www.dobesovi.cz

Dneska v noci jsme toho moc nenaspali. Ve 2.45 spustila siréna, v pokoji smrad, za chvilku už bylo slyšet přijíždět auta a hlasy. Vyběhli jsme ven, hořel barák v naší ulici, třetí dům nad námi. Bydlí tam takovej podivín, na dvoře starý kola, kočárky a záchodový mísy, v okně igelit, vo pouti vypouští žumpu a je majitelem šedýho vypelichanýho psa, co nám sere pod oknama. Bylo to jak ve filmu,  hasiči lítali s hadicema, některý na střeše s maskama rozebírali střechu, světýlka na helmách, jeden si udělal něco s nohou, tak ho odnesli na lavičku, kde vysedává paní Putnová. Lidi se sbíhali, my jediný v pyžamech. Myslela sem, že k ohni člověk běží tak, jak je. Žádnej velkej  oheň jako v Hoří, má panenko se nekonal, jen hroznej čmoud. Zpátky do betlí jsme ulehali kolem čtvrtý, venku už svítalo a zpívali ptáci. Hasili ještě asi do půl pátý. Vůbec jsem nemohla usnout, jak jsem z toho bylo rozrušená. A Mireček, to tele, všechno zaspal.

Ráno na netu psali, že majitel domu uhořel.

Kde o této události píšou: Idnes, TV Nova, Regiony24

O našem domečku jsme ještě nenapsali žádný článek. Než ale začneme psát články o našem domečku, napišu pár slov o tom, jak jsme k němu přišli 🙂 Tak jdu do toho.
Dům jsme spolu s mamkou koupili ještě „za svobodna“. Jestli si dobře pamatuju, tak to bylo někdy v roce 2003, kdy už nás nebavilo platit nekřesťanský nájem za jednu místnůstku zhruba 4x3metry v Židenicích. V té době jsme spláceli naše první auto a neměli jsme moc našetřeno. Vlastně jsem neměli našetřeno nic. Naštěstí doba byla taková, že člověk nemusel mít vůbec nic a celou nemovitost platil hypotékou. Sice to celé skončilo finanční krizí, ale my si mohli pořídit domeček. (pozn.: To, že je nějaká finanční krize se člověk dovídá pouze novin. Před supermarketem není kde zaparkovat, nákupy se nám sotva vejdou do našich nových aut. Prostě krize). Ale zpět k našemu domu.
Byli jsme celkem na třech prohlídkách domů. První dům, v Židenicích, ten jsme odmítli hned. Druhý dům byl v Jiříkovicích. Ten se nám libil, ale po zaplacení zálohy realitce se ukázalo, že nám tak trochu zatajili pár důležitých faktů. To, že má dům více majitelů a ne všichni s prodejem souhlasí. Nakonec z toho sešlo. Třetí dům byl ve Tvarožné. Z vesnice, kterou jsme znali jen jako diváci rekonstrukce bitvy. Dům se nám až tak moc nelíbil, nebyla tam vůbec přivedená voda, elektřina v katastrofálním stavu. Realitka nás nepříjemně tlačila ke koupi a tak z toho taky sešlo. Jen tak mezi řečí se nás paní realitky zeptala, jestli se nechceme podívat na domek o pár metrů dál. Tak jsme to šli obhlídnout.
Dům byl na první pohled v mnohem lepším stavu. Sice bylo jasný, že se musí udělat nová elekroinstalace a odpojit staré plynové vafky (dodnes nevím, jak se to píše). Tak jsme s mamkou za rovných 800 tisíc, půjčených v bance, koupili starý vesnický domek, kde na nás čekala a ještě stále čeká, hromada práce.

Vše začalo na konci září 2008, kdy mě můj pan zubař poslal ke Svatý Anně na vytrhnutí osmičky vlevo dole. Nemusím zdůrazňovat, jak strašně se mi do toho nechtělo. Z toho důvodu jsem to pořád odkládala a odvahu jsem sebrala až letos na začátku dubna. Zub byl vykažen a chca nechca musel ven. Později se ukázalo, že nejsem jediná posera, v čekárně se mnou seděl borec, který měl papír od doktorky z roku 2006. Při první návštěvě jsem uhradila poplatek 30 Kč, byl mi udělán rentgen a pan doktor mně řekl, že se bude jednat o složitější zákrok, protože je ta moje osmička zaklíněná za sedmičku a objednal mě na operační sál na konec dubna. Celý měsíc jsem hrůzou nespala, neboť jsem slyšela několik děsuplných historek o trhání osmiček. 22.4. v 9 hodin jsem stála před operačním sálem s myšlenkou : ať už je to proboha za mnou. Samotný zákrok trval 45 minut a nebolel, protože byl samozřejmě prováděn v lokálním umrtvení. Horší to pak bylo, když to asi po třech hodinách začalo přicházet k sobě. Kolem poledne se mně zatmělo před očima a už sem věděla, že asi omdlím. Mirek měl volno a staral se o Mirečka, tak sem mohla jen ležet a měla klid na svoje utrpení. Bolelo to jak ludra, ale ledovými obklady a pravidelným podáváním Ibalginu se mi vždy částečně ulevilo. Mluvit nešlo, snědla jsem za celý den jen dva jogurty, rty přišly k sobě až po šesti hodinách od zákroku a koutek jsem měla roztržen. Následující dny jsem velice opatrně jedla tekutá a kašovitá jídla, jemně prováděla ústní hygienu, nemluvila, nic nenosila, nepředkláněla se a spala na vysokým. V pondělí večer jsem kýchla a rozjely se mně stehy. Hned ráno jsem šla k Anně, po hodinovým čekání mně to doktorka vypláchla nějakým blivajzem a poslala dom. Za dva dny jsem tam šla na vytažení stehů a na další blivajzový výplach.  Další návštěva v případě komplikací, které naštěstí nenastaly a mně zůstala na památku po mojí osmičce vlevo dole doživotní díra v dásni. Děkuji.