzlobená Nilgün (sama přesvědčením komunistka) Hasanovi na ulici vynadá do fašistickýho magora (což on ani moc není, ale je součástí a pod vlivem nacionalistické skupiny) a ten ji v afektu zmlátí. Pár dní se skrývá a nakonec odjíždí pryč za svými sny a už se nedozví, že Nilgün po několika dnech na následky zranění umírá. Zbytečná oběť kvůli odlišným politickým názorům. Ne první a zdaleka ne poslední.

V Uherském Hradišti a okolí jsme strávili pár dní na počátku května. Společnost nám dělali Gallovi a bylo to s nima moc fajn. Ubytováni jsme byli v centru, odkud to bylo všude blízko. Přes den se jezdilo na kole různými směry, odpoledne jsme šli vždy buď já nebo taťka spát se Zdendou. Večery jsme pak trávili procházkami po městě. V Hradišti jsem nikdy nebyla a musím říct, že to je pěkné město, hlavním náměstím je Masarykovo s kašnou s piniovou šiškou nahoře a kostel sv. Xavera. Kolem staré radnice se dá snadno dojít na Mariánské náměstí, jemuž jak název napovídá vévodí mariánský morový sloup. Odtud už byl jenom skok kolem Slováckého divadla k řece Moravě k přístavišti. Plavbu lodí si necháváme v záloze pro další období. Ale jelikož jsme hlavně sportovci, zajímavější pro nás byly naše cyklovýlety. Prvního dne se jelo na jih, směr Kunovice, kolem letiště a přes nýtovací most v Kostelanech a dál podél řeky Moravy zpět. Druhý dne jsme vyrazili na východ Prakšickou vrchovinou. Navštívili jsme rozhlednu Rovnina a šusem sjeli do Hradčovic, Vlčnova a Hluku, kde jsme kvalitně poobědvali. A zpět opět podél Moravy. Posledního dne nás čekal Baťův kanál. Napojili jsme se na něj hned za Hradištěm a dorazili tak až ke Spytihněvi, kde se u malé vodní eletrkány spojil s Moravou. Lehce jsme se občerstvili v autokempu Pahrbek a pak už to byl jenom kousek do Napajedel, kde jsme poobědvali v Pivovaru Chmelnice. Dali sme si místní pivo, děcka si zablbli na hříšti, spokojení byli všichni. Domů se jelo stejnu cestou, příjemnou a pohodlnou. Kola se nám i letos náramně vyvedly a už teď se těšíme na příští rok.

Letošní jarňáky jsme nestrávili ani u moře, ani na horách, ale v Maďarsku. Jako dopravní prostředek nám skvěle posloužil vlak, pohodlný, vyhřátý, s připojením k internetu. České dráhy – národní dopravce. Konec reklamy. Budapešť je krásná, kdo tam byl, dá mi jistě za pravdu. Hotel jsme měli kousek od nádraží Nyugati, kde nás vlak krátce po poledni vysadil. Hned jsme se nedočkavě vydali na průzkum okolí – nejen, abychom zjistili, kde a za kolik se budeme stravovat, ale taky nasát atmošku. Bazilika sv. Štěpána (pojmenovaná na počest 1.uherského krále Štěpána, nejvýznamější duchovní stavba v Maďarsku), Tlustý policista (socha z roku 2008, hladí se mu panděro pro štěstí), Széchenyiho řetězový most přes Dunaj (ve skutečnosti je visutý), Malá mořská víla (sedí na kandelábru a pohlazení po koleni přinese štěstí), Dunajské boty (připomínka masakru Židů vhozených za války do Dunaje), Parlament (nejrozlehlejší budova Maďarska – 268 m dlouhá, 691 místností, výška kupole 96 m), socha poručíka Colomba v životní velikosti z roku 2014 včetně psa 🙂 Další den jsme pokračovali v prohlídce města opačným směrem – po slavné Andrássyho ulici jsme se dostali přes Náměstí hrdinů (sloup uprostřed s archandělen Gabrielem je 36 m vysoký, kolem v půlkruzích králové a vůdci z maďarské hisorie) do městského parku, kde se nachází termální Széchenyiho lázně (prameny mají cca 75 stupňů a vyvěrají z hloubky 1256 m), hrad Vajdahunyad, socha tajemného Anonymouse (pro štěstí se sahá na pero, co drží v ruce) a v zimě také kluziště. Zpátky na Oktogon jsme se svezli metrem, a to jeho nejstarší linkou – žlutou M1. Stanice byly vykachlíkovaný, do vagónů táhlo a různě to v nich skřípalo, ale byl to zážitek. Koleje nejsou uloženy moc hluboko, cca do 5ti metrů a třese se zem, když podzemní dráha projíždí. Poslední den našeho pobytu jsme se vydali do Tropicaria. Jde o největší mořské akvárium ve střední Evropě (3000m2) s vyhlídkovým tunelem, kde jsme nemohli spustit oči z až dvoumetrovejch žraloků. Součástí je i tropický prales, kde bylo nesnesitelný vedro a co chvilku se tam setmělo, zablýsklo a sprchlo 🙂

Knihu napsal Márquez (1927-2014), nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1982, v roce 1986.

Celkem 51 let, 9 měsíců a 4 dny čekal Florentino Ariza na ten okamžik, až bude moci své milované Fermině Dazové vyjevit, že ji stále miluje a že jeho city k ní nijak neochladly. Fermina ho v mládí zavrhla, vzala si uznávaného lékaře a prožila s ním dlouhý život. Florentino žil ve stejném městě, občas se viděli, ale nikdy si k ní nic nedovolil. Stal se ředitelem plavební společnosti, žil s matkou, měl různé příležitostné milenky a čekal. Teď je doktor po smrti a Florentino a Fermina dostávají druhou šanci. Není pořádně jasné, jestli jde o lásku oboustrannou, u Ferminy člověk nikdy neví, ale nakonec si k ní Florentino cestu najde. Jsou už staří, ale těší se z každého dne a vydávají se na cestu lodí a zřejmě hodlají plout, dokud budou živi. A jelikož nechtějí být v plavbě rušeni, vyvěsí žlutou vlajku jako znamení toho, že je na palubě cholera. Márquez píše nádherně, je skvělý vypravěč, člověka úplně vtáhne do děje a do prostředí, bylo cítit to vedro kolem i tíha šatů, co si Fermina oblékala 🙂 Vlastně v knize zas až tak o nic moc nejde, o jednu nenaplněnou a potom vlastně i naplněnou lásku, ale Márquez to prostě umí podat, že to není žádná banální záležitost. Mohlo by se zdát, že odstavce jsou moc dlouhé a souvětí příliš kostrbatá, ale odměna je sladká a stojí to za to se tím vším prokousat. Četla jsem to jedním dechem.

V roce 2017 taťka položil dlažbu na dvorek a hned to tam vypadá líp. K bazénku a pískovišti přibyla trampolína, kde děcka trávily v létě spoustu času. Na zahradě se letos urodily hlavně jahody a blumy, které jsme zpracovali do marmelád. Dost bylo i malin a cuket, hlavně těch žlutých, rajčat, jablek a švestek bylo tak nějak středně, hrušek celkem 12. Zasázela jsem nové druhy půdopokryvek. K plotu na konci zahrady se daly túje od souseda Macháčka, z nichž přes léto tři uschly. Na volnou plochu po uschlý révě jsme umístili sazenice rybízu, některé byly od našich, některé od Kinskýho ze Žďáru. Premiérově jsme letos vyráběli ořechovku z nezralých ořechů, posbíraných na sv. Jána. Byla hrozně dobrá a určitě to nebyla poslední várka. V září přijel pikr Aleš a vyrovnával terén před domem, k čemuž použil bordel zpod parket, které jsme prodali Janinýmu bratrancovi do Holubic. Na podzim probíhala oprava silnice na Hlinkách, takže se nám tam odteď bude krásně jezdit. V říjnu a listopadu u nás brigádničil Arnošt, dělal na omítkách, kapse pro posuvné dveře a hlavně na komoře, kam byly umístěny vyklápěcí dveře na půdu. V listopadu nám byly namontovány garážový vrata. Moc pěkný. A pak nám domek usnul zimním spánkem …

vydalo nakladatelství Druhé město v Brně roku 2012

S několikaletým zpožděním jsem se konečně dostala k téhle libůstce a nevycházela jsem z údivu. Kto éto Evžen Boček a kde byl celý ty roky zalezlej ? Zřejmě někde na Kyjovsku a Hodonínsku, jak nás informuje obal knihy. Každopádně Poslední Aristokratka se mu strašně povedla, tenhle typ humoru mně prostě sedí, místama jsem se smála i nahlas, což už se mně nestalo řadu let. Míra se mně pořád ptal, co se děje a co čtu 🙂
Hrabě František Kostka přijíždí na hrad Kostka z Ameriky spolu se svou manželkou a dcerou Marií. Tento jim byl po revoluci vrácen spolu s personálem – s kastelánem Josefem, který upřímně nenávidí návštěvníky hradu, s kuchařkou a latentní alkoholičkou paní Tichou a se zahradníkem hypochondrem panem Spockem. Dcera Marie je vypravěčkou knihy, oficiálně je vlastně Marie z Kostky III. a vše nasvědčuje tomu, že narozdíl od obou jejích předchůdkyň se dožije plnoletosti. Rodina není v dobré finanční situaci a snaží se vymyslet, jak se udržet nad vodou. Vyhledají profesionální pomoc a vymýšlejí na hradu různé zábavné akce a tématické prohlídky, aby přilákali lidi. Hodně z toho leží na bedrech Marie, neboť otec se skrývá v katakombách, aby nemusel nikomu nic platit a matka žije ve své komnatě a neumí česky. Čtení je to zábavný, ale časem už je to jaksi zábavný pořád stejně. Knížka má ještě nějaká další pokračování, ale myslím, že to asi bude ve stejným duchu. Jestli se k nim nějak dostanu, ráda si je přečtu. A když ne, tak ne. Celkově musím říct, že super 🙂