www.dobesovi.cz

Letošní jarňáky jsme nestrávili ani u moře, ani na horách, ale v Maďarsku. Jako dopravní prostředek nám skvěle posloužil vlak, pohodlný, vyhřátý, s připojením k internetu. České dráhy – národní dopravce. Konec reklamy. Budapešť je krásná, kdo tam byl, dá mi jistě za pravdu. Hotel jsme měli kousek od nádraží Nyugati, kde nás vlak krátce po poledni vysadil. Hned jsme se nedočkavě vydali na průzkum okolí – nejen, abychom zjistili, kde a za kolik se budeme stravovat, ale taky nasát atmošku. Bazilika sv. Štěpána (pojmenovaná na počest 1.uherského krále Štěpána, nejvýznamější duchovní stavba v Maďarsku), Tlustý policista (socha z roku 2008, hladí se mu panděro pro štěstí), Széchenyiho řetězový most přes Dunaj (ve skutečnosti je visutý), Malá mořská víla (sedí na kandelábru a pohlazení po koleni přinese štěstí), Dunajské boty (připomínka masakru Židů vhozených za války do Dunaje), Parlament (nejrozlehlejší budova Maďarska – 268 m dlouhá, 691 místností, výška kupole 96 m), socha poručíka Colomba v životní velikosti z roku 2014 včetně psa 🙂 Další den jsme pokračovali v prohlídce města opačným směrem – po slavné Andrássyho ulici jsme se dostali přes Náměstí hrdinů (sloup uprostřed s archandělen Gabrielem je 36 m vysoký, kolem v půlkruzích králové a vůdci z maďarské hisorie) do městského parku, kde se nachází termální Széchenyiho lázně (prameny mají cca 75 stupňů a vyvěrají z hloubky 1256 m), hrad Vajdahunyad, socha tajemného Anonymouse (pro štěstí se sahá na pero, co drží v ruce) a v zimě také kluziště. Zpátky na Oktogon jsme se svezli metrem, a to jeho nejstarší linkou – žlutou M1. Stanice byly vykachlíkovaný, do vagónů táhlo a různě to v nich skřípalo, ale byl to zážitek. Koleje nejsou uloženy moc hluboko, cca do 5ti metrů a třese se zem, když podzemní dráha projíždí. Poslední den našeho pobytu jsme se vydali do Tropicaria. Jde o největší mořské akvárium ve střední Evropě (3000m2) s vyhlídkovým tunelem, kde jsme nemohli spustit oči z až dvoumetrovejch žraloků. Součástí je i tropický prales, kde bylo nesnesitelný vedro a co chvilku se tam setmělo, zablýsklo a sprchlo 🙂

I letos jsme hodně jezdili na kole, taťka je vášnivým cyklistou, Míra neprostestuje, mě to taky baví a Zdenka nemá žádný rozhodovací pravomoci. Naštěstí jí delší sezení v cyklosedačce nevadí a nezlobí. Samozřejmě to nepřeháníme a často zastavujeme, aby se malá trochu proběhla a nebyla z toho kodrcání naklepaná jako řízek. Ze všech letošních cyklovýletů jsem vybrala ty, z kterých máme nějaký fotky 🙂
Výlet do Brna jsme podnikli v půlce července, když byl Mirďa na skautském táboře. Bylo hodně teplo a my to vzali z Tvarožné polem do Telnice, kde jsme si dali zmrzku. Polračovali jsme přes D1 a Rajhradice k řece Svratce a kolem Olympie k jejímu soutoku se Svitavou a pak pořád dál a dál mezi mrakama cyklistů a inlajnistů do Komárova, kde jsem vyšplhala na rozhlednu a Zdenka se sklouzla na klouzajdě. Zpátky jsme to vzali přes Stránskou skálu a Podolí. Celkem 47 km.
Následující týden proběhl další výlet, tentokrát jsme již byli v plném počtu. Autem do Hustopečí, odtud brutálním kopcem na Žebrák (293 m n.m.) a vinicema do Strachotína na chutný oběd. Následovala pěkná projížďka po hrázi novomlýnské nádrže do Pavlova a do Zaječí, kde jsme se občerstvili v restauraci U kapličky a vylezli na nedalekou rozhlednu Dalibor. Cesta zpět na Hustopeče se mně zdála nekonečná, ale v místním Hradním pivovaru, otevřeném v roce 2015, jsem si spravila náladu. Toho dne to bylo 39 km.
A do třetice zmíním dva výlety, které jsme absolvovali během našeho pobytu u tety ve Vojnicích. První trip vedl přes Náměšť na Hané, lesem směr Krakovec, dále Laškov a krásným Terezským údolím zpátky. Dalšího dne jsme i tetou Veronikou vyrazili Litovelským Pomoravím do Litovle a zpátky přes obec Cholina. Zde jsme s Veronikou a Mírou navštívili zajímavé Hanácké muzeum, zatímco tata a Zdenka spali před muzeem na lavičce 🙂

Biograd na Moru je příjemné městečko asi 30 km od Zadaru, kde jsme letos strávili dovolenou a kde se nám moc líbilo. Žije zde asi 5 500 obyvatel, bylo založeno již v 10.století a český překlad je Bílé město na moři. Češi sem jezdí už od roku 1920 a vědí proč. První polovinu naší dovolené jsme strávili v apartmánové oblasti poblíž kempu Soline, kus od města, byl zde klid a hezké koupání. Na zbytek pobytu jsme se přesunuli do města, téměř do centra, a to kvůli badmintonovému kempu, kterého se účastnil Míra. Bydleli jsme v pěkně vybaveném apartmánu, taťka měl separé v mezipatře s vlastní koupelnou a vlastním oknem do patia, kde jsme se večer scházeli se zbytkem skupiny a bavili se. Na ne moc dobré jídlo jsme chodili do restaurace Jelena a nedaleko byla i sportovní hala, kam jsme malé badmintonisty doprovázeli na tréninky. Jejich součástí byla i ranní rozcvička a odpolední trénink ve venkovním bazénu, který se nacházel na městské pláži a kde jsme jednou narazili i na zápas ve vodním pólu. Ve volném čase jsme chodili do upraveného centra města, které se nachází na poloostrůvku mezi marínou a městskou pláží. Ta se jmenuje Dražica a bylo zde dycky strašně narváno. Samozřejmě jsme se hodně koupali, v posledních dnech jsme si oblíbili pláž směrem na Pakoštane, muselo se tam sice jet autem, ale stálo to za to, bylo tam moc krásně. Zdenka si na vodu rychle zvykla a Míra, to už je zkušený plavec. Měli jsme i čas zajet se podívat do Zadaru, pátého největšího města Chorvatska. Bylo tady na co koukat, jde o historicky velmi bohaté město. Za všechny památky bych jmenovala kostel sv. Donáta už z 9.století ve tvaru rotundy, hned vedle se nachází antické fórum a obrovská katedrála sv. Anastázie. V hicu jsme došli až k unikátním  mořským varhanům, kde jsme poseděli a zaposlouchali se do tónů, které vydávají ve schodech zabudované píšťaly po nárazu vln. Po zadarské hlavní ulici zvané Kalelarga jsme doklapali k Národnímu náměstí s městskou lodžií a strážnicí. A nesmím zapomenout na taťkův cyklovýlet kolem Vranského jezera, kterému je věnován samostatný článek níže. Letošní dovča se povedla – 1*.

Letos jsme na dovolenou vyrazili s naším Mírou do Biogradu na Moru, kde se konalo soustředění badmintonistů. Kousek od místa pobytu se nachází Vranské jezero, které mě lákalo k cyklovýletu. Navíc jsem už týden neseděl na kole. 🙂 Naštěstí jezero lákalo k projížďce i další 3 cyklisty. Půjčoven kol bylo v Biogradu několik, tak proč to odkládat. Objednali jsme si na ráno 4 kola, která jsme se nechali přistavit ke snídani. Pohled na kola byl vcelku žalostný – dvě dětská a dvě horská kola s ruznými poruchami. Navíc žádné z nich nemělo držák na láhev a o nějaké výbavě se nám mohlo jen zdát. Vrátili jsme kola s tím, že se zastavíme pro vyhovující kola v půjčovně 😀 Později se ukázalo, jak jsme byli naivní. V půjčovnách byla kola v ještě horším stavu. Sehnat 4 funkční kola byl docela oříšek. Nakonec jsme v jedné půjčovně zapůjčili první dvě kola (každé 100 kun) a další dvě ve druhé půjčovně na druhém konci městečka (po 110 kunách). „Moje“ kolo mělo volná řidítka. Co už, nějak si poradím sám, půjčím si nářadí, jednoduše dotáhnu dva šrouby a pojedeme. A ejhle, ani jedné půjčovně šroubováky něměli! Půjčovna kola neopravuje. Nakonec jsme narazili na opravnu kol. Vítězně jsem vstoupil do opravny, jestli by mi nepůjčil šroubovák a první co jsem zaslechl bylo „twenty kuna“. Zasmál jsem se a odjel s tím, že narazíme na někoho s nářadím. Po 4 kilometrech (v Pakoštane) a asi pěti cyklistech jsem narazil na prvního, který měl v brašně imbusový klíč.
Cestou jsem udělal pár fotek. Kousek od Benkovače na pár místech hořelo, tak jsme to měli i s divadlem (jestli se požáru dá říct divadlo).

Zde jsem zaznamenal naši trasu
a tady je vizualizace

A fotky tady 🙂

Druhý květnový prodloužený víkend jsme strávili v sedlech našich kol v krásném jihočeském městě – Třeboni. První den jsme jeli na sever, mezi rybníky Ženich a Nový Vdovec jsme projeli k památníku Emy Destinové a do Stráže nad Nežárkou, kde slavná pěvkyně pobývala. Zámek byl uzavřen, tak jsme zde alespoň poobědvali. Pokračovali jsme kolem zámku Jemčina až k hrázi rybníka Rožmberk (největší rybník v CZ, 489 ha) a k pomníku Jakuba Krčína. Chvíli jsme jeli po hrázi, potom jsme kličkovali kolem Zlaté stoky a Třeboňských roubených seníků až do města. Večer jsme se prošli po městě a znaveni ulehli. Druhého dne nám počasí moc nepřálo. Od rána bylo zataženo, ale my nejsme z cukru. Poprvé jsme zmokli již za městem u nádherné Schwarzenberské hrobky. Cyklostezka Okolo Třeboně nás dále vedla kolem obce Majdalena do Suchdolu nad Lužnicí, kde bylo všechno zavřený. Po obědě v obci Tušť jsme opět zmokli v lesích u Chlumu u Třeboně. Naštěstí jsme měli možnost se schovat v krmelci. Pokračovali jsme blátivými cyklostezkami kolem rybníku Výtopa a Starý hospodář zpět do Třeboně. Přijeli jsme špinaví jak prasata, ale spokojení. Poslední den jsme strávili prohlídkou města. Pořád se honily mračna, ale už nepršelo. Prošli jsme Hradeckou bránou na náměstí, kde jsme si prohlídli kašnu s rybičkami, barokní mariánský sloup, renesanční zámek, historické domy a krásně opravený Dům Štěpánka Netolického, kde sídlí Centrum rybníkářského dědictví. Kluci si vyběhli na vyhlídkovou věž Staré radnice. Svinenskou bránou se sgrafitovou výzdobou a pak i bránou Novohradskou jsme se dostali kolem městských hradeb na hráz rybníka Svět. Vybudoval ho na konci 16.století Jakub Krčín z Jelčan a má rozlohu 215 ha. Při procházce po hrázi jsme kromě spousty vody a cyklistů viděli i sádky a budovu městského pivovaru Regent, založeného již v roce 1379. A pak ? Pak už sme valili dom 🙂

Celých dlouhých 15 let jsem si musela počkat na to, až mě taťka konečně vezme do města svých studií – Ostravy. Může za to hlavně Mireček, který se připravoval do vlastivědy na referát. O tomto bývalém ocelovém srdci republiky v centru rázovitého regionu jsem neměla přehnaná očekávání, ale byla jsem překvapena. Město bylo upravené, se spoustou lákadel a zajímavých míst k prohlédnutí. Zaparkovali jsme u obchodního cetra Karolína a kolem divadla Antonína Dvořáka se lehce dostali k obrovské novorenesanční Katedrále Božského Spasitele, po Velehradě druhému největšímu kostelu na Moravě. Vyčasilo se, my odhodili svršky a pokračovali odvážně kolem slavné Stodolní ulice, kde bylo po ránu samozřejmě mrtvo a kde mělo všech 60 barů a hospod zavřeno. U těžební věže bývalého dolu Jindřich jsme se otočili a doklapali k vyhlídkové věži Nové radnice. Věž měří 73 metrů a nahoru se jede výtahem. Odtud jsme měli celé město jako na dlani – řeka Ostravice, zarostlá halda Ema, Dolní oblast Vítkovice, kterou snad poctíme svou návštěvou někdy příště, a v dáli Beskydy. Na oběd se k nám připojil kamarád Tomáš s dětmi, takže na návštěvu Slezskoostravského hradu už nás bylo víc. Hrad pochází z druhé poloviny 13. století, ale v důsledku okolní těžby byl poničen, chátral a měl být zbořen. Až v roce 2003 ho koupilo město a opravilo. Konají se tu šermířské turnaje, jarmarky či Letní shakespearovké slavnosti. A nakonec jsme si nechali to hlavní z minulosti Ostravy, to, co ji činí známou a jedinečnou. Mluvím o Hornickém muzeu Landek Park v Petřkovicích. Kromě zachovalé čtyřicetimetrové těžební věže dolu Anselm tu můžeme navštívit důlní expozice s fáráním do dolu (na to nám připadala Zdenka ještě trochu malá), expozicí báňské a razicí techniky a expozici historického osídlení s rekonstrukcí sídliště lovců mamutů. Třešinkou na dortu byla projížďka důlním vozíkem. 3 kolečka za 10 korun 🙂 Ostrava nás rozhodně nezklamala a přijedeme zas.

Poslední říjnový prodloužený víkend roku 2016 jsme s Markétou a s autobusem plným učitelů strávily v Itálii. Vyrazili jsme brzy ráno od Grandu a ještě toho dne jsme si stihli prohlédnout město Ferrara a ubytovat se poblíž Perugie. V noci pršelo a nedaleko proběhlo i zemětřesení. Projížděli jsme krásnou krajinou Toskánska a Umbrie. Zastavili jsme až ve městě Orvieto, které leží na sopečném tufu, jezdí se tam lanovkou a mají tu špičatou malovanou katedrálu. Další zastávkou bylo Tivoli, kde jsme obdivovali Hadriánovu vilu – zbytky císařské rezidence z 2. století a Villu d´Este s nádhernou zahradou plnou soch, jezírek a fontán. Večer jsme ještě zaskočili do Castela Gandolfo, které slouží jako letní sílo papežů. Spali jsme v Monterondu kousek na Římem. A v sobotu to přišlo ! Řím – věčné město se vším, co k němu patří, mraky památek a mraky lidí. Začali jsme mariánským kostelem Santa Maria Maggiore, kde je vystaveno prkýnko z jesliček Ježíše Krista. Tomu opravdu můžeme, ale i nemusíme věřit, že ? Pokračovali jsme přes pahorek Kvirinál, kde sídlí prezident, k proslulé Fontáně di Trevi, kterou nebylo možný přes ty davy vyfotit, ale je nádherná, tolik vody a obří socha Neptuna a Tritonů. Na slavných Španělských schodech bylo taky husto, takže krásná fontána Kašna s bárkou od Berniniho nebyla ani pořádně vidět. Poblíž Piazza di Spagna jsme poobědvali. Následovalo Koloseum, dokončeno v roce 80, jeden se sedmi divů světa. Dále naše kroky vedly k Foru Romanu, srdci Římské říše, ze kterého zbyly jen impozantní ruiny, a na pahorek Kapitol, kde stojí dvě Kapitolská muzea, Vlčice s Romulem a Remem a jezdecká socha Marka Aurelia. Seběhli jsem schody a rázem se octli na Piazza Venezia, jemuž vévodí bílý památník Viktora Emanuela II.. Moc se mi líbilo náměstíčko s kostelem Santa Maria sopra Minerva, před nímž stojí Berniniho slon s obeliskem na zádech a u něhož místní kluci hráli fotbálek. Odtud bylo už jenom pár kroků s velké nádheře – Pantheonu. Byl postaven za císaře Hadriána a i po skoro 2000 letech je dobře zachovalý, protože byl později vysvěcen na křesťanský kostel. Ohromná kazetová kupole a nahoře otvor, který umožňuje výhled na nebe. Poslední zastávkou toho dne byl Piazza Navona, oválné náměstí, které bylo vystavěno na místě stadionu s Kašnou čtyř řek (Bernini – jak jinak). A pak padla tma. Neděle byla slunečná a jasná a nás čekal Vatikán. Celý Vatikán a prohlídka Baziliky sv. Petra byl silný zážitek i pro nás ateisty. Jen kdyby nebylo všude tolik lidí. Bazilika je nejslavnější poutní místo na světě a byla vystavěna nad hrobem sv. Petra. Uvnitř se nachází slavná Pieta od Buonarottiho, Berniniho baldachýn a bronzová socha apoštola Petra, na kterou si musí všichni povinně sáhnout. Kostel je 185 metrů dlouhý, pod kupolí je vysoký 119 metrů a vejde se do něj 60 tisíc lidí. Rok 2016 byl Svatý rok, takže jsme měli možnost projít Svatou bránou a dokonce jsme potkali i četná procesí. Nesmím zapomenout na Svatopetrské náměstí s půlkruhovými kolonádami se sochami světců. Na závěr celého výletu nás pan průvodce vzal do kostela Svatého Jiří v Lateránu, kteý byl trochu bokem od centra a moc se nám líbil. Do 19.století zde byli korunováni papežové. To už byl ale definitivní konec a čekala nás cesta domů. Celý poznávací zájezd byla jedna velká honička, strašně moc jsme toho viděly a zažily a nebyl ani pořádně čas sednout si někde v klidu na lahvinku či dvě prosecca. K jedinečnému zážitku rozhodně přispěl i skvělý pan průvodce Kryl z Olomouce 🙂 Díky !

V Chorvatsku jsme byli už mockrát – s Kňourkama, s Holubama a letos opět se zástupci živočišné říše – s Králíkama 🙂 Omluvili jsme Míru ve škole a již 27. 06. v noci vyrazili na jih. Cesta proběhla dobře, apartmán perfektní a úžasná písečná pláž, kterou si užili hlavně děcka, protože pořád budovali z písku nějaký stavby a přehrady. Počasí bylo příjemný, žádný hice, ani lidí ještě nebylo moc, dny u vody nám krásně ubíhaly, stejně jako večery u vína na terase s výhledem na moře. Zdenka se zpočátku bála do vody, ale nakonec se to zlomilo. Jedinou vadou na kráse na Duće byla absence promenády na večerní procházky a nutnost při cestě na pláž přecházet frekventovanou silnici. Nejbližším větším městem poblíž byla Omiš, kde jsme se byli podívat hned několikrát. Dále jsme absolvovali výlet busem do Splitu, kde jsme prolezli skrz naskrz jedinečný Diokleciánův palác. Neméně super byl i výlet lodí na nedaleký ostrov Brač. Zakotvili jsme ve městě Supetar, které jsme si prohlídli, nakoupili suvenýry z místního bračského kamene a vykoupali se. Domů jsme přijeli 7.7. přesně o půlnoci.

Letos na jaře připevnil taťka na kolo sedačku a ze Zdenulky se tak stala chca nechca účastnice našich cyklovýletů 🙂 A že jsme se na jaře rozšoupli ! Sezonu jsme zahájili příjemným výletem v Lednicko-valtickém areálu. 25 km, rovinka, pohoda. Následovaly Chřiby, a to už bylo jinší kafe. Nejdřív brutální sjezd od lesní restaurace Bunč do obce Salaš, kde jsme poobědvali ve společnosti psa, který štěkal a kousal. Následovala prohlídka úžasné rozhledny z roku 2015 ve tvaru dvou do sebe zakleslých sedmiček a pak výjezd zase pěkně nahoru kolem rozcestí Vlčák a kamenné rozhledny Brdo z roku 2004. Rovněž 25 km. Další týden jsem nás hnala do Veverské Bítýšky, kde jsme se vydali údolím Bílého potoka kolem Hálova mlýna na Šmelcovnu a pak šíleným stoupákem na Javůrek. Taťka si tu parádičku dal ještě jednou. A pak už jenom hezky přes Hvozdec zpátky a zasloužený hamburger Na ostrůvku s kamarádkou Martinou. No a nakonec nás tata potahal trochu po okolí. Polňačkama přes Rousínov do Rostěnic, kde mají památkovou rezervaci, a potom po silnici přes Luleč, Habrovany a domácí pivovar Vildeberg v Šumicích domů. Celkem 42 km. Zdenulka byla hrozně hodná a Mira, ten si zaslouží zvláštní pochvalu. Sice občas brblal, ale všechno zvládl.

Do Lednice jsme s Markétou přijely ve čtvrtek 6/5 v poledne. A jen jsme valily oči, co se tam všechno změnilo. Vedle našeho lázeňského domu Perla vyrostly tři nové lázeňské domy s názvem Spa Resort a za nimi fungl nová kolonáda s infocentrem, fontánami, lavičkami, amfiteátrem a vyhlídkou jako třešinkou na dortu. Aby na nás těch novinek nebylo moc, na oběd jsme zašly do prověřené restaurace Na korunce a na kafe do ještě prověřenější Zámecké cukrárny na náměstí. Večer jsme ještě stihly Kneippovu koupel, zábal z bahna ze Sahary a láhev Rulandského bílého. Následujícího dne jsme měly procedury hned ráno, šlo o indickou antistresovou masáž hlavy a parafínový obklad na bolavá záda. Poté jsme si plny sil vyšláply na Janohrad a valtickou alejí kolem Apollonova chrámu zpět do Lednice. Všude byly mraky lidí, což se nebylo čemu divit, protože bylo nádherné počasí. Večer jsme pak stáhly flašku červenýho vína Zweigeltrebe. V sobotu jsme opět vyrazily ven, tentokrát ke Třem gráciím, a cestou uskakovaly do struhy, aby nás nepřejeli cyklisti. Večer jsme objevily Vinnou kafotéku (Est 2014), prolívaly se výborným vínem (Chardonnay a Rulandské šedé) a ládovaly se domácí paštičkou. Nedělní cesta domů byla dobrodružná, neboť s náma ve vlaku EC Hungaria, jedoucího z Budapešti Keleti do Hamburku Altona, jelo i několik Indů, černoška s dredama a nejspíš i nějací ti nelegální uprchlíci.