www.dobesovi.cz

z anglického originálu The Enchantress of Florence vydaného v Londýně roku 2008 přeložil Pavel Dominik, vydalo nakladatelství Paseka v Praze roku 2010

Rushdie je můj oblíbený autor. Četla jsem Zem pod jejíma nohama, Maurův poslední vzdech, ale nejlepší byly Děti půlnoci, za které dostal v roce 1981 Bookerovu cenu. Salman nepíše jen tak nějaký knihy, jsou to romány, tlustý bichle se silným příběhem, rozvinutým dějem, mnoha postavama a výbornou pointou. Čarodějka je zatím jeho poslední román, ale letos má prý přijít s něčím novým, tak se těším.

Na dvůr indického císaře Akbara přichází tajemný cizinec, který umí úžasné kousky hraničící s čarodějnictvím a který si získá císařovu poroznost vyprávěním poutavého příběhu o krásně Karaköz, čarodějce z Florencie. A zase je to napínavý až do konce, člověku je pak úplně líto, že už je konec, i když předtím přelouskal 400 stránek. Plus patnáctistránková bibliografie a vysvětlivky 🙂

vydalo nakladatelství Host v Brně roku 2010, vydání druhé

Od Kateřiny Tučkové (*1980) jsem četla loni Žítkovské bohyně. Byla to výborná kniha, taková jiná, po všech stránkách, bylo poznat, že si s knihou dala dost záležet a sehnala si spoustu materiálů, tak jsem se na Gertu Schnirch opravdu těšila.

Gerta Schnirch se narodila v Brně do německo-české rodiny a tohle její prokletí se s ní táhlo po celý život. Za války nebyla dost Němka a po osvobození dost Češka. V průběhu války chodila do německé školy a její rodině se nevedlo špatně. Po smrti matky přišla do jiného stavu s otcem. Krátce po narození dcery přišlo mohutné bombardování, osvobození a následný odsun Němců z města. Průvod šel pěšky směrem na Pohořelice za strašných podmínek, kde jim bylo jasně dáváno najevo, že jsou původci války a že jsou méně než lidi. Smrt číhala na každém kroku. Gerta měla kliku, že si ji vybrala hodpodářka v Perné na výpomoc, kde prožila několik následujících let. V padesátých letech se poměry změnily a Gerta se vrátila do Brna, kde však mohla dělat pouze podřadné práce a živořila. Dcera Barbora vyrostla a osamostatnila se. V závěru knihy se Gerta dočkala revoluce, ale porozumění nebo snad nějaké satisfakce nikoli.

John Maxwell Coetzee (*1940) je australský spisovatel, který dostal v roce 2003 Nobelovu cenu za literaturu.

Stárnoucí Paul žije svůj klidný staromládenecký život až do té doby, než ho při jeho oblíbené činnosti – jízdě na kole – srazí auto a on přijde o nohu. Odmítá protézu a stává se z něj protivnej a zatvrzelej dědek. Bodejť by ne. Trochu roztaje, až když si najme jako ošetřovatelku chorvatskou emigrantku Marijanu. Ačkoli to není žádná krasavice, je to kus ženský a je trojnásobnou matkou (Paul děti nemá), pečuje o něj a hezky se k němu chová a on se do ní zamiluje. Snaží se ju dostat přes její děcka – jde orodovat do kšeftu, kde její dcera něco votočila a chce platit nejstaršímu synovi výběrovou školu. To se samozřejmě nijak zvlášť nelíbí Marijaninýmu manželovi. Dědek je v tom až po uši a není cesty zpět. Navíc ještě do hry vstupuje jistá Elisabeth Costello, která se  k němu vetře a pořád do něj kéruje a našeptává. Myslím, že ani není skutečná. Knížka končí tím, že mu baba Costellová nabídne společný bydlení. Paul obviní Marijaninýho syna z krádeže vzácné fotografie. Při jejím hledání najdou ve sklepě kolo, který pan syn opravuje, aby mohl Paul zase jezdit. Nebylo to úplně jednoduché čtení, ale po všech těch severskejch mordech to byla docela příjemná změna.

Z norského originálu Snomannen přeložila Kateřina Krištůfková, vydalo nakladatelství Zlín v roce 2012, vydání první

V loňském roce dorazila móda četby severských kriminálek s drobným zpožděním i do Tvarožné. Zatím jsem četla něco od Holtové, od Adler-Olsena, Hypnotizéra i Paganiniho smlouvu od Keplera, ale jedničkou je pro mě Nesbo. Jeho Sněhulák, to teda byla síla, drsný, od začátku do konce napínavý, člověk nemůže přestat číst. Tentokrát se Harry Hole snaží vypátrat seriového vraha žen. Sněhulák vraždí už dlouho, vraždy má perfektně naplánované a oběti hezky nainstalované. Harry se několikrát dostane na špatnou stopu, navíc má jako vždy dost problémy sám se sebou. V ohrožení života se dokonce nachází i jeho bývalá žena Ráchel a syn Oleg. Nakonec se mu podaří zjistit, kdo je oním zabijákem a taky to, podle jakého klíče vraždil. Harry je borec a už teď se těšíme na jeho další případ. Nesbovy knížky mě baví ještě o to víc, že se odehrávají v Oslu, kde jsme v roce 2008 strávili čtyři dny. Takže když se střílí u královského paláce, když jde Harry od Parlamentu k přístavu nebo když má s někým sraz na polostrově Bygdoy u muzea Fram, vím naprosto přesně, kde jsme 🙂

z islandského originálu Afleggjarrïnn přeložila Helena Kadečková, vydalo nakladatelství Plus v Praze roku 2012, vydání první

Autorka této knihy se narodila v roce 1958 v Reykjavíku a přednáší umění na Islandské univerzitě.

Knížka je o mladým borcovi, kterýmu umřela matka a žije na statku s otcem a postiženým bratrem. V mladické nerozvážnosti si již stihl uplíst dítě s holkou z vedlejšího statku. Od malička se motá po zahradě a květiny jsou celý jeho svět. Proto se rozhodne odcestovat do vzdáleného kláštera a pokusit se obnovit zašlou slávu místní klášterní zahrady. Práce ho strašně baví, nastudoval z historických dokumentů původní vzhled zahrady a podle toho postupuje. Mniši se vrací do zahrady a ta znovu ožívá. Nečekaně za tím přijíždí matka jeho dítěte i s holčičkou s tím, že se musí učit na zkoušky a potřebuje hlídat dítě. Borec se toho chopí s vervou, pronajme si byt, nakupuje a vaří a vzorně se stará o dítě. K vlastnímu úžasu zjišťuje, jak ho to baví a naplňuje. Nakonec mu baba vyjeví, že ještě není na rodičovství připravená a odjede. Takže mladej zůstává v závěru sám s dítětem na krku v krásný zahradě plný růží. Knížka je napsaná jednoduše, věty krásně plynou a nakonci má člověk pocit, že je všechno tak, jak má být.

vydalo nakladatelství Šulc – Švarc v Praze roku 2009, vydání první

Jedná se již o sedmou knihu této autorky ( *1954 ), kterou jsem donedávna vůbec neznala. Kniha Když ptáčka lapají byla moc dobrá a ani Past nezklamala. Hlavní hrdinkou je Milana, která na pohřbu manžela Víta zjistí, že vedl dvojí život a má v Praze milenku  s děckem. Děj se zamotává a zamotává a končí to tak, jak už to holt někdy v životě končívá. Špatně. Do pasti, kterou Milana původně nachystala na Víta, se nakonec chytne ona sama a ani milenka, která se těšila na dědictví pro kluka, nakonec nedopadne nejlíp. Knížka je to napínavá a v závěru je člověku až líto, že už je konec. V knize nechybí nevěra, nemanželské dítě, znásilění, sebevražda, pobyt v blázinci, otrava houbami, dementní sourozenec, emigrace, vydírání, lež – je tam prostě všechno !!! Myslím, že si od paní Váňové v budoucnu ještě něco přečtu.

vydalo nakladatelství Šalvar v Brně v roce 2005, vydání první

Po knize téhle pro mě dosud neznámé autorky jsem hmátla v bobrovské knihovně a byla jsem velice příjemně překvapená. Milena Holcová ( *1954, žije v Brně ) je spisovatelka a cestovatelka a v téhle knížce se nám snaží přiblížit život ve dvaceti známých i málo známých městech, které navštívila a snažila se je poznat a splynout s nimi. Popisuje historii měst i jejich současnost a na závěr každé kapitoly přidá nějakou tu zajímavost. K městům zaujímá vztah, personifikuje je a snaží se je pochopit. Irský Dublin jí připadá drsný a plný humoru, skotský Edinburgh vznešený a ruský Murmansk vnímá jako zklamanou ženu bez naděje. Slovinská Lublaň nese označení Plečnikův mazlíček, Vilnius je kamarád do deště a polský Krakov je zde popisován jako centrum polské víry a intelektuálů. Addis Abeba podle autorky promarnila svoji šanci na úspěch, v ugandské Kampale nás zavedla mezi divoké gorily. Havana je pro ni krasavice po výprasku. Nejzajímavější pro mě byla asijská města – barmský Rangún, laoský Luang Prabang plný Buddhů a mnichů, íránský Isfahán nazvala orientální lahůdkou. Zcela propadla šarmu netečného Bangkoku a v Kandaháru zažila opravdový strach o život, když byli s manželem zatčeni a vyslýcháni vojáky Talibanu. Během čtení jsem si několikrát říkala, že bych taky chtěla takhle někam jet s báglem na zádech a poznávat vzdálené kraje. Pak jsem si ale uvědomila, že jsem knedla a že se bojím, takže z toho asi nebude nic. Škoda. Třeba by Mileně Holcové ve mě vyrostla těžká konkurence :-))) Hihi.

Z anglického originálu The Idle Parent přeložili Lívie Bencková a Petr Cajthaml, vydalo nakladatelství Jota v Brně roku 2009, vydání první

Tuto knihu mi věnoval Mery k narozeninám a udělal mi tím velkou radost, protože se mi potvrdilo to, o čem jsem již mnohokrát v minulosti přemýšlela a co jsem se bála vyslovit nahlas, abych nevypadala jako špatná matka. Tato populárně naučná publikace nese podtitul Lenošením a nečinností k lepšímu rodičovství a autor nás zde nabádá, abychom dali dětem pokoj, neorganizovali jim život a nechali je dělat, co je baví. On sám je otcem tří malých dětí a je přesvědčen, že nejlépe dětem prospěje, když je vypustí na zahradu a sám si zatím doma v klidu vypije lahev vína. Ona myšlenka je to pěkná, rodič je pak spokojený a dítě je také spokojené a také samostatné a zodpovědné, protože ho nikdo nevodí za ručičku a musí si na všechno přijít samo. Doporučuje vyrábět doma hračky, stavět na dvoře bunkry, pořídit si spoustu zvířat, hodně zpívat a vyprávět příběhy a učit děti doma, což je v GB možná normální, ale v CZ ani ne. Tímto nenáročným stylem života ušetříte spoustu peněz, protože děti neustále nevozíte do školy a ze školy a na různé kroužky, o které stejně nestojí a taky se vyhýbáte odporným zábavním parkům a fastfoodům, kde z vás jenom tahají peníze. Celkově to byla kniha opravdu poučná, i když jsem se ne se vším ztotožnila.

vydalo nakladatelství Host v Brně roku 2009, vydání první

Za tuhle knížku dostala tahle mladá kobra ( * 1982 ) cenu Magnesia Litera 2010 a podle mě zaslouženě.

V první povídce se v jedné úplně normální rodině ztratí starší syn. Vzniklá situace rodinu zcela rozloží – otec začne chlastat a matka jezdí po republice a hledá kluka sama. Na mladšího syna se jaxi zapomnělo. Ten sice staršího sourozence neměl nikdy rád ( což je téma, který se táhne jako červená nit všema třema příběhama ), ale teď mu začíná závidět, že on je ten důležitej, o kterýho se všichni zajímají.

Ve druhé povídce se mladýmu klukovi podaří najít svýho biologickýho tátu, a protože nesnáší matku, babičku a hlavně starší sestru, se kterejma bydlí, rozhodne se k němu nastěhovat. Táta je ale zvyklý žít sám a vůbec neví, jak se starat o dítě, že mu třeba musí uvařit jídlo nebo se s ním připravovat do školy. Navíc si vodí dom ženský a občas se napije. Nakonec to mladýmu dojde samo, že život s tatou nestojí za nic a ještě rád se vrací zpátky k matce.

Třetí povídka se odehrává ve Vatíně u Žďáru nad Sázavou a zavádí nás do rodiny, kde vedle sebe vyrůstají dvě nevlastní sestry, které se upřímně nenávidí. Po tragické smrti matky starší sestra odjíždí pryč za svým biologickým otcem. Po čase vyjde z dopisů, které druhá sestra najde v pozůstalosti po matce, že možná byly sestrami vlastními. Pozve starší sestru, kterou neviděla 20 let, na návštěvu v dobré víře, že všechnu nenávist odvál čas. Ale neodvál.

vydalo nakladatelství Torst v Praze roku 2008, vydání první

Petra Hůlová ( *1979 ) je prostě moje krevní skupina. Četla jsem všechna čtyří její předešlá díla a Stanici Tajgu bych po nepřekonatelné Paměti mojí babičce zařadila na velice pěkné druhé místo.

V této publikaci jest barvitě a detailně popisován nelehký život v tajze, jak už nám ostatně napovídá sám titul knihy. Sem také krátce po válce přijíždí Dán Hablund, aby prozkoumal a zachytil ve fotografiích zdejší poměry. Lidé se však k němu chovají nedůvěřivě, nikdo nerozumí tomu, co tam dělá a mají strach, že je to nějaký špion. Postupem času se začne zdát, že Hablund zapadne, protože se ožení s místní dívkou Saškou, účastní se lovu na zvěř a celkově se podílí na životě v obci.  Vyprávění Hablunda se v knize efektně prolíná s vyprávěním Erskeho, který na stejné místo přijíždí o třicet let později hledat zmizelého Hablunda. Erske však nachází pouze Hablundův fotoaparát a jeho manželku, která Hablunda chodí každý den vyhlížet k vlaku. Co se stalo ? Kam zmizel Hablund ? Najde ho Erske ? Cha chá ! Nenajde. A ani nemůže. Hablunda totiž místní obyvatelé během jedné mimořádně kruté zimy roku 1948 …..snědli.