www.dobesovi.cz

Do Valtic jezdíme často a rádi, protože je to moc pěkný městečko. Letos jsme navštívili místní podzemí, který bylo zrekontruováno a  v roce 2008 otevřeno pro veřejnost. Podzemí je zmiňováno už v roce 1289 v souvislosti se založením kláštera minoritů. Podzemí je 760 m dlouhý a jednotlivý sklepy jsou propojený a to ve hloubce 6 až 12 metrů. Je možný se tady najíst, pořádají tady degustace a firemní či soukromý akce. V prostorách podzemí si lze prohlídnout historický cihly, sklo nebo zkameněliny. Jelikož nám již začalo být ve sklepě poněkud chladněji, rozhodli jsme se zahřát výstupem na Kolonádu, zvanou též Rajstna, která stojí na kopci nad Valticema zvaném Homole a jest nejvyšším bodem Lednicko – valtického areálu. Kníže Jan I. Josef z Lichtenštejna ji nechal postavit jako památník otci a bratrům. Vyhlídková terasa stojí na 24 korintských sloupech a je z ní nádherný výhled do širokého okolí. U vstupu jsme si zakoupili malý flaštičky s vínem a během rozjímání a kochání se okolní přírodou jsme se občerstvovali.

Letos jsme na Cyrila a Metoda naložili kola a Patrika a vyrazili se projet do turisticky oblíbené oblasti Lednicko – valtického areálu, spadajícího pod ochranu UNESCO. Evidentně jsme nebyli jediný, kdo měl tento báječný nápad, protože jsme cestou potkávali mraky lidí, bylo to tam jako na Václaváku. Vyjeli jsme z obce Sedlec směrem na Lednici, kolem Hraničního zámečku, kde je hotel a kolem Rybničního zámečku, který stojí na hrázi Prostředního rybníka. Na Janohradě jsem si při kousnutí do zvlášť propečené klobásy ulomila zub. A pokračovali jsme dál – Apollónův chrám s vyhlídkou do okolí, polokruhový chrám Tři Grácie, kaplička Svatý Hubert a nakonec Rendez-vous neboli Dianin chrám, jež byl vystavěn do podoby římského triumfálního oblouku. Ve Valticích jsme si dali na náměstí pizzu a zmrzlinu a přes Kolonádu na Rajstně jsme se vrátili zpátky do Sedlece. Byla to štreka dlouhá asi 43 km a měla jsem toho tak akorát.

Na 1. června bylo v MŠ Tvarožná naplánováno opíkání špekáčků a k té příležitosti mělo každé dítko přinýst polínko. Jenže kdepak vzít u nás polínko, že ? Vydali jsme se tedy navečer na kolech do lesů v okolí mokerské cementárky s tím, že tam prostě budeme jezdit tak dlouho, dokud něco nenajdeme. Naštěstí jsme nemuseli jezdit moc dlouho, u komínů  bylo pokácený dřevo v rázu, tak jsme poblíž poměrně snadno našli vhodné topivo, které se vešlo tatovi do nosiče na lahev. Cesta domů proběhla v klidu a na polní cestě jsme si dali s tatou závody, načež nám oběma ztvrdly nohy. Při průjezdu obcí nás Míša Pospíšilová postříkala vodou z hadice. Po návratu domů nám otevřenými vchodovými dveřmi vlítly do baráku dvě vlaštovky. Chvíli zmateně lítaly v ložnici a pak se usadily na polici na knize od Umberta Eca. Pravděpodobně se jednalo o sečtělé opeřence. Měla jsem trochu strach, aby mně tu knížku strachy neposraly 🙂 Nakonec to promyslely a obývákovým oknem vylétly ven.

Silvestra 2010 jsme strávili u Hany a Rudy v Židlochovicích spolu s Monikou, Pepu a malým Matyáškem a taky s Moničinou sestrou Ivetou. Když jsme se ráno vymotali z betlí, bylo docela hezky a tak jsme vyrazili na procházku na rozhlednu na Výhoně. Cesta vedla hodně do kopce, pak trochu míň do kopce, pak kolem meruňkového sadu rodiny Figlovských. Doufala jsem, že bude rozhledna na kopci, ale nebyla, muselo se ještě šlapat kus polem a zase do kopce až na horizont. Konečně sme tam byli !!! Kolem rozhledny vede cyklostezka a na ukazateli bylo, že jsme ušli 2,5 km. Nahoře děsně fučelo, a jelikož se rozhledna nepříjemně chvěla, užila jsem si nahoře svoje 3 vteřiny a valila dolů. Ale rozhledna je to vskutku parádní – postavena v roce 2009 z akátového dřeva, 18 m vysoká v nadmořské výšce 355 m n.m., 76 schodů. Když jsme dostatečně vyzmrzali, vydali jsme se zpět. Musím říct, že jsem toho měla docela dost, děcka sotva pletly nohama, Lukýn doma usnul vsedě.

Ráno jsme sbalili plavky, ručníky, zbylá Eura z poslední dovolené a vyrazili jsme do termálů v Laa. Na přeplněném parkovišti před lázněma jsme podle počtu českých SPZ poznali, že podobný nápad měli snad všichni. Lázně jsme nechali na jindy a tak jsme vyrazili objíždět nákupňáky. Mamka si koupila nějaký hadříky, nakoupili jsme nějaký nutely a hromadu drobností. Mirďu to moc nebavilo, tak jsme šli do Hevlína na oběd, nakoupili jídlo a kosmetiku v Hrušovanech a jeli jsme domů.

Dne 19.9. bylo od božího rána jasno a teplo. Dostala jsem strach, že se jedná o poslední slunečný víkend a že by byla věčná škoda toho nevyužít. A tak jsme se sbalili a zajeli do Pavlova, malebné vesničky pod Pavlovskými vrchy, nad níž se po staletí tyčí majestátná zřícenina hradu Dívčí hrady nebli Děvičky. A tu jsme se rozhodli pokořit. Jelikož byla burčáková sezóna v plném proudu, zakoupili jsme v jednom z otevřených sklepů burčák a takto posilněni jsme se vypravili na 2,5 km dlouhou cestu po zelené. Bylo to dost do kopce, ale to se jaksi dalo čekat, že ? Odměnou nám byl nádherný výhled do okolí – na novomlýnskou přehradu včetně mušovského kostelíka, na plachetnice, který tam zrovna závodily a na vesničky rozeseté okolo. Všechno jsme to tam důkladně prolezli a za chvilku jsme už byli dole. Domů jsme se vraceli pres Dolní Věstonice. Před každým sklepem seděli lidi a chlastali burčák. Parádička !

Byli jsme se podívat do Dolních Kounic a tak jsme zamířili hned do zříceniny premostrátského kláštera Rosa coeli. U vchodu se dočtete, že vstupujete do nejznámější a nejvýznamější historické památky města. Věděl jsem, že se zde nachází nějaký klášter, ale to co nás čekalo uvnitř, mě překvapilo. Na našich cestách po Moravě jsme navštívili už hodně památek, ale klášter Rosa coeli je úplně něco jiného – všude na vás dýchá historie. Pěkný článek o klášteru jsem našel na stránkách tic Dolních Kounic.

Poslední červencový týden jsme si dopřáli rodinnou dovolenou v broumovském výběžku. Vybrala jsem Penzion u Suchánků v obci Jetřichov, který byl stylově zařízen, chutně zde vařili a možná by se tam našlo i nějaké kolo k zapůjčení. Dítě do 4 let zdarma a hlídací pes Max v ceně pobytu. Program dovolené byl pestrý a předem pečlivě naplánovaný. Ještě v den příjezdu jsme si stihli prohlédnout malebné rodiště Františka Vladislava Heka a neztratit se ve skalním labyrintu na Ostaši. Rovněž nesmím zapomenout na Polici nad Metují a Muzeum stavebnice Merkur, která se zde vyrábí již od roku 1920. Druhého dne jsme stáli v 8.30 jako první na parkovišti u Adršpašských skal. Okruh skalami byl dlouhý 4,5 km včetně projížďky na jezírku s česko – polským komentářem a byla to nádhera. Skály jsou impozantní a impozantní byla i návštěvnost. Všude mraky lidí. Po obědě v hotelu Zátiší jsme pokračovali okruhem kolem zatopeného lomu. Večer jsme pak dorazili k zámečku Bischofstein, vylezli na zříceninu hradu Skály a prošli se kolem černého jezírka. Následujícího dne jsme dojeli na výletní místo zvané Hvězda a celé dopoledne se potulovali v jejím okolí v oblasti Broumovských stěn. Poobědvali jsme v nádherné dřevěné jídelně chaty Hvězda, která byla vybudována už v roce 1854. Následovala prohlídka muzea v pivovaru Olivětín a zakoupení piv různých příchutí. Po prohlídce nádherného dřevěného hřbitovního kostelíka ze 13. století jsem zavítala ještě do broumovského benediktínského kláštera ze 14. století, přestavěného v 18. století podle návrhu K.I. Dientzenhofera. Nejvíce mě zaujal bohatě vyzdobený klášterní kostel sv. Vojtěcha a knihovna. To už ale bylo pozdě a valili jsme domů, aby nám nesnědli všechno vepřový na mrkvi, které nám předchozího dne slíbíl pan domácí. V den odjezdu jsme zavítali na hrady Košumberk a Rychmburk. Celkově myslím, že to byla velice vydařená dovolená, počasí nám přálo a Mireček byl velmi statečný a vůbec si nestěžoval, že ho bolí nožičky.

Do Veselíčka jezdíme pravidelně a moc rádi. Je zde o nás vždy dobře postaráno a vždy si odtud přivezeme několik turistických známek. Letos tomu nebylo jinak. Na sobotní výlet jsme se vydali na kole. Naše trasa mířila k nově opravenému empírovému řetězovému mostu z roku 1848 u Stádlece. Dále jsme pokračovali již v dosti velkém hicu podél řeky Lužnice místy značně těžkým terénem ( vysoká tráva a spadlé kmeny přes cestu ) do obce Dobronice. Po obědě jsme se vydrápali na zříceninu místního gotického hradu ze 14. století. Bylo hrozný teplo, ale cesta domů už naštěstí netrvala dlouho. Druhý den jsme jeli do ZOO Ohrada u Hluboké nad Vltavou. To s námi jela i teta Hana se Zuzankou a Pepča s Barčou a oběma kluky. Po cestě jsme míjeli obrovské chladírenské věže temelínské elektrárny. Úplně z nich šel strach. Prohlídka ZOO byla parádní, ale opět bylo vedro a museli jsme se často občerstvovat nápoji a zmrzlinou. Po obědě, kde jsem asertivně vrátila 2x jídlo, abych ho pak napotřetí stejně snědla, jsme se vydali k domovu. Ještě jsme stihli prohlídku malebného jihočeského městečka Bechyně, kde slouží u vojáků Pepča a které se může pochlubit raritou – betonovým mostem přes řeku Lužnici, který jest jak silničním, tak i železničním. Večer jsme si pak pochutnali na grilovaném kapru, který nám připravil bratranec Robin.

Mňam.

Poslední červnovou sobotu jsme se vypravili spolu s bratránkem Alešem zdolat kolmo okruh kolem obce Hamry nad Sázavou, na kterém jsme měli potkat několik zajímavých soch z dílny žďárského sochaře Michala Olšiaka ( *1978 ). Hned tou první byl Hamroň, něco mezi mimozemšťanem a šnekem. Odporné. Po přejezdu železniční tratě nás polní cesta vedla hodně do kopce a musím říct, že už jsem toho měla v závěru docela dost. Ale nahoře nás čekala odměna. Jednak odtud byl krásný výhled na Zelenou horu a pak tu stála socha Mamlase. Aleš na ni vylezl, občerstvili jsme se a jeli dál. Pokračovali jsme po louce kolem rybníka Vápenice. Lesem vedla asfaltka a ta nás po průběžném stoupání a klesání dovedla k rozcestí, kde jsme si pohrávali s myšlenkou jet dál kolem vrchu Peperek do Velké Losenice. Zdravý rozum ale nakonec zvítězil a my se vydali na cestu zpět. Po prudkém sjezdu a snesení kola kolem nádherného skalního útvaru jménem Rozštípená skála jsme se dostali k soše Mamuta. Po jeho pokoření jsme pohodlně dojeli k autu. Celou cestu jsme Alešovi viděli záda, ale nevím, zdali to bylo způsobeno tím, že jest tak rychlým jezdcem nebo už se nemohl dočkati konce výletu. V závěru jsme ještě pořídili pár fotografií sochy Koně a ve žďárském íčku jsme zakoupili turistickou známku, kterou jsme si tedy dnes skutečně zasloužili.