www.dobesovi.cz

Perfetti sconosciuti – italský film z roku 2016, r. Paolo Genovese

Ze začátku to vypadalo jakože celkem nuda. Šest přátel, kteří se evidentně znají už spoustu let, se sejdou na společné večeři. Docela pohoda až do té doby, než někoho napadne sdílet s ostatníma příchozí hovory a zprávy. A začnou se dít věci. Najednou se ukazuje, že každý má nějaké to tajemství, o kterém neví ani jeho nejbližší člověk. Postižený se snaží vše vysvětlit a jen se pak zamotává do svých výmyslů a lží a je to jenom horší a horší. Vrcholem se stává bod, kdy na jednoho z nich praskne, že je gay. Nikdo si už není ničím jistý, ukazuje se, že každý podvádí a není úplně upřímný. Samozřejmě to dopadá špatně, dobří přátelé zjišťují, že se vlastně neznají a večeře a možná i celé dlouholeté přátelství je u konce. Nakonec je k nám režisér milosrdný a my se koukáme i na druhý možný konec příběhu bez mobilů na stole a bez hry na pravdu. Nevím, která varianta je lepší, ale tohle teda bylo psycho. Takovýhle večeře bych se teda vopravdu nechtěla účastnit ani v nejhorším snu. Další super italský film.

Nevím, jak ostatním, ale mně teda přijde úplně neuvěřitelný, že má náš Mirďa už 11 let. A jak je teď i pěkně ostříhanej, tak už vypadá jako kluk, téměř teenager, nikoli jako děcko. A koníčky má rovněž teenagerovské – PC a mobil. Na komplu hraje hlavně GTA nebo Mafii. Mobil dostal až na Vánoce, pravděpodobně jako poslední ze třídy a od té doby ho samozřejmě nedal z ruky. Většinou na něm sjíždí nějaká ta závadná videa, lajkuje, hejtuje, sleduje a odebírá. Prozatím neyoutuberuje. Na jaře a v létě byla jeho velkým koníčkem Rubikova kostka. Nedělal prakticky nic jinýho, jen skládal. Taťka mu koupil několik variant kostky, skládali s ním i někteří spolužáci, jednou se sešli u nás v kuchyni, a to byl rambajz, má k tomu i takový speciální stopky. V zimě bylo krásně zamrzlo, tak propadl bruslení, na rybníku nebo na zimáku, dokonce jsme mu i koupili hokejku. V červnu se opět účastnil tradičních tvaroženských hodů, jeho tanečnicí byla tentokrát Anetka Pejřilová. Na výzo měl samý. Přes prázdniny absolvoval vědecký příměšťák v Pozořicích a skautský tábor ve Smraďavce u Buchlovic. V září nastoupil do páté třídy. Už nechodí do družiny, z kroužků ve škole má vědu a deskovky. S pěveckým kroužkem i nadále připravují pásmo pro občánky a jubilanty. Ve skautu patří k Tygrům a schůzky v klubovně mívají ve čtvrtek. Taky pokračuje v trénincích badmintonu, někdy si zahraje i s námi, rodiči. V létě absolvoval badmintonový kemp v Chovatsku. Je to pořád fajn kluk, se kterým se dá domluvit, ale někdy už začíná mít takový pubescentní projevy typu OMG a WTF 🙂

V závěru roku 2017 dovršila naše malá píšťalka tří let. Už to není žádný miminko, ale pořádný děcko. Od září chodí do školky a musím uznat, že ji to zase posunulo o kus dál, nejen v oblíkání a jídle, ale i ve vyjadřování. Její značkou v šatně je kuřátko a nejvíc se kamarádí s Denisem a Pavlínkou, ale hlavně s Otíkem, se kterým se údajně i pusinkuje. Tak nevím, jestli s tím nezačíná příliš brzy 🙂 Dalšími zajímavými jmény v její třídě Medvídků je určitě Kyštoft (Kryštof) a Fafaelka (Rafaelka) .-) Oblíbenou má paní učičku Ivanku.  Zdenda vstává ráno spolu s Mírou, dá si mlíko a u toho kouká na Včelku Máju a na Obláčkový chléb. Většinou nám ráno Míra uteče, ale někdy se zadaří a odcházíme z domu společně. Domů se Zdenda vrací po o a potom si jde lehnout. Když se vyspí, bývá už doma Míra, tak spolu zlobí, a když následně dorazí i živitel rodiny, tak to už u nás bývá hodně veselo. Zdenka po taťkovi hopsá a balancuje mu na nohách, on ju vyhazuje a dělají hrozný blbiny, na který se odmítám dívat. Mezi její další oblíbený činnosti patří hopsání po postelích, skládání puzzle, domina, kostek nebo dráhy, rozhazování věcí a následné odmítání to uklidit. Vždycky před spaním čteme pohádku. Zdenka ráda zpívá písničky ze školky a mezi její oblíbené neškolkové písně patří Nafrněná, Despacito a Když nemůžeš, přidej víc. Říká nám hezky maminko a tatínku a má i další svoje zábavný slovíčka jako žíjek (řízek), ogut (jogurt), žabíško (jablíčko), mežlinka (zmrzlinka), čuška (hruška) nebo žíjátko (lízátko). Ze sloves mě nejvíc baví její řeknout, vezmout nebo uteknout. Když tohle píšu, myslím na ni a musím se usmívat, jak máme všichni díky ní bezvadnej život.

Toto napínavé krimi napsal americký spisovatel Eric Rickstad a knižně vyšel v roce 2014, česky v překladu Vratislava Kadlece v roce 2016.

Frank Rath je bývalý policista a v poslední době fungoval spíš jako otec pro svoji osiřelou neteř. Rachel však již vyrostla, odjela na studia a Frank moc neví, co se sebou. Žije klidným životem v malým městečku, ale když se najde opuštěné auto a po jeho mladé majitelce není nikde ani památky, pustí se do vyšetřování spolu se svými bývalými kolegy Groutem a Testovou. Kniha pomalu plyne a kriminalistům postupně docvakává provázanost případu s několika dalšími zmizeními dívek z minula. Vyšetřování je po vyloučení několika falešných stop dovede až k bohatému a vlivnému lékaři, ke kterému všechny mladé pohřešované dívky přišly po zjištění, že otěhotněly.
Námět to asi není úplně originální, ale rozhodně originální je závěr knihy, kdy se Frankovi ozve čerstvě propuštěný vrah jeho sestry a švagra (rodiče Rachel) a sdělí mu sladké tajemství. To bylo pro Franka i pro mě naprosto šokující a snad se mi podaří sehnat pokračování, jinak neusnu 🙂

I letos jsme hodně jezdili na kole, taťka je vášnivým cyklistou, Míra neprostestuje, mě to taky baví a Zdenka nemá žádný rozhodovací pravomoci. Naštěstí jí delší sezení v cyklosedačce nevadí a nezlobí. Samozřejmě to nepřeháníme a často zastavujeme, aby se malá trochu proběhla a nebyla z toho kodrcání naklepaná jako řízek. Ze všech letošních cyklovýletů jsem vybrala ty, z kterých máme nějaký fotky 🙂
Výlet do Brna jsme podnikli v půlce července, když byl Mirďa na skautském táboře. Bylo hodně teplo a my to vzali z Tvarožné polem do Telnice, kde jsme si dali zmrzku. Polračovali jsme přes D1 a Rajhradice k řece Svratce a kolem Olympie k jejímu soutoku se Svitavou a pak pořád dál a dál mezi mrakama cyklistů a inlajnistů do Komárova, kde jsem vyšplhala na rozhlednu a Zdenka se sklouzla na klouzajdě. Zpátky jsme to vzali přes Stránskou skálu a Podolí. Celkem 47 km.
Následující týden proběhl další výlet, tentokrát jsme již byli v plném počtu. Autem do Hustopečí, odtud brutálním kopcem na Žebrák (293 m n.m.) a vinicema do Strachotína na chutný oběd. Následovala pěkná projížďka po hrázi novomlýnské nádrže do Pavlova a do Zaječí, kde jsme se občerstvili v restauraci U kapličky a vylezli na nedalekou rozhlednu Dalibor. Cesta zpět na Hustopeče se mně zdála nekonečná, ale v místním Hradním pivovaru, otevřeném v roce 2015, jsem si spravila náladu. Toho dne to bylo 39 km.
A do třetice zmíním dva výlety, které jsme absolvovali během našeho pobytu u tety ve Vojnicích. První trip vedl přes Náměšť na Hané, lesem směr Krakovec, dále Laškov a krásným Terezským údolím zpátky. Dalšího dne jsme i tetou Veronikou vyrazili Litovelským Pomoravím do Litovle a zpátky přes obec Cholina. Zde jsme s Veronikou a Mírou navštívili zajímavé Hanácké muzeum, zatímco tata a Zdenka spali před muzeem na lavičce 🙂

Jde o televizní seriál, v originále Borgen, který byl vysílán dánskou veřejnoprávní televizí v letech 2010 – 2013.

Původně jsem si myslela, že seroš o politice bude nuda, ale musím uznat, že mě to chytlo a je mně až líto, že není víc řad. V první sérii zastihujeme hlavní hrdinku, šéfku Centristické strany Birgitte Nyborgovou v době, kdy nečekaně zvítězí ve volbách a stojí před nelehkým úkolem sestavit vládu. Ve druhé řadě se již zabydlela v sídle parlamentu Christiansborgu a my vidíme, jak se jí daří a nedaří na postu dánské premiérky. Politika je špína, je to nekonečný boj s morálkou o to, co je správné a co je dosažitelné, pořád nějaké ústupky a výměnné obchody. Birgitte je workoholička, práci miluje, ale snaží se nezanedbávat rodinu. Manželství se jí sice rozpadne a děti jejím postavením značně trpí, ale ona to nevzdává a snaží se obojí skloubit dohromady. V řadě třetí už není Birgitte politička, ale je stále přitahována politikou a nakonec se rozhodne založit novou stranu a jít do voleb. Stojí ji to mnoho sil a času, ale v náročné předvolební kampani, která je navíc poznamenána jejím závažným onemocněním, nakonec přeci jen uspěje. Kromě Birgitte a jejích kolegů či politických rivalů z parlamentu máme možnost sledovat i život jejího poradce a pravé ruky Kaspera Juula, televizní moderátoky Katrine Fønsmarkové a dalších pracovníků z televize, jejichž pracovní život je s politikou úzce spjat a vidíme, že není lehké, někdy ani možné, oddělit pracovní život od osobního.

Vláda je seriál velmi populární, který byl prodán do sedmdesáti zemí světa. V době vysílání jej v Dánsku sledovala třetina obyvatel, o každé epizodě se zde živě diskutovalo. Seriál rovněž několikrát inicioval veřejnou diskuzi, dokonce i na parlamenztní úrovni. Údajně jej sledovala i Hillary Clinton a David Cameron. A já 🙂

Biograd na Moru je příjemné městečko asi 30 km od Zadaru, kde jsme letos strávili dovolenou a kde se nám moc líbilo. Žije zde asi 5 500 obyvatel, bylo založeno již v 10.století a český překlad je Bílé město na moři. Češi sem jezdí už od roku 1920 a vědí proč. První polovinu naší dovolené jsme strávili v apartmánové oblasti poblíž kempu Soline, kus od města, byl zde klid a hezké koupání. Na zbytek pobytu jsme se přesunuli do města, téměř do centra, a to kvůli badmintonovému kempu, kterého se účastnil Míra. Bydleli jsme v pěkně vybaveném apartmánu, taťka měl separé v mezipatře s vlastní koupelnou a vlastním oknem do patia, kde jsme se večer scházeli se zbytkem skupiny a bavili se. Na ne moc dobré jídlo jsme chodili do restaurace Jelena a nedaleko byla i sportovní hala, kam jsme malé badmintonisty doprovázeli na tréninky. Jejich součástí byla i ranní rozcvička a odpolední trénink ve venkovním bazénu, který se nacházel na městské pláži a kde jsme jednou narazili i na zápas ve vodním pólu. Ve volném čase jsme chodili do upraveného centra města, které se nachází na poloostrůvku mezi marínou a městskou pláží. Ta se jmenuje Dražica a bylo zde dycky strašně narváno. Samozřejmě jsme se hodně koupali, v posledních dnech jsme si oblíbili pláž směrem na Pakoštane, muselo se tam sice jet autem, ale stálo to za to, bylo tam moc krásně. Zdenka si na vodu rychle zvykla a Míra, to už je zkušený plavec. Měli jsme i čas zajet se podívat do Zadaru, pátého největšího města Chorvatska. Bylo tady na co koukat, jde o historicky velmi bohaté město. Za všechny památky bych jmenovala kostel sv. Donáta už z 9.století ve tvaru rotundy, hned vedle se nachází antické fórum a obrovská katedrála sv. Anastázie. V hicu jsme došli až k unikátním  mořským varhanům, kde jsme poseděli a zaposlouchali se do tónů, které vydávají ve schodech zabudované píšťaly po nárazu vln. Po zadarské hlavní ulici zvané Kalelarga jsme doklapali k Národnímu náměstí s městskou lodžií a strážnicí. A nesmím zapomenout na taťkův cyklovýlet kolem Vranského jezera, kterému je věnován samostatný článek níže. Letošní dovča se povedla – 1*.

Drahnou část letošních prázdnin jsem strávili a babičky a dědy na Vysočině. Aby ne, je tam krásně a vzorně se zde o nás starají. Hned zpočátku prázdnin, krátce po tradiční petropavlovské pouti, Zdenka uklouzla na štěrku před barákem a škaredě si odřela obličej, jak je níže zachyceno na několika fotografiích. Brala to ale celkem statečně a dál lítala za psem Jackinou a za kočičkou, chodila na průlezky a na houpačky na hřiště a běhala jak splašená. A Míra samozřejmě s ní. Chodili jsme nakupovat a na procházky a na zahradu a na louku a na návštěvy za kamarádama. Podnikli jsme spolu výlet do Nového Města ke Třem křížům, odkud byl krásný výhled do krajiny. Taky výšlap na Paseckou skálu s procházkou na Milovy se moc povedl. A jako třešinku na dortu jsme absolvovali osmikilometrový okruh kolem Bobrové, který Zdenka ušla skoro celý sama. Po červený na Radešín, pak polňačkou k táboru u Podolí a přes Gohialův kámen a Kalvárii šupky domů, kde už na nás čekala večeře a babi s dědou (dodem). U našich je vždycky fajn a letos v létě tomu nebylo jinak.

Druhý květnový prodloužený víkend jsme strávili v sedlech našich kol v krásném jihočeském městě – Třeboni. První den jsme jeli na sever, mezi rybníky Ženich a Nový Vdovec jsme projeli k památníku Emy Destinové a do Stráže nad Nežárkou, kde slavná pěvkyně pobývala. Zámek byl uzavřen, tak jsme zde alespoň poobědvali. Pokračovali jsme kolem zámku Jemčina až k hrázi rybníka Rožmberk (největší rybník v CZ, 489 ha) a k pomníku Jakuba Krčína. Chvíli jsme jeli po hrázi, potom jsme kličkovali kolem Zlaté stoky a Třeboňských roubených seníků až do města. Večer jsme se prošli po městě a znaveni ulehli. Druhého dne nám počasí moc nepřálo. Od rána bylo zataženo, ale my nejsme z cukru. Poprvé jsme zmokli již za městem u nádherné Schwarzenberské hrobky. Cyklostezka Okolo Třeboně nás dále vedla kolem obce Majdalena do Suchdolu nad Lužnicí, kde bylo všechno zavřený. Po obědě v obci Tušť jsme opět zmokli v lesích u Chlumu u Třeboně. Naštěstí jsme měli možnost se schovat v krmelci. Pokračovali jsme blátivými cyklostezkami kolem rybníku Výtopa a Starý hospodář zpět do Třeboně. Přijeli jsme špinaví jak prasata, ale spokojení. Poslední den jsme strávili prohlídkou města. Pořád se honily mračna, ale už nepršelo. Prošli jsme Hradeckou bránou na náměstí, kde jsme si prohlídli kašnu s rybičkami, barokní mariánský sloup, renesanční zámek, historické domy a krásně opravený Dům Štěpánka Netolického, kde sídlí Centrum rybníkářského dědictví. Kluci si vyběhli na vyhlídkovou věž Staré radnice. Svinenskou bránou se sgrafitovou výzdobou a pak i bránou Novohradskou jsme se dostali kolem městských hradeb na hráz rybníka Svět. Vybudoval ho na konci 16.století Jakub Krčín z Jelčan a má rozlohu 215 ha. Při procházce po hrázi jsme kromě spousty vody a cyklistů viděli i sádky a budovu městského pivovaru Regent, založeného již v roce 1379. A pak ? Pak už sme valili dom 🙂

Celých dlouhých 15 let jsem si musela počkat na to, až mě taťka konečně vezme do města svých studií – Ostravy. Může za to hlavně Mireček, který se připravoval do vlastivědy na referát. O tomto bývalém ocelovém srdci republiky v centru rázovitého regionu jsem neměla přehnaná očekávání, ale byla jsem překvapena. Město bylo upravené, se spoustou lákadel a zajímavých míst k prohlédnutí. Zaparkovali jsme u obchodního cetra Karolína a kolem divadla Antonína Dvořáka se lehce dostali k obrovské novorenesanční Katedrále Božského Spasitele, po Velehradě druhému největšímu kostelu na Moravě. Vyčasilo se, my odhodili svršky a pokračovali odvážně kolem slavné Stodolní ulice, kde bylo po ránu samozřejmě mrtvo a kde mělo všech 60 barů a hospod zavřeno. U těžební věže bývalého dolu Jindřich jsme se otočili a doklapali k vyhlídkové věži Nové radnice. Věž měří 73 metrů a nahoru se jede výtahem. Odtud jsme měli celé město jako na dlani – řeka Ostravice, zarostlá halda Ema, Dolní oblast Vítkovice, kterou snad poctíme svou návštěvou někdy příště, a v dáli Beskydy. Na oběd se k nám připojil kamarád Tomáš s dětmi, takže na návštěvu Slezskoostravského hradu už nás bylo víc. Hrad pochází z druhé poloviny 13. století, ale v důsledku okolní těžby byl poničen, chátral a měl být zbořen. Až v roce 2003 ho koupilo město a opravilo. Konají se tu šermířské turnaje, jarmarky či Letní shakespearovké slavnosti. A nakonec jsme si nechali to hlavní z minulosti Ostravy, to, co ji činí známou a jedinečnou. Mluvím o Hornickém muzeu Landek Park v Petřkovicích. Kromě zachovalé čtyřicetimetrové těžební věže dolu Anselm tu můžeme navštívit důlní expozice s fáráním do dolu (na to nám připadala Zdenka ještě trochu malá), expozicí báňské a razicí techniky a expozici historického osídlení s rekonstrukcí sídliště lovců mamutů. Třešinkou na dortu byla projížďka důlním vozíkem. 3 kolečka za 10 korun 🙂 Ostrava nás rozhodně nezklamala a přijedeme zas.