www.dobesovi.cz

Poslední den v listopadu jsme místo na bitvu vyrazily s Markétou na Adventsbesuch do Vídně nasát trochu té vánoční atmošky. Jely jsme s Jančurovým žluťákem a cesta trvala cca 2 hodiny. Steward Martin, jenž během jízdy čelil harrasementu, nás vykopl na Pratersternu a odtud jsme klapaly zu Fuss do centra. Naší první zastávkou byl Stephansplatz, kde byli toho dne úplně všichni. Pokračovaly jsme ulicí Graben, přes Hofburg na Heldenplatz. Odtud už to byl jen kousek k Rathausu a k největšímu vídeňskému vánočnímu trhu. Nádherně ozdobený stromy a mraky stánků se vším možným a rovněž hromada Čechů a Slováků, což nás trochu znechutilo. Zde jsme zakoupily náš první Glühwein včetně památečního hrnečku. Dále jsme pokračovaly na Freyung – nejstarší vídeňský Markt už od 18. století. Tady byly hodně řemeslný výrobky a bio farmářský trh a taky podstatně klidněji. Následovala zastávka na trhu Am Hof. Tím jsme se již zcela vyčerpaly a dostaly jsme chuť na kafe. Stylová kavárna na Hoher Marktu bylo přesně to pravé. Kafíčko a Schokoladentorte pro Marketku a kafíčko a Zitronentorte pro Zdenulku. Poté jsme se už vydaly nazpět, luply jsme do sebe poslední svařák a valily na zastávku. Vídeň je moc pěkný město a myslím, že nejen o vánocích. Vielen Dank und Aufwiedersehen.

Poslední zářijový víkend jsme se vypravili na výlet do Velkých Bílovic. Jde o největší vinařskou obec v zemi a v katastru obce najdeme 650 sklepů. Zaparkovali jsme na náměstí a v infocentru se dozvěděli, že kolem obce vede vinařská naučná stezka. To je ono !  Začátek byl u historického lisu a pak jsme pokračovali Portugalovou ulicí mezi sklepy, přes náměstí sv. Urbana a kolem Machovy studny. Míra držel v ruce mapu a zdatně nás navigoval. Zkratkou přes dýňové pole jsme se vrátili k autu. Počasí nám přálo a asi dvouhodinová procházka se moc povedla. Najedli jsme se ve výborné restauraci Na pekárně. Pohlreich by měl radost. Dále jsme pokračovali do Nového Poddvorova, kde jsme vylezli na ne moc pěknou, ale hódně vysokou kovovou rozhlednu, jež se zve Na podluží. Cestou zpátky jsme se stavili pro burčák, což byl vlastně pravý důvod našeho celodenního lopotění 🙂

Třetí srpnový víkend jsme strávili u tety ve Veselíčku. Už jsme tam dlouho nebyli, tak jsme se těšili. Cestou tam jsme se stavili na hradě Choustník nedaleko Tábora. Jedná se o zříceninu hradu původně ze 13. století, několikrát přestavěného. Hrad má 2 čtvercový věže (tzv. bergfrity), což není v našich končinách příliš obvyklé. V jedný z nich je rozhledna. Když jsme si hrad prošmejdili a vysvobodili Mirečka ze šatlavy, dojeli sme k tetě. Večer se opíkaly špekáčky. Druhý den jsme se s Robinem a Agátou vypravili na jih. Cesta byla zdlouhavá, ale nakonec jsme  přece jen dorazili na Lipno a po zaparkování na obr parkovišti jsme odvážně vyrazili pěšky nahoru do kopce ke Stezce v korunách stromů. Je to úžasná stavba. Stezka se nachází na vrcholu hory Kramolín a byla otevřena v roce 2012. Je dlouhá 372 metrů a je zakončena 40m vysokou věží, ze které je parádní výhled do okolí. Všude mraky lidí a není se co divit, stojí to za to. Zpátky se dá dostat po tobogánu, který vede středem věže. My sme ale byli posraní 🙂 Při zpáteční cestě jsme se stavili v obci Rožmberk na výborný řízek a na prohlídku stejnojmenného hradu, odkud byl krásný výhled na Vltavu, kterou tou dobou sjížděla hromada ožralých vodáků. Večer se grilovalo maso a bylo to moc dobrý. K tomu se podávaly rajčata a vokurky z naší zahrady. V neděli dopoledne jsme ještě navštívili Pepču i Robina a pak už jsme valili domů, a to po nově otevřené hrbaté dálnici D3, vedoucí z Tábora do Veselí nad Lužnicí. Na oběd jsme se stavili v malé příjemné hospůdce v Hospřízi u Jindřichova Hradce. Slunko peklo jako blbý.

Letošní letní dovolenou jsme strávili s Holubovejma z Ostravy v Chorvatsku. Vyjeli jsme v pátek 2.8. brzo ráno a pokračovali přes Rakousko a Slovinsko do Chorvatska a po dálnici jsme dosvištěli až na Murter. Jedná se o severodalmatský ostrov o rozloze 18,6 km2, který je spojen s pevninou báječným zvedacím mostem. V obci Jezera jsme parkovali v 19.15 a ubytovali jsme se na Putu Kučine č. 1. Bylo opravdu vedro a hned mně naskákaly opary. V neděli jsme se koupali na ne moc pěkné místní pláži a večer podnikli první průzkum okolí.Kolem zídek a hromad kamení neznámého výzmanu jsme dorazili na velký pahrb, v mapě označen jako ruiny, ze kterého se nám naskytl krásný pohled na nedaleké Kornatské ostrovy. Dalšího dne jsme navštívili nádherné město Šibenik, které leží při ústí řeky Krky do moře a je zapsáno do Unesca. Hlavním lákadlem zde byla katedrála sv. Jakuba ze 16.století. V pondělí jsme se vypravili na sever ostrova na písečnou pláž Slanica. Toho dne byl jak na potvoru státní svátek a podle toho tam taky bylo lidí. Mraky. Večer se na náměstí na Jezerech konala slavnost. Úterní koupačka proběhla ve výběžku úplně na jihu ostrova, do moře byl horší přístup, ale zase tam byl klid. Večer opět procházka do okolí. Ve středu ráno se nás pan domácí pokusil opít rakijou, proto jsme do národního parku KRKA přijeli později, než jsme zamýšleli. Na místo jsme dojeli lodí z obce Skradin. Krka je nádherná, absolvovali jsme základní dvoukilometrový okruh. Silným zážitkem rovněž zůstává nekonečné čekání na zpáteční loď ve čtyřicetistupňovým hicu. Prostě Chorvatsko. Večerní procházka po pobřeží do obce Tisno spojená s prohlídkou zvedacího mostu se moc povedla. Míra se u mostu fotil asi 10x. Dalšího dne jsme se opět vydali dál za Jezera, kde nebylo tolik lidí. Večer jsme jeli do města Murter na sever ostrova a v ponorce si prohlídli mořské dno. V pátek nás čekalo poslední koupání na stejném místě jako předchozího dne. Kvečeru se začal zvedat vítr a ochladilo se. V sobotu jsme odjížděli a poprvé za náš pobyt nesvítilo slunko. Natrhali jsme si do krabiček nějaký smokve a vydali se k domovu, protože pan domácí už netrpělivě vyhlížel další kunčofty. Za Zadarem se počasí zhoršilo a poprvé jsme zažili bóru ! Kolem Zahřebu byla dálnice strašně zasekaná, delší pauzu jsme měli ve slovinském Lenártu. Domů jsme přijeli v devět večer. Fotky máme ve fotogalerii.

Poslední lednové úterý jsme se rozhodli, že si uděláme výlet do hanácké metropole a navštívíme přednášku naší zcestovalé světoběžnice tety Veroniky s názvem Írán – jak ho ze zpráv neznáte. Akce se konala v přednáškovém sále Vědecké knihovny, kde Veronika pracuje. Přišli jsme tam mezi prvními a Veronika byla opravdu překvapená, když se tam náš Míra vřítil a zahulákal : Jééé, vlajka Íránu !!! a rozběhl se ke zdi, kde byla tato promítána. Sál byl úplně nacvakanej, vůbec by mě nenapadlo, že může přijít tolik lidí, dokonce se musely přinášet židle. Přednáška byla zajímavá, spousta informací a různých tetiných postřehů a dojmů z této exotické země, kam se většina z nás pravděpodobně nikdy nepodívá. Po dvou hodinách byla teta poměrně necitlivě utnuta ve svém vyprávění s tím, že se budova v 19 hodin zamkne a již neodemkne. Tak jsme se rychle spakovali a vypadli. Zavezli jsme Veroniku domů a ve Vojnicích strávili příjemný zbytek večera. Domů jsme přijeli unaveni, ale s přesvědčením, že až bude teta Veronika opět přednášet o některé další zajímavé zemi, kterou během svého nedlouhého života navštívila, může s námi opět počítat.

Vzhledem k tomu, že se nejednalo o klasickou dovolenou s cestovní kanceláří a jsme plní zážitků z cesty a samotného pobytu, nebudeme mít zde jen fotky, ale napíšeme i článek.

6.7. Tvarožná – Bologna. Odjezd 7:00 z Tvarožné u Brna, ST (stav tachometru) 0km, 8€ rakouská známka, zastávky po 180 km.13:45 přejezd Rakousko-Itálie ST-535km. 17:50 Bologna, sjezd z dálnice, mýtné 25,3€. 18:45 TOP Hotel Park za 40,5€ , ST-903km.

7.7. Bologna – Pompei. Odjezd 7:35 z hotelu, 7:50 nájezd na dálnici ST-919km. 14:05 sjezd z dálnice, mýtné 36,6€, ST-1450km (508kmA1), 15:00 hotel Pompei Resort 44,5€, 16:30-19:00 prohlídka Pompejí – cena 11€.

Pompeje

Pompeje leží u Neapole v oblasti zvané Kampánie. V roce 79 našeho letopočtu byly zničeny výbuchem sopky Vesuv. Erupce údajně trvala 3 dny a popel pokryl město do výše 6ti metrů. Pompeje byly znovu objeveny v 18. století a od té doby tam prakticky nepřetržitě probíhá nějaký geologický výzkum. Prohlídka byla strašně zajímavá. Všechny ulice jsou do pravého úhlu a některé domy jsou celkem dobře zachované – včetně vybavení nebo výmalby. Jde poznat, zda se jednalo o lázně, obchod nebo kavárnu. Dnes má město asi 25 tisíc lidí, kteří se dalšího výbuchu Vesuvu evidentně nebojí.

(dále…)

24.6.2012 – den jako korálek, jasno, lehce přes 22 stupňů, prostě ideální podmínky pro výlet. Dnes jsem vybrala Sirotčí hrádek, zříceninu na Pálavě, kam jsem poprvé zavítala již v roce 1999 s Ondřínem a Radkou a pořídila tam památeční fotografii s názvam Zříceniny. Autem jsme přijeli do obce Klentnice a vydali se svižně vzhůru, jelikož se momentálně s taťkou nacházíme ve výborné fyzické kondici. Cestou jsme obdivovali přírodní krásy a činili zastávky – u pařezu, u mraveniště, u posedu, u zlatohlávka (pokud to ovšem zlatohlávek byl). A najednou jsme se ocitli u hradu, je to poměrně rozsáhlá zřícenina gotického hradu ze 13. století, od 16. století pustý, nadmořská výška 458 m, vybudovaný na dvou vápencových skaliscích a uprostřed je roklina, kterou se dá krásně projít a celej hrad si pěkně prošmejdit. U dochované osmimetrové hradní zdi jsme posvačili a vypravili se k autu. Cestou jsme se ještě stavili v Mikulově, kde jsme koupili známku a chtěli ještě zaskočit na Kozí hrádek. Ten však byl z nepochopitelných důvodů uzavřen, takže smolík. Tak snad jindy.

Na rodinné výlety jezdíme s babi a dědou a děvčaty z Vojnic odnepaměti. Letos byl výlet naplánován na 3. září a jel s námi i Aleš. Zahájili jsme jej prohlídkou nádherného dřevěného mostu z roku 1718, který vede přes řeku Svratku a nachází se v obci Černvír u Nedvědice. Odtud to byl jen kousek do Galerie z ruky v Křížovicích, kterou na tomto nádherným místě na konci světa vybudovali manželé Macháčkovi. A pak to přišlo 🙂 Naším dalším cílem byla rozhledna Horní les nedaleko obce Rovečné. Podle mapy to vypadalo na menší procházku, ale nakonec se z toho vyklubal brutální nekonečný výstup. Velké uznání babi a dědovi, že to dali !!! Rozhledna jest kovová, zcela ztracená v lese, 59 metrů vysoká, v nadmořské výšce 765 metrů, stoupá se po ní po 201 schodech a byla otevřena v roce 2002. Dolů jsme šli zkratkou a divili se, proč jsme tudy nešli i nahoru 🙂 Oběd v Penzionu U Lípy jsme si skutečně zasloužili. Mireček celou situaci neunesl a usnul přímo u stolu. Položili jsme ho na židle k vedlejšímu stolu a nechali vyspat. Posledním místem, které jsme ještě v pozdnějším odpoledni navštívili, byl hrad Svojanov. Obešli jsme jej kolem dokola, vystoupali na věž a prohlédli si upravenou zahrádku. Domů jsme se vrátili utahaný jako koťata. Výlet to byl pěkný, počasí nám přálo, což letos opravdu nebylo moc obvyklé. Už se těšíme, kam vyrazíme příští rok.

Když jsme letos přemýšleli, kam se pojedeme v létě zahřát, napadlo taťku, že by se rád podíval na chorvatský ostrov Hvar, kde byl přesně před deseti lety a kde se mu moc líbilo. Poslední týden v srpnu jsme tedy vyrazili spolu s Kňourkovejma směr jih. Cestu tam jsme pojali pohodově, trvala dva dny, vzali jsme to přes Plitvice a přespali sme ve městě Gračac. Trajektem z Drveniku jsme se dostali na ostrov a pak nás čekala náročná cesta vnitrozemím. Ubytovali jsme se v apartmánu na jižním pobřeží v obci Ivan Dolac, kam jsme se dostali úžasným neosvětleným jednosměrným tunelem v délce 1,4 km. Krátce po příjezdu se Lukáš ztratil :-))) Další den jsme konečně vyrazili na pláž, šli jsme hned po snídani a chytli dobrý fleky u moře. Bylo tam narváno, ručník vedle ručníku, spousta Čechů, ale krásný moře a teploučko. Děcka si moře užívaly, Míra dělal jumpy, Zuzanka capkala po kraji a hrála si s kyblíčkem, Luky řádil jako tajfun. Ve středu jsme se vydali na výlet do města Hvar, prohlídli jsme si náměstí, přístav a vyškrábali jsme se na pevnost zvanou Španjol. Večer nám „zpříjemnilo“ vyhrávání nějaké příšerné skupiny na molu. Ke zlepšení nálady nepomohlo ani ne přiliš dobré víno paní domácí. Další den jsme navštívili Jelsu, moc pěkný město na severu, cca 10 km od Ivan Dolace. Krásná promenáda a spousta stánků a restaurací. Večer jsme pili prošek a uvědomili si, že už jsme aklimatizováni, že už se tak děsně nepotíme a je nám dobře. V pátek jsme se jeli koupat do Zavaly a byli jsme nadšeni, menší pláž a míň lidí, čisto a klid. Míra si blbnul ve vodě a byla pohoda. Po koupání jsme se šli projít po pobřeží borovým hájem. Všude voněla levandule. Večer jsme šli do konoby na pivo. V sobotu jsme se jeli koupat do vedlejší dědiny Sveta Nedelja, ale nelíbilo se nám tam, tak jsme se vrátili. Odpoledne jsme zase vyjeli do Jelsy, nakoupili jsme si dobrůtky domů ( marmelády, olivy, sýr Zdenka, Cedevita ) a pytlíky levandule na památku pro babi, bábinku a tetu z Vojnic. V Jelse zrovna probíhala nějaká slavnost, všude samý stánky a mraky lidí, mladí kluci tam závodili na oslech a šplhali a já nevím co. Dali jsme si chobotnicovej salát, vyfotili se s oslem a jeli dom. Neděle byla naším posledním dnem u moře. Bohužel hodně foukalo a taky se ochladilo, ve vnitrozemí údajně pršelo. V pondělí jsme vyrazili časně, abysme stihli ranní trajekt do Splitu. Cesta trvala 2 hodiny a byl to zážitek. Ve Splitu se na trajektu neotevřely vrata, tak jsme se museli otáčet a vycouvávat. Domů jsme pak jeli po dálnici a přes  Maďarsko na jeden zátah a do Tvarohu jsme dorazili v 0,35. Moc pěkná voňavá dovolená. Fotky si můžete prohlídnout ve fotogalerii.

Letošní chladné léto přálo cykloturistice, proto jsme poslední červencový týden vyrazili do České Kanady, oblasti, která je pro ježdění na kole jako stvořená. V pondělí ráno jsme se vydali na cestu. Po zastávkách v klášteře Nová Říše, který byl toho času opravován a v Dačicích ( zámek a památník kostky cukru ) jsme přijeli do Slavonic, kde jsme se ubytovali v nádherném historickém domě na Horním náměstí. Ještě téhož dne jsme nedočkavě vyrazili na kola. Vzali jsme to přes výstavu samorostů, Bejčkův mlýn a pevnostní areál až na Pfaffenschlag, zaniklou středověkou vesnici. Cestou zpět jsme lehce zmokli. Úterý bylo slunečné a my hned zrána valili kolem vodní pily v Peníkově do Českého Rudolce, kde jsme hořce zaplakali nad zdevastovaným zámkem, jemuž je přezdíváno Malá Hluboká. Večer jsme ještě stihli procházku do nedaleké obce Maříž, která jest proslavena místní keramickou dílnou. Na památku jsem si zakoupila hrneček s kočičkou. Povečeřeli jsme v hotelu Alfa, provozovně III. cenové skupiny, ceny smluvní. Ve středu chcalo, tak jsme nechali kola v kolárně a jeli autem na hrad Landštejn. Prohlídka tohoto mohutného sídla nám byla zpestřena vystoupením žongléra a baviče, kterého si pamatuju z mikulovského vinobraní. Odpoledne zase vysvitlo a my courali lesem až ke Grázlově sluji, kde údajně tento slavný zloduch pobýval. Díky špatnému značení Graselovy stezky jsme se však ztratili a jen díky taťkovým orientačním schopnostem jsme se z lesa vymotali a nezahynuli tam bídnou smrtí. Výbornou pizzu v oblíbeném hotelu U Růže jsme si opravdu zasloužili. Ještě se nám nechtělo domů, tak jsme zbývající dva dny strávili v Nové Bystřici. Ve čtvrtek ve 12.10 jsme spolu s milionem dalších lidí vyrazili na výlet úzkokolejkou. Vystoupili jsme v Kunžaku a zpět jeli kolmo, celí špinaví od sazí. Zajímavostí jest zastávka Kaproun, která je památná tím, že zde byl Jára Cimrman, nemaje platnou jízdenku, vyhozen z vlaku. V pátek jsme jeli po hraniční signální cestě kolem golfového hřiště k hotelu Peršlák, kde jsme si prohlídli Kámen republiky. Přechodem po dřevěném mostku jsme pobyli pár chvil v Rakousku. Cestou jsme se notně občerstvovali borůvkami a malinami. Byla to moc pěkná dovolená. Vymyslela ju mamka.