www.dobesovi.cz

Na jaro jsme čekali skutečně dlouho. První teplé dny přišly v dubnu, využili jsme je třeba k řezání dřeva nebo k zasázení malin od Jany Weiss a rakytníku od našich. Míra prakticky pořád jezdil na kole, má na kole cyklocomputer a pořád nám hlásí, jak dlouho jezdí a kolik už toho ujel. Moc mu to jde. Teprve na konci dubna nám stav zahrady umožnil založit záhony. Ohraničili jsme je supertěžkejma betonovejma sloupkama, který byly v minulosti různě poházený po zahradě. Byla to příšerná práce, šlo to blbě, bez válečků a znalosti fyziky bysme to nezvládli 🙂 Záhony jsme pomocí kultivátoru upravili a zaseli mrkev, petrželku, cibulku, ředkvičky a špenát. Taťka prosekal lísku a zlikvidoval buš v levém rohu zahrady. Na začátku května začal kopat základy pro nosné zdi. Následovalo řezání betonu v průjezdu. Obdélníkové díly byly použity jako cestička středem zahrady. Teprve 18.5. jsme se odvážili zasadit předpěstovaná rajčata. Další den šly do země okurky, dýně, kukuřica, brokolička a slunečnice. Na konci května byla kosa jako sviňa, pořád foukalo a pršelo a my sme se modlili, aby to naše rajčátka přežily. Zaseli jsme další hrách a 27.5. se nám se zpožděním podařilo přihlásit 285 na finančáku a zaplatit daň z nemovitosti 🙂

První květnové dny jsem letos strávila s Markétou na wellness pobytu v Lednici. Předpověď hlásila dešťové přeháňky, proto jsme směr jih odjížděly se smíšenými pocity. Celou cestu chcalo, ale odpoledne se vyčasilo a nám se ještě po růžové koupeli podařilo se projít k minaretu a zpět. Večer jsme se zahřívaly Jägermeistrem a vzpomínaly na Jane. Druhý den ráno jsme šly na bazén a smutně se koukaly zamlženými okny ven, jak prší. Na pokoji jsme však neměly stání, musely sme ven. V zámecké cukrárně jsme se nacpaly kaloriema a prohlídly si III. okruh na lednickém zámku – dětské pokoje a výstavu loutek. Moc pěkné a zvláštní slečna průvodkyně. Přestože už nepršelo, v oblíbených obřích sudech jsme seděly samy. Po večeři vedly naše kroky do vyhlášené restaurace U Tlustých, kde jsme si daly bezový dortík a u Aperolu vzpomínaly na slunnou Itálii. Z procedur jsme dnes absolvovaly anticelulitidovou masáž a zábavnou akvazumbu s chlapem. Divný. V sobotu bylo od rána hezky, po konopné koupeli a zábalu z Mrtvého moře jsme skočily do sportovního a vyběhly ven. Naše kroky směřovaly k Janohradu a kolem Apolónova chrámu zpět k lázeňské budově Perla, kde zrovna probíhal jakýsi jarmark a kde jsme nakoupily dobrůtky domů. Večer jsme se ještě stihly přiopít v Onyxu a nakoupit si víno ve vinotéce u nádraží. Jojo, v Lednici to bylo dycky bezvadný a bylo ají letos.

Když jsme se v roce 2004 stěhovali do Tvarožné, již tehdy jsme věděli, že dům na Krhoně čp. 104 budeme obývat jenom dočasně a že se budeme rozhlížet po něčem větším a se zahradou. Ovšem najít vhodné obydlí nebylo vůbec jednoduché. Nakonec se nám poštěstilo kápnout na čp. 285, řadový dům na Hlinkách, který se nám velice líbil. Jelikož však byl zatížen exekucí, moc jsme tomu nedávali a pro jistotu se rozhlíželi i po nemovitostech v okolí. 27.3.2012 jsme byli na první prohlídce a ještě týž týden následovala prohlídka druhá, tentokrát s Rudou. Realiťák se ukázal jako šikovnej borec a podařilo se mu zbavit dům exekuce. V půli června jsme nechali obě nemovitosti odhadnout a na počátku července jsme ještě před dovolenou stihli podespat kupní smlouvu. Dne 15.8.2012 odešla z mého účtu první splátka úvěru a 16.8. 2012 jsme obdrželi klíče k našemu novému domu. Původní majitel pan Masařík se s domem těžce loučil, ale nemohl jinak. Hned jsme se pustili do úklidu a vyklízení domu. Taťka odvážně pokosil všechnu tu dvoumetrovou lebedu v zahradě. Stihli jsme i zasít ředkvičky, špenát, kerblík a rukolu. Na ředkvičky však již bylo bohužel pozdě a nebylo z nich nic. Na podzim ještě Mirek zvládl zapojit elektroměr, přivést vodu ze studny do sklepa a nainstalovat nádrž na vodu. Také přišlo na obhlídku několik známých a přátel. Průběžně jsme sbírali ořechy a Míra se na ulici naučil parádně jezdit na kole. Podzimní práce na zahradě bohužel přerušil taťkův úraz. V průběhu ledna a února 2013 udělal taťka a strejda Robin elektriku a omítky v obou pokojích, které zůstanou zachovány. Během zvelebování sklepa došlo k usmrcení netopýra, který se tak stal první a doufejme i podslední obětí rekonstrukce. Dne 27.2.2013 jsme v Osevě zakoupili a v dalším týdnu i zaseli semínka zeleniny a bylinek a umístili je k oknům, kde je taťka pravidelně zalévá. Jistě nemusím zdůrazňovat, jak moc už se těšíme na jaro, které však letos ne a ne přijít….

Ve středu 20.2.2013 jsme s Markétou vyrazily na koncert ostravské skupiny Kryštof. Na celý večer jsme se velice těšily. Lehce jsme pojedly ve Vaňkovce a ačkoli jsme obě zdatné chodkyně, na místo konání jsme jely šalinou. Zkušenosti z tlačenice v MHD se nám v průběhu večera velmi hodily, neboť v Rondu nebylo již hodinu před koncertem k hnutí. Lidi se valili zhora dolů a zdola nahoru a pro pivo a na záchod, celkem 8 tisíc kusů. Protrpěly jsme obě předkapely a pak to vypuklo ! Přehráli poctivě všehny písně z nového alba i starý fláky, dvě hodiny našlapaný hitovkama. Richard byl k neutahání, neustále poskakoval a pobíhal po všech třech molech, který vybíhaly do lidí. Došlo i na balónky a na barevné konfety, které nám podvakráte zasypaly hlavy a napadaly do piva. Vrcholem večera však byla bezesporu Křídla z mýdla, zazpívaná s hostem Jaromírem Nohavicou. V závěru propadla Marketa hysterii, neb se koncert nezadržitelně chýlil k závěru a stále ještě nezazněla Cesta. Dali ju jako poslední. To nejlepší nakonec. Potlesk nebral konce. Byly jsme z toho s Markétou úplně bolavý a zničený, ale šťastný a ihned jsme si šly sednout. Takovýdle akce už prostě nejsou pro starší lidi. A to nechcu vidět ty Horkýže v květnu:-)

7.-17.2.2013 probíhala v Novém Městě dlouho očekáváná a nebojím se říct největší letošní sportovní událost – Mistrovství světa v biatlonu. Smíšenou štafetu, rychlostní i stíhací závody jsme poctivě sledovali v bedně, ale na vytrvalostní závod mužů na 20 km jsme se vypravili osobně. Jeli jsme s předstihem, neb jsme správně tušili, že pak bude Město brutálně zasekaný. Zaparkovali sme auto na Budovatelů a kyvadlovou dopravou dojeli na parkál k nemocnici, kde byla točna. Pěškobusem sme se dostali na závodiště a obsadili místo v lese u trati hned za výjezdem z tunelu s výhledem na velkoplošnou obrazovku. Zanedlouho padla tma a v 17:15 chlapi vyjeli. Zpočátku sme spravedlivě povzbuzovali všechny kolemprojedivší závodníky, ale bylo to velmi vyčerpávající, tak jsme se posléze soustředili jenom na favority a domácí. Vedle nás stáli Rusi a Němci, na druhé straně Opaváci, kteří pod nám rozvinuli asi 10m dlouhou vlajku. Závod to byl parádní, atmosféra úžasná, moc jsme si to užívali a ani nám nevadilo, že přituhuje. Zlato bral za neúčasti Nora Svendsena krásný Francouz Martin Fourcade, radost udělal čtvrtej Moravec. Oko nejedné ženy spočinulo se zalíbením na pohledném trenéru naší reprezentace Rybářovi, když v závěru celý závod analyzoval. Celé mistrovství provázel bohatý doprovodný program na Vratislavově náměstí. Sobotní vystoupení Vojty Dyka a brněnského B-side bandu bylo nezapomenutelné. Chlapcům to spolu slušelo a šlapalo a celou hodinu nám s Radkou tekly žgryndy. Poté následovalo vyhlášení vítězů a ohňostroj. Byla to velkolepá akce a NMNM ji zvládlo !!!

Poslední lednové úterý jsme se rozhodli, že si uděláme výlet do hanácké metropole a navštívíme přednášku naší zcestovalé světoběžnice tety Veroniky s názvem Írán – jak ho ze zpráv neznáte. Akce se konala v přednáškovém sále Vědecké knihovny, kde Veronika pracuje. Přišli jsme tam mezi prvními a Veronika byla opravdu překvapená, když se tam náš Míra vřítil a zahulákal : Jééé, vlajka Íránu !!! a rozběhl se ke zdi, kde byla tato promítána. Sál byl úplně nacvakanej, vůbec by mě nenapadlo, že může přijít tolik lidí, dokonce se musely přinášet židle. Přednáška byla zajímavá, spousta informací a různých tetiných postřehů a dojmů z této exotické země, kam se většina z nás pravděpodobně nikdy nepodívá. Po dvou hodinách byla teta poměrně necitlivě utnuta ve svém vyprávění s tím, že se budova v 19 hodin zamkne a již neodemkne. Tak jsme se rychle spakovali a vypadli. Zavezli jsme Veroniku domů a ve Vojnicích strávili příjemný zbytek večera. Domů jsme přijeli unaveni, ale s přesvědčením, že až bude teta Veronika opět přednášet o některé další zajímavé zemi, kterou během svého nedlouhého života navštívila, může s námi opět počítat.

Slavit nejkrásnější svátky v roce jsme jeli jako tradičně do Bobrové. Nejdřív jsme ale chtěli absolvovat zpívání koled pod rozsvěceným stromem a prohlédnout si živý betlém v Tvarožné. Oboje bylo moc pěkný, bohužel nám však nepřálo počasí, pršelo a mrzlo, takže jsme se po hodině vrátili domů obalení slušnou vrstvou ledu. Cesta k našim byla strašná, ledovatá a ke konci jsem měla půlky stažený strachy. V pondělí 24. v dopoledních hodinách jsme s Mirečkem zdobili stromeček, letos borovičku, trochu křivou, ale takovou milou, jak říká každoročně děda. Celej den sme se postili, jeli jako dycky na hřbitovy a těšili se na večer. Večeřet se začalo v pět a kapr byl letos obalen v sýrovém těstíčku. Nejvíc dárků dostal samozřejmě Mirunek, ačkoli nejzlobivější. Největší úspěch sklidila dle očekávání interaktivní mapa světa, kde se jedna neodbytná paní pořád dokola ptá na hlavní města, jazyky a zajímavosti daných zemí. Na ČT1 běžela v prime timu nová pohádka O dvanácti měsíčkách, musím říct, že velmi zdařilá. Na Boží hod šli kluci ke Kaňovcu na procházku a vrátili se až za tmy. Toho dne luplo babi v zádech a mně se podařil husarský kousek – vyfotit všech pět vnoučat babi a dědy. Zleva : sedící Aleš (15), s TV programem stojící Míra (6), se zlámanou pazourou Dan (17) a zcela napravo kluci s Černovic Kuba (11) a Honza (7). Na druhý svátek vánoční jsme se chtěli zajet podívat do Křižánek na tu jejich perníkovou vesnici, ale bylo pořád tak namrzlo, že sme se na to vybodli.

Na první prosincový den letos připadly hned dvě významné události. Tou první byla tradiční rekonstrukce bitvy pod Santonem a s ní jsme chytře spojili Mirečkovy narozeniny – již šesté. Strašný, jak nám to dítě roste ! Jako tradičně přijely Hana a Růža s rodinami, takže nás bylo plno. Děcka řádily v obýváku, kam jsme z kuchyně jen lehce nahlíželi. Ve 14 hodin to vypuklo !!! Letos jsme se rozdělili a chlapi vyrazili dřív, aby ještě stihli zkontrolovat čp. 285. My holky sme v klidu dopily kafe a vydaly se na bojiště. Bitva již zuřila a všude byly mraky lidí. Skupinu A jsme už s Hanou ani nenašly. Musím uznat, že se mně ta bitva líbí čímdál víc, pokaždý odhalím něco novýho. Bylo lehce nad nulou a asi na 6 minut vylezlo slunko. Cestu zpět nám zpříjemnila medovina a dětem cukrová vata. Pro úplost dodávám, že jsme v předvečer bitvy byly s Markétou pod záminkou zdravotní procházky obhlídnout spřátelená vojska, stanující v parku před obecním úřadem. Naprosto bezostyšně tam chlastali !!! A ani nám nenabídli 🙂

Samozřejmě si zcela uvědomujeme, že ideální ba výchovné by bylo vyrobit si draka doma. Ale ta představa ! Jistě by nám to nešlo a strašně bysme se u toho navztekali a drak by dozajista nelétal. Takže sme se vydali osvědčenou cestou nejmenšího odporu a koupili draka ve Vaňkovce. Byl s postavama ze Čtyřlístku a skvěle lítal. Nejdříve jsme vyzkoušeli jeho funkčnost v Bobrový na fotbalovým hřišti a potom i na poli na strništi, kde byl trochu horší terén, ale víc tam foukalo. Podruhý jsme pouštěli v Tvarožný na Hlinkách na poli, ale to moc nefoukalo a bylo sychravo, takže nás to moc nebavilo a šli sme brzo dom. Dotřetice dal Míra drakovi zabrat na skautské Drakiádě, za což dostal diplom, který dodnes visí na ledničce.

První červencový den se v Bobrové konala tradiční petropavlovská pouť. Jelikož však venkovní teplota dosahovala na místní poměry příšerných 33 stupňů celsiových ve stínu, omezili jsme pobyt na atrakcích na minimum. Dopoledne jsme to na Horní omrkli, Míra se trochu povozil a valili jsme domů, kde jsme po obědě přivítali Šubertíky. Jiřík s Mírou hned hupli do vyhřátého bazénku, my rodiče jsme seděli ve stínu a kochali se pohledem na své ratolesti. Přítomna byla též psí slečna Jackie, kterou máme všichni moc rádi, protože je to moc hodná pes. Vydařené odpoledne korunovala svojí návštěvou teta Radka a malou Nikolkou. Dokumentační fotografie z uplynulého víkendu jsou přiloženy. Na první fotografii je zachycen masér Petr v akci, kdy se nám hloubkovou masáží pokusil napravit naše staré bolavé hřbety. Bystřejší z vás si jistě všimnou i grilu, který byl použit předchozího dne za účelem grilování dobrůtek. Grilování nás baví, grilujeme kde co a začínáme v tom bejt fakt dobří 🙂